Čtení ke kávě: Dveře na verandu... (Štěpán Neuwirth)

Dveře na verandu…

15.11.2019 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

… Vždycky byly otevřené, od prvních jarních teplých dnů až do smířlivého podzimu, kdy slunce je veliké, ale tolik už nehřeje. Zato ale stromy byly zlaté, zlaté listí padalo na zahradu i na hladinu strouhy Mlýnky, která tekla v těsné blízkosti kolem Láďova domku.

Láďa. Kamarád se stejně zlatým srdcem, jako bývá podzimní listí. Pán zdejších rybníků, rybář z povolání, ale také myslivec, který se čas od času vydával za troubícími jeleny do jesenických revírů. Lovívali jsme spolu, trávili čas u krbu chaty na Poháru či v bývalé hájence na Sviním potoce. Pak jsme vzpomínali na lavici pod košatým ořechem, který stínil v horkých letních dnech po celá ta léta našeho přátelství. Jednoho dne však ořech zlomil silný povichr; kmen byl prožraný choroši, dutý, zeslabený, takže podlehl náporu větřiska, které zvedalo vysoké vlny na hladinách rybníků. Ale i tak torzo kmene polámalo lavici i stůl, u něhož jsme sedávali.
„Nechám zhotovit novou lavici i stůl, bytelnější, pohodlnější, ať se tu vejde více kamarádů, více dobrých lidí,“ slíbil Láďa a do týdne slib splnil. Káva, kterou přinesla Láďova manželka, voněla; byly k ní buchty s mákem. Lavice měla pohodlné opěradlo, jen koruna ořechu už nestínila naše hlavy. Ta moje zbělala, Láďovi vlasy hodně prořídly. Nevšímali jsme si tělesných proměn, protože už začaly podzimní výlovy, které byly tématem našich debat. Rybník Prosňák vypustil své vody do strouhy, ta se zakalila a byla plná rybího potěru, který unikl z loviště. „Za rok, za dva budeš na Mlýnce lovit velké kapry, štiky, okouny a na jaře perlíny i plotice. Okouni vypražení do zlatova zavoní kmínem a budou chřupaví a chutní…“ Vždycky opakoval pravdu starou desítky let a já s povděkem uznával, že se nemýlí.
Na jaře jsem pozval Láďu do svého revíru na srnce. Lov se vydařil; seděli jsme po několika dnech za stolem u jeho verandy a prohlíželi trofej. „Dobrá, třebaže to byl už stařík. Koukni, jak má vybroušené stoličky, ten už pastvu moc nevychutnával, měl co dělat, aby i šťavnaté byliny rozžvýkal,“ usoudil Láďa a pochválil mě: „Dobrý výběr odstřelového kusu.“
Každý z těch mnoha dnů naplněných pohodou, který jsem u Ládi prožíval, byl pro mne svátkem. Načerpával jsem z těchto setkání neuvěřitelnou energii. Vědět, že existuje kamarád, na něhož se mohu ve všem spolehnout, kamarád, který nemluví naplano a vše, co slíbí, také splní, to byla hodnota, jejíž cena byla stejně vysoká, jako je vysoké nebe se svou modří.
„Přijeď, táhnou úhoři. Když nachytáš, vyudíš a zajedeme do Jeseníků za kamarády.“
Nachytal jsem, vyudil, zajeli jsme na Artmanovou chatu. Je tam mohutný krb, v němž zatápíme, třebaže je léto a slunce pálí. Tenkrát v krbu praskalo a vonělo bukové dříví, voněli dozlatova vyuzení úhoři, seděli jsme kolem ohně, lesníci pomlaskávali, chválili, upíjelo se zlatavé vínko z Pálavy, nálada stoupala, až nakonec vše uzavřel fořt Josef, který nám vydal povolenky do revíru. Celý týden jsme se toulali. Já stržemi kolem třiatřicítky, Láďa prozkoumával louky pod Artmanovem. Jaro bylo nádherné, voňavé, včely hučely a spolu s ostatním hmyzem sladily zvuky přírody do skladby v mnoha tóninách. Srnce jsme viděli, ale byli mladí, chovní, nadějní. Staří se schovali do houštin, aby dokončili převlékání ze zimní šedi do zářivé červené, která je v létě prozradí lovci už na dálku. Tak jsme se živili na konzervách, čerstvém domácím chlebu, jak ho dokáže ve své domácí pekárně do křupava vypéci pouze stará paní ve Městě Albrechticích. Ale nesmím opomenout maso z mladých sumců, které Láďa vybral ze sádek. Jak bylo chutné jejich bílé masíčko, provoněné kmínem a zalévané skvělým vínem z moravských sklepů, odkud nám je posílal vinař František v pistolových lahvích s poznámkou: „Doufám, vy severomoravští barbaři, že ten archivní mok nebudete hltat jako vodu!“

Nehltali jsme, vychutnávali, ale i tak jsme vypili demižon, protože tak nějak víno patřilo k náladě, jaká vládla mezi jesenickými kamarády. Srnce jsme neulovili, ale na podzim jsme byli oba obdařeni úlovkem jelena. Já toho svého potkal v jednom žlebu, kam zřejmě zatáhl, aby své stáří schoval před agresivitou mladších paroháčů, Láďovi popřál svatý Hubert jelena na svahu Solné hory.
Odjížděli jsme z Jeseníků s příslibem kamarádů, že příští rok přijedou k nám, aby vyplenili vody strouhy Mlýnky, případně si zachytali na jednom z Láďových rybníků.
Čekal jsem na jejich příjezd u Ládi. Láďa byl doma, jeho paní přišla za mnou a řekla: „Nějak se necítí, ale hraje si na hrdinu…“
O něco později vyšel z verandy Láďa. Byl bledý, krok nejistý. „Nevím, co se děje, ale asi skončím v nemocnici.“ Nikdy jsem zatím něco podobného od Ládi neslyšel. Nikdy si nepostěžoval, že má problémy se zdravím.
Podal mi ruku a řekl: „Promiň!“ Obrátil se a zmizel ve dveřích verandy. Zůstal jsem sedět, hlavu vložil do dlaní, lokty se opřel o stůl.
Pak znovu vyšla Láďova paní, chvíli zaváhala a pak pronesla: „Lesáci volali, že nepřijedou, fořt Josef náhle zemřel.“
Osud míchá karty podle svého, na lidská přání ohled nebere. Někdy je příznivý, jindy krutý. Tak tomu bylo i v životě mého přítele Ládi, rybáře, myslivce, dobrého člověka. Byl jsem se s ním rozloučit na místě, o němž je jedna písnička: „Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená, co do tě sázejí nejdražší semena…“
Když mě míjel smuteční průvod s myslivci, kteří nesli na ramenou Láďovou rakev, položil jsem pravici na srdce a sklonil hlavu…
Dodnes jezdívám kolem Láďova domku na ryby. Ať už berou nebo neberou. Dveře do verandy jsou stále otevřené, jako kdyby i ony čekaly na zázrak, který je možný pouze v pohádkách. Někdy zastavím a zavřu oči: pak se mi zdá, že ve dveřích stojí Láďa, rukou si mne mušku na bradě a druhou ukazuje na lavici u stolu. Nad rybníky se ozývají divoké husy, kolem břehů postávají volavky, proletí ledňáček, ten modrý ptáček, o němž Láďa jednou pronesl: „Je jako blesk, kmitne se nad hladinou, chytí rybičku a nese ji mladým. To je život, kamaráde, krása okamžiku, který vzniká i zaniká ve zlomku vteřiny…“

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.