Rinalda vypadala skvostně.
Pružné tělo v rozpuku dychtivého mládí vytvaroval šibalský stvořitel s dechberoucí precizností. Pokožku navíc opálil do barvy „café au lait“, čímž znamenitě korunoval brilantní kompozici svého díla.
Za normálních okolností by mě stálo hodně sebeovládání nepodlehnout jejím svodům.
Zde ovšem normální okolnosti chyběly. Tedy… možná nechyběly.
Nechybělo tu nic. Spíš cosi přebývalo.
Nikoli cosi, nýbrž kdosi – já.

Při poslední tajné návštěvě, kterou jsme dokázali (jako vždy) zakamuflovat před veřejnoprávní televizí i zpravodajskými servery, mě přátelé z vesmíru pozvali do svého kosmického plavidla. Velice jsem si této pocty považoval a chápal ji jako odměnu za plynulé zásobování zbožňovaných ufounů znamenitým dobrušským pivem.
Celé to začalo před osmi měsíci. Zrovna jsem oškubával ostružiní u lesa (s cílem získat surovinu na výrobu likéru), když pole zalehl stín provázený tenounkým šelestem.
Ohlédl jsem se a upadl do křoví.
Sotva dvacet metrů ode mě přistával prapodivný dopravní prostředek. Neměl pevný tvar, v podstatě se tak nějak bez ustání vlnil. Pročež je nesnadné popsat jeho podobu.
Vytekl z něj proud husté žluté tekutiny, větvící se do několika proudů, houstnoucích v jakési želatinové bytosti, podobné obřím slimákům. Každou z nich zdobil jediný nevelký otvor (sloužící k přijímání živin, jak jsem posléze zjistil).
Slimáci se připlazili a pomohli mi vylézt z trní.

„Pojď ke mně, můj pane,“ žadonila Rinalda řečí doby kamenné, které jsem kupodivu rozuměl.
„Nejsem tvůj pán. Nepatřím sem. Nic nechápu. Chci domů.“
Než to stihnu doříct, ležím ve své posteli a obrazovka chrlí druhý poločas zápasu Ligy mistrů mezi Bayernem a Liverpoolem. Na nočním stolku odpočívá sklenice dobrušského ležáku. Angličani se zrovna chystají vsítit třetí gól.
Tak co to je, tohle to? Zešílel jsem? Z chlastu to mít nemůžu, piju jen pivo. A ještě docela málo. Tak buď začínám trpět halucinacemi, nebo…
Nebo v tom mají prsty kámoši z Upeore.

Upeore. Toť název jejich domovské planety.
No, planety…
Upeore vlastně není planeta, nýbrž hustý oblak šutrů o průměru od zrnka písku až po několik stovek metrů.
O půl čtvrté odpoledne roku 9 826 547 tamějšího kalendáře k nim přicestovaly obludky z jiné praštěné galaxie. Životní prostředí na Upeore jim nesvědčilo a okamžitě pochcípaly. Zanechaly tak Upeořanům svou kosmickou loď.
Domorodým megaslimákům trvalo dalších asi tak dvě stě tisíc let, než se ji naučili ovládat. Poté vylosovali deset nejšikovnějších a vyslali je na cesty.
Jejich pouť, na níž několikrát špatně odbočili, skončila v katastru obce Bačetín, okres Rychnov nad Kněžnou, Královéhradecký kraj, Česká republika, Evropa, Země, Sluneční soustava, PSČ 51801.
Tohle všechno mi povyprávěli. Možná vás napadá, jak asi když docela určitě neuměli česky (já teda taky moc ne, ve škole jsem měl z mateřského jazika trojku).
Komunikovali neverbálně, obyčejným mentálním přenosem. Naladili se na mé nervové vlnění a message překódovali do šifry, kterou pak můj mozek přečetl v mateřštině. Byť s několika pravopisnými chibami.

