Knihu Poslední deník Květy Fialové autora Josefa Kubáníka
vydalo Nakladatelství Zeď.

28.  února 2015

Mluvím se Zuzkou, říká mi, jak je to s Květou těžké. Pořád dokola ji musí zvedat, polohovat, měnit, stále dokola. Včera už to sestřička nevydržela a řekla Květě, že je to vůči Zuzce nefér. Květa se trošku lekla, naštvala se, ale zklidnila. Zuzka jede pro kamaráda Pepíčka Lose, který Květě něco upekl.  Za hodinu mi Květa volá. „Přišla za mnou Zuzanka s nějakým kamarádem.“ Říkám, že je to Pepíček Los, kterého přece moc dobře zná, Květa říká, že asi ano. Ptám se jí, co by jí, až přijedu, udělalo radost. Nechce odpovídat.

Během dne mi potom ještě asi čtyřikrát volá. Hovory jsou pořád stejné o tom, že je v kleci, potřebuje, aby někdo přišel a pomohl jí. Večer se scházím s Janem Přeučilem a jeho Evou. Ptají se na Květu, moc ji pozdravují.

4. září 2016

Jedeme popřát Květě se Zuzkou, Vláďou, Markem. Beru dvě lahve sektu, další pak Marek, Zuzka nakoupila jídlo, dorty. „Z tolika jídla jsem v šoku,“ říká Květa. Je to hezké odpoledne, jsme s Květou skoro do půl sedmé. Není úplně ve své kůži, pořád se ptá, kde je, co tam dělá, proč není doma, kdy bude hrát, co je za den. Ví ale, že má narozeniny, a tak jí říkáme, že to je nejdůležitější a že je musíme společně oslavit.

V jednu chvíli se ptá i na manžela Pavla. Když jí Zuzka odpoví, že Pavel je už na nebesích, je překvapená. Pak Zuzce říká, že má dceru Zuzanku.

Je ale pořád i ironická. Když jí říkám, že umřela paní Čáslavská, pokyvuje hlavou: „Nojo, sportem ku zdraví.“

9. září 2017

Jedu za Květou do Průhonic, dole není, tak se za ní vypravuju nahoru do pokoje. Jedeme pak ven, Květa chce držet za ruku. Je na vozíku po té mrtvici zkřivená a sedí nepohodlně. Pořád dokola opakuje: „Pomoz mi, pomoz mi.“ Je jí špatně rozumět. Ptám se, jestli má chuť na jogurt, který jsem jí přinesl, říká, že ano. Krmím ji, sní jej celý. Je to ale tak strašně smutné. Chce i napít šťávy z červené řepy, to ale moc nejde.

Jezdíme venku, ale jen dokola opakuje, ať jí pomůžu. Ptám se, s čím, odpovídá: „Pomoz mi.“ Chvíli chce vstát, chvíli chce sedět, i když sedí. Pokouším se odvádět řeč jinam, říkám, že je hezky, odpovídá: „Hezky.“ Svítí sluníčko, odpovídá: „Sluníčko.“ Je mi úzko. Nevím, co dělat, ta bezmoc je strašná. Ptám se, jak se cítí, odpovídá, že jí není dobře. Na otázku, co ji trápí, říká, že se jí špatně dýchá. V očích má otazníky, upíná se ke mně, ale nevím, co můžu dělat. Pak se ptám, co by jí udělalo radost a říká: „Když mi dáš pusu.“ Dávám jí pusu a tečou mi slzy, nejdou zastavit. Pak z posledních sil říká: „Ty seš krásnej“. Za chvíli si všímám, že na vozíku usíná, vezu ji na pokoj. Volám pak venku Zuzce a oba víme, jak to je. Říká mi, že je ráda, že jsem za Květou šel a ještě ji viděl. Achjo, je to těžké a smutné, moc smutné.

O autorovi

Související knihy

Kubáník, Josef

Nakladatelství Zeď, 2019