Klub sebevrahů, románová prvotina singapurské autorky Rachel Heng, kterou u nás letos v květnu vydalo nakladatelství Leda, popisuje život lidí v budoucnosti. Někteří po První a Druhé „omlazující“ vlně mají možnost žít dvojnásobně i trojnásobně déle. Obtížněji podléhají smrti. Každý má takřka dokonalé rysy. To ovšem platí za předpokladu, že zároveň vlastní vhodnou genetickou výbavu – v tom případě nesou označení živec a musí striktně dodržovat pravidla uložená státem. Cukrovinky, produkty živočišného původu, alkohol, dokonce ani ovoce byste u mnohých z těchto lidí nenašli. Všechna okna ve vyšších patrech musí být zabedněná. Každý je povinen jednat tak, aby kortizol v jeho krvi (ať už umělé či ještě původní) zůstával na stabilní hladině – v opačném případě před předčasným stárnutím a vráskami pomůže pouze pravidelná zdravotní očista.

V tomto utopickém světě se za neočekávaných okolností setkávají dvě ženy – Anja a Lea. Anja pracuje jako servírka a má úžasné hudební vlohy po matce – slavné zpěvačce, již většina lidí považuje za mrtvou. Už ale neví, že se o ni Anja den co den stará, přestože matka nemluví, nechodí a ve své podstatě jako kdyby ani nebyla. Před dlouhým časem totiž podlehla nekompatibilitě – nelegálně zakoupené orgány, které jí měly prodloužit život, postupně vypovídaly službu v rozdílný čas. Nyní v posteli zůstává rozkládající se dosud živé torzo ženy, jíž bývala, a jejíž umělé srdce neúnavně buší a buší.
Lea oproti Anje sklízí samé úspěchy. Nedávno oslavila sto let, pracuje ve firmě, kde má význačné postavení, má skvělý byt i snoubence. Pak ale udělá nechtěný přešlap a najednou ji sledují. Vzorná občanka z minuty na minutu získává nálepku sebevraha s nuceným dohledem a pravidelně musí navštěvovat lekce podpůrné skupiny, jejíž účastnicí je i Anja.
Načasování je vpravdě velmi nevhodné. Blíží se totiž Třetí vlna a Lea měla stát v jejím čele. Prakticky mohla dosáhnout nesmrtelnosti. Nyní však šance klesají. Nikdo ale neví a rozhodně ani nesmí vědět, co za nešťastným přešlapem skutečně stálo. A ani přátelství s Anjou, na jejíchž bedrech spočívá nejedno tíživé tajemství, jí nijak moc nepomůže.

Klub sebevrahů jsem poprvé otevřela docela příhodně v letadle – cestou za teplejšími a prosluněnějšími zítřky. Přála bych vám vidět pohledy ostatních brněnských cestujících, kteří mi pokukovali po obálce. Cesta se naštěstí obešla bez sebemenšího zádrhelu, žádné dramatické zvraty nenastaly. To stejné (bohužel) mohu říct i o knize.

Pod slupkou na první pohled lákavého sci-fi z nedaleké budoucnosti se ukrývá poměrně mdlá a škrobovitá dužina. Pokud očekáváte třeba něco na způsob knihy Budoucnost od pana Glukhovského (velmi podobný námět, brilantní zpracování, dvakrát tolik stran), nechte si zajít chuť. Ačkoliv nám autorka nastínila minimálně několik zajímavých motivů – totalitní společnost, dlouhověcí proti obyčejným smrtelníkům a samozřejmě nesmrtelnost samotná –, docela mě zklamala jejich nepropracovanost. Zejména pak absence hlubšího náhledu do jednotlivých mechanismů.

„Víte, že poslední KvalitníKrev^TM se sráží za méně než milisekundu? Nebo že nová PevnáPokožka^TM vydrží nejen náraz auta, jako jsou ta vaše, ale i pád z osmdesátého patra?“
Rozvášněnou ženu zezadu zalévalo zapadající slunce, oči měla jako tůně v zastíněné tváři. Ukázala za sebe.
„Teď bych odtud mohla klidně skočit, a stejně by mě dali zase dohromady.“ Škrtla zápalkou. „Nedávají nám na vybranou.“ Přiložila sirku k ústům a nadechla se – a najednou už slunce nebylo tím jediným, co na střeše mrakodrapu plálo. (str. 53–54)

Jak jsem zmínila, hlavními postavami příběhu jsou dvě ženy – každá pochází z dost odlišné vrstvy společnosti, ale přesto je jakési záhadné síly svedly k sobě (prakticky jsem nepochopila, proč by se jinak bavily). V jednotlivých kapitolách se potom v převážně chronologickém sledu vyprávění střídá – jednou pojednává o Anje, jindy o Lee. A to je v podstatě celé. Širokou škálu možných témat, které by šlo více rozvinout, upozadilo jediné – vývoj charakterů a mezilidské vztahy. A bohužel i to skřípalo. Žádná ze zmíněných postav ve mně nedokázala vzbudit konkrétní emoci, což asi není úplně dobře, když se autorka vztahům věnovala takřka celou knihu. V určitých pasážích jsem navíc nabývala dojmu, že do příběhu přidávala různé prvky dle aktuálního nápadu – například některé retrospektivní úseky jako vzpomínky. Před očima mi mizela stránka za stránkou a na konci mi stejně nedošlo, k jakému účelu tam vlastně tyto vzpomínky byly – přítomnost nijak mohutně neovlivňovaly. I když mohly. Pokud mne můj postřeh neklame, někdy dokonce události popsané v úvodních částech odporovaly těm pozdějším.

Co se týče prostředí, ve většině případů všechno probíhalo ve středu města plného shonu a mnoha lidí (to hladině kortizolu asi příliš neuleví). Periferie a venkov oproti tomu byly téměř opuštěné. Účel zvoleného postupu jsem mezi řádky nevyčetla.

Symbolika klubu sebevrahů oproti tomu představovala jednu z mála věcí, které mi aspoň trochu dávaly smysl. Ačkoliv jsem měla co dělat, abych při popisu vládních „opatření“ a okrajově zmíněnému přístupu k dětem nevyskočila z kůže – čímž se opět vracím ke zmiňovaným rozporům.

I když jsem k příběhu nemohla napsat příliš hezkých slov, myslím si, že jeho základní myšlenky měly potenciál. Na bodech mu také velice pravděpodobně přidal český překlad v podání skvělé Jany Jašové. Popisy působily lehce, důvtipně, obsahovaly širší slovní zásobu a nezaregistrovala jsem v nich jedinou pravopisnou chybu. Poměrně rozvleklý děj bez větších zvratů a uvedená nerozpracovanost by se daly přisoudit faktu, že šlo o autorčinu prvotinu. Nezbývá než doufat, že její další literární pokusy si povedou o něco lépe.

Související knihy

Hengová, Rachel

Leda, 2019