Deset minut před koncem mohl Bayern snížit na 3:2. Rozhodčí mu totiž daroval penaltu. Jenomže ten Bababubu, či jak se typicky germánský útočník tmavé pleti jmenuje, ji čutnul tak blbě, že i já bych to dokázal líp. Kameraman promítl střelcův inteligentní obličej přes celou obrazovku.
Načež telka zmizela a místo ní se objevila Rinaldina hlava.
A já byl zpátky v době ledové.
Moje nechtěná novomanželka se s těžko pochopitelnou chlípností tetelila v kožešinách.
Přece nemůže být tak pitomá! Přece musí vidět, že nejsem její náčelník!
Konečně mě napadlo prohlédnout si sám sebe. No, a byli jsme u jádra problému.
Místo ušmudlaných boxérek s nápisem „toxicwaste“ obepínal mé boky bederní pás z jakéhosi uloveného živočicha, patrně kočky. Tričko jsem neměl vůbec, huňatý porost na prsou ano. Stejně jako grandiózní houmlesácký plnovous.
Není pochyb: já jsem Rinaldin novomanžel.
A čeká mě splnění vlastenecké povinnosti.

V ten moment popadl pan rozhodčí píšťalku a ukončil zápas. Za stavu 4:1. Němci si v nastavení kopli vlastňáka a pojedou domů jako zpráskaní psi.
Teď už jsem nepochyboval: celé tohle zmatené cestování časem mají na svědomí mí malí marťánci…

Exkurze na palubu jejich mezigalaktického korábu byla zážitkem z říše snů. Předvedli mi všechny legrační vychytávky, jimiž se baví během vleklého putování.
Nejvíc mě zaujal tobogán.
„Tohle není žádná obyčejná skluzavka,“ vysvětlovali. „To je urychlovač. Těžko popsat, jak funguje. Pracuje s časem. Rozpáře jeho lineární charakter a rozdrobí do nekonečné množiny časových rovin. Zjednodušeně to znamená, že nahoře do toho vlezeš teď a dole vypadneš v úplně jiné době.“
„Jak to? No ale… to tam teda nechci! Naše doba mi úplně vyhovuje. Znám to tady, trefím do práce i do hospody, mám počítač…“
„Špatně jsi nás pochopil. Nebo ti to špatně vysvětlujeme. Ty vyjedeš normálně. To jo. Ale zároveň se propíšeš do nekonečna časových rovin. Minulých i budoucích. Protože minulost i budoucnost jsou pouhé iluze, vytvořené umělým lineárním časem. Budeš prostě všude. Na všech místech a ve všech časech. Budeš… a přitom nebudeš. Blbě se to definuje. Nechceš trochu piva…?“
„No… no… ale zvládne to moje mozková kapacita? Vždyť to bude multidimenzionální existence!“
„Neboj… nebude… neměla by…“ vrkali nepřesvědčivě.
„Nebude, nebo neměla by?“
„Asi ne. Víš, nemáme to vyzkoušené. Máš pravdu, kašli na to. Je to nebezpečné.“
A just nekašlu! Tradá!
V jícnu tobogánu mě vcuclo cosi vzdáleně podobného odstředivce. Tento příměr však zásadně pokulhává za realitou fičáku, co si mě tam podával. Právě v okamžiku, kdy jsem na zlomek milisekundy zaregistroval nedohledný (a do neznáma mizející) proud svých vtělení, vypadlo mé zvalchované tělo spodním otvorem.
Upeořani nade mnou kroutili hlavami, které neměli.
„Varovali jsme tě. Následky si přičti sám. Reklamace nepřijímáme.“

Od té doby mě začaly sužovat občasné výpadky. Nebo vidiny. Nebo jak to nazvat. Reálné vnímání zmizelo a místo něj jsem se (ovšem jen v myšlenkách a myšlenkových obrazech) ocitl jinde. A ve vteřině byl zase zpět.
Až do dnešního večera. To se začaly dít věci.
V sedmatřicáté minutě fotbalového mače (za stavu 2:0 pro Liverpool) mě to vystřelilo mezi lovce mamutů nebo čeho. A pak domů. A do minulosti. A domů.
Neměl jsem do toho tobogánu lézt. Moje blbost.
Slimáci mě varovali.

