Oceňovaná dětská klasika Tomova půlnoční zahrada britské spisovatelky Philippy Pearceové vyšla poprvé už v roce 1958 a téhož roku získala prestižní Carnegieho medaili za knihu pro děti a mládež. Obdržela rovněž ocenění Lewis Carroll Shelf Award (1963). Letos vyšla v češtině, a to 17. října v nakladatelství Malvern jako jedno z děl v rámci akce Velký knižní čtvrtek.

Vypráví příběh Toma, který byl kvůli spalničkám mladšího bratra poslán na nudné prázdniny k tetičce a strýčkovi. Chlapec se těšil, že léto stráví na rodinné zahrádce, kde si s bráškou postaví domek na stromě. Místo toho jej čeká nekonečná otrava v malém bytě a bez zahrady. Jedné bezesné noci však Tom zjistí, že staré pendlovky v přízemí odbíjejí třináctou hodinu, a to ho pochopitelně překvapí. Vydá se dolů a ze zvědavosti otevře zadní dveře vedoucí na nuzný dvorek. Objeví nádhernou zahradu a později si uvědomí, že jde o místo z minulosti. Čas, který tu Tom stráví, se v jeho vlastním světě nijak neprojeví. Může si hrát mezi stromy a záhonky, jak dlouho bude chtít, aniž by zanechal stopy. Dokonce ho ani nikdo nevidí, tedy kromě malé holčičky Hatty, která se mu brzy stane nejlepší kamarádkou. Tady se hodí připomenout poněkud nedořešenou otázku: proč Toma ze všech lidí na zahradě vidí pouze Hatty a, jak se ukáže později, také zahradník? Vnímají ho i hospodářská a drobnější zvířata, ne však dívčini bratranci či služebná. Možná je zapotřebí jakási bezelstnost srdce a prostota? O tom si už čtenáři musejí udělat vlastní závěry, stejně jako o řadě jiných věcí…

Tomova půlnoční zahrada představuje milou kouzelnou pohádku, jejíž krása tkví v bezbřehé dětské představivosti, touze po dobrodružství a přátelství, v bohatém jazyce autorky i malebných ilustracích Susan Einzigové. Přesto občas vyvolává smíšené pocity, a to hlavně kvůli konceptu cestování časem. Tom se snaží pochopit, jak je možné, že se může po půlnoci setkávat s Hatty, ale v jejím světě přitom plynou celá léta, zatímco v tom jeho jen několik dní. Strýc se mu princip času pokouší vysvětlit, ale Tom si z toho vezme jen to, co potřebuje, a není zcela jednoduché se v celé věci zorientovat – alespoň ne pro dětské čtenáře, jimž je kniha určena.

Dětští hrdinové se posléze začnou dohadovat o tom, kdo z nich je skutečný a kdo pouhým duchem. Protože se potkávají v Hattyině časovém období, zdá se, že právě ona získává v tomto směru navrch. Tom se v její době ještě nenarodil, což z něj svým způsobem činí ducha budoucnosti, ale stejně tak on může tvrdit, že Hatty, kterou na zahradě potkává v různém věku a podobách, není víc než vzpomínkou z minulosti. Pearceová nechává čtenáře zpochybňovat zaryté představy o čase, nutí je pohlédnout na povahu stárnutí z jiného úhlu. Takřka filozofické úvahy však může docenit spíše dospělý. Teprve na samotném – a vlastně docela předvídatelném – konci do sebe nejasnosti alespoň trochu zapadnou.

Pochybovat by se dalo o prohlášení, že Tomova půlnoční zahrada platí za nadčasovou klasiku. Upřímně řečeno jde o příběh své doby, dnes už spíše úsměvný. Tomova doba má být moderní a nám blízká, ale mládež se mnou bude jistě souhlasit, když si ji dovolím prohlásit za staromódní (možná jen o něco méně než Hattyinu).

Děti jednadvacátého století by se musely popadat za břicho, kdyby viděly, jakým způsobem se Tom pustil do průzkumu viktoriánské éry – obrátil se totiž ke starým encyklopediím. Novodobé dítě by zkrátka zasedlo k počítači nebo sáhlo po chytrém telefonu a potřebné informace by si „vygooglilo“. Tato skutečnost nicméně podporuje myšlenku, že čas je nepřetržitým tokem, jejž nelze zastavit, i když bychom si to možná někdy přáli stejně jako Tom, jenž touží zůstat ve své milované zahradě navždy. Jak trefně poznamenává starší Hatty, jediné místo, kam se lze doopravdy vracet a kde se i čas může zastavit, nabízejí naše vzpomínky.

O tom, že Tomova půlnoční zahrada do dnešních dnů možná už tak docela nepatří, svědčí i samotná zahrada – jedno z těch krásných viktoriánských útočišť s květinovými záhony, sadem, trávníkem a skleníkem. Příběh vznikal v méně hektickém období, kdy si dětské knihy mohly dovolit pomalu plynout a překypovat líbivými charakteristikami místo toho, aby čtenáře uvrhly rovnou do napínavé akce, jak k tomu mívají tendence dnes. I já sama se dlouho prokousávala vcelku jednotvárnými prvními dvěma třetinami, ačkoli popis různých tváří a zákoutí zahrady jsem si docela užívala. Ostatně ani jazyk knihy není nijak náročný či zastaralý – jen by neuškodilo, kdyby si redaktoři pohlídali skloňování zájmena „jenž“ a další drobné překlepy.

Ať už kniha současné děti osloví nebo ne, přináší jistě neobyčejný příběh dvou osamělých duší žijících ve stejném domě, ale v jiném čase, a toužících po dobrém příteli. Díky tomuto přání se dokážou nějakým způsobem přenést přes časový odstup, který je dělí. Síla jejich kamarádství a dojemný závěr na každý pád zahřejí u srdce.

Související knihy

Pearceová, Philippa

Malvern, 2019