Svalil jsem se do postele, která pode mnou kupodivu zakvičela bolestí.
Vyskočil jsem jak čertík z krabičky.
Hanbatá Rinalda si hověla v peřinách a nevrle masírovala pohmožděná ňadérka.
Tak to prrr, holčičko! Ty tu nemáš co pohledávat! Žiješ v roce mínus třicet tisíc! Jako svatební dar ti manžel objednal malíře jeskynních obrazů. Stěny sluje vám zkrášlí podobiznami buvolů, ať je po večerech na co civět, když nemáte televizi. A na televizi budu civět já! Protože já ji mám! Protože já žiju v roce 2019! A ne jako ty – někde mezi zmrzlými neandrtálci.
„Tak pojď mě už konečně pomilovat,“ škemrala.
Co teď? Co počít?
Uposlechl jsem volání přírody: došel si pro další pivo.
S nadějí, že Rinalda v mezičase zmizí.
Nezmizela.

Na riziko recipročního efektu mě ufouni upozornili…
„Tak jako ty budeš bloumat nekonečným množstvím realit, bude nekonečné množství realit bloumat tvou primární existencí.“
„Počkej, počkej, počkej… Znamená to, že každý, koho potkám, se na oplátku staví v Bačetíně? Na kafe a zákusky?“
„To zas ne. Stane se to pouze při obzvlášť intenzivním a emocionálně stimulujícím mentálním propojení.“

Hm, je teda fakt, že Rinalda mě nastimulovala extrémně.
Neměl jsem na ni vůbec vejrat.

No, a tak si tu takhle žijeme. Ve svazku, co zuby nehty tajím před sousedy i správou sociálního zabezpečení. O zdravotní pojišťovně nemluvě.
Rinalda je učenlivá. Kupříkladu už chápe, že vajíčka jíme vařená či smažená (a nikoli syrová). A když je v televizi fotbal, tak se zásadně neprovádí žádné erotické todlect.
Ven ji zatím nepouštím. Ani na zahradu. Nejprve ji musím trochu zcivilizovat. A vymyslet legendu, jak jsem k ní přišel.

Dnes ráno se to celé podělalo.
Cestou z krámu mě zastavil můj starý známý pterodactylus a chtěl si povídat. Šíleně mu smrdělo ze zobáku. Sotva jsem unikl jeho spárům, kápla na mě slza žíravé metabolické kapaliny z roku 18 447 329 našeho letopočtu.
Utřel jsem ji a odemkl vrátka. Čekal za nimi Jean-Paul. Tím svým přísným ksichtem plivnul dotaz, zda už mám jasno, stojím-li při Dantonovi, či Robespierrovi. Pohůnci stavěli gilotinu, čistě pro případ, že bych odpověděl špatně.

---

Jiří Raichl

Jiří Raichl je český prozaik, básník a dramatik-ochotník.
Narodil se v Praze, aktuálně žije v Dobrušce. Vyzkoušel devatero řemesel (vč. desáté bídy) a v současné době zakotvil na manažerské pozici v sociálních službách.
Literární tvorbě se věnuje jako koníčku. V roce 2018 založil butikové nakladatelství TOFANA, v němž vydal román Poblíž nebe (kniha je vyprodaná, zdarma ke stažení jako e-book) a sborníky povídek Zítra už bylo (2018) a Tenčí než vlákno pavučiny (2019).
Více informací najdete na autorově osobním webu: http://jiriraichl.mozello.cz/.

Související knihy

Tenčí než vlákno pavučiny

Raichl, Jiří

Tofana, 2019

Zítra už bylo

Raichl, Jiří

Tofana, 2018

Poblíž nebe

Raichl, Jiří

Tofana, 2018