Je to už pár let, co jsem se seznámila s manželi Rónovými. Sympatičtí šedesátníci, bydlící v krásném měšťanském domě na prestižní adrese. Milovali kulturu, politiku, filozofii a já s nimi nadšeně sdílela jejich názory. Takže když si mě po ročním přátelství začali zvát k sobě domů, byla jsem poctěna. Paní Rónová mě vítala s milým slovem, zatímco pan profesor – expert v oboru behaviorální prediktologie – stál u barové skříňky v jejich secesní jídelně a v duchu se tetelil radostí. Při mé úplně první návštěvě přinesl ke stolu tři Moser skleničky s láhví Courvoisier. Všímala jsem si, s jakou vášní koňak naléval, a zejména s jakou obřadností mi ho podal. Měla jsem za to, že si pan profesor dal na mé první návštěvě záležet, a moc jsem si toho vážila, byť jsem věděla, že ho svým přístupem k alkoholu nepotěším. Ze skleničky jsem si symbolicky cucla a pak jsem se ji – jak je mým zvykem – nenápadně snažila zanechat opodál.
To bylo pak řečí při mojí druhé návštěvě! Že jsem se vůbec nenapila! A že se to nedělá!
Reakce pana profesora mě upřímně překvapila, a ač jsem se vzpírala, musela jsem si nechat nalít novou skleničku, tentokrát léčivého Ferneta. Teprve pak se atmosféra v rodině uklidnila.
Při třetí návštěvě jsem si po cestě k Rónovým opakovala, že tentokrát neustoupím, a už od dveří jsem avizovala, že si žádný alkohol nedám. Následovala obligátní otázka – proč? Protože ho nemusím, přiznala jsem se. Nemám ho ráda, způsobuje mi tachykardii, pálí mě po něm žáha a lihový dech se mi příčí­… Paní Rónová mě účastně pozorovala, a možná mě i chápala, ale pan profesor mě neposlouchal nebo nechtěl poslouchat. Nalil mi, jakoby mě neslyšel, a se svojí sklínkou se nejprve pomazlil, načež ji převrátil do sebe, uhladil si vousy a čekal, co udělám já s tou svojí.
A byl to zase on, kdo mi při čtvrté návštěvě naléval Johnnieho Walkera. Plnou štamprli mi podával s laskavým dovětkem, že tento zázrak je něco jiného. A že mi určitě zachutná. Ale to už jsem začala být otrávená. Nastal čas, abych se vůči lihu jasně vymezila, a svůj protest jsem vyřkla výstižně a nahlas: Alkohol nesnáším! Vždycky jsem ho nesnášela! A nikdy ho nebudu snášet.
Pan Róna se jen zasmál.
Při páté návštěvě nastal nepatrný obrat: opatrně se mě optal, zdali si přeji skleničku whiskey Glenfiddich, což byla zbytečná otázka, protože jsem si ji nepřála. Ale moje zamítnutí jsem tentokrát musela pár fakty podepřít. Rozpovídala jsem se o své rodině, kde se nikdy nepilo, dokonce ani pivo. A alkohol se vytahoval jen příležitostně pro hosty. Měl své místo v jídelně v malém příborníku, kde vždycky stála jedna láhev něčeho tvrdšího. Doma se pila buď voda z kohoutku, nebo sodovka, anebo mámin oblíbený německý instantní čaj.
Jenže pan profesor mi nic z toho nechtěl věřit. Tudíž jsem musela přitvrdit. Prozradila jsem, že můj táta se kdysi snažil vinařit, nikoli však z vlastní vůle. K vinaření ho nabádal jeden z jeho kolegů, taková moderní verze slovutného Dionýsa. Byl to právě on, kdo tátovi vysvětlil, že naše zahrada splňuje ty nejideálnější podmínky. Že je exponovaná na jih, zatímco dům by mohl ze severní strany révu chránit, a to že je pro skvělou sklizeň ta nejlepší kombinace.
Pamatuji na tátův obličej. Byl trochu nesvůj a v rozpacích, nechtělo se mu do žádného vinohradu, ale nakonec se pustil do práce. Koupené sazenice se krásně ujaly a o pár let později už jsme vyhlíželi konec září, kdy se ze sklepa konečně vytáhl malý vinařský lis. Táta ho naplnil, potom poprvé zatáhl za páku a rodina nevěřícně zírala na první čůrek moštu, který vytékal do připravených nádob. Všichni jsme si na něm pochutnávali, i já.
Ale slaďoučký mošt byl tečkou celé pohádky. Trochu předčasnou, ale tečkou. Nikdy to totiž nedopadlo. Tátovo úsilí nedošlo do zdárného konce. Víno v sudech vždycky zkyslo a posléze se bez výčitek, takřka bez emocí vylilo. Někdo by se tátovi vysmál. Jiný by řekl, že je nešika a ať se jde přiučit ke svému kolegovi. Ale já věděla, co bylo za jeho nezdarem. Proč se víno nikdy nepovedlo. A proč jsme tátu za to nikdy neplísnili. Protože ho to nebavilo. Protože ho víno netáhlo, netěšilo ho, stejně jako mě!
Při další návštěvě, té šesté, ale možná až sedmé nebo desáté, už mi pan profesor žádný alkohol nenabízel. Po celou dobu mé návštěvy zůstával diskrétně opodál a skoro to vypadalo, že se ho můj zarytý odpor dotkl.
A pak jednou v sobotu odpoledne nebyl vůbec přítomen. Odběhl si na obvyklý sobotní nákup a tehdy se to stalo. Paní Rónová se mi svěřila, že jejímu manželovi přidělávám starosti. Že si moji lihovou averzi nedokáže vysvětlit. Že to přece není normální. A že za tím vším musí něco vězet, říkala mi s patřičným důrazem v hlase.
Pamatuji na její oči. Leskly se, jakoby měla horečku, až jsem se neklidně ošila.
A ona pokračovala: že tu jsou jen dvě reálné možnosti. Že ho buď odmítám z důvodu vážné nemoci…
Ale to jsem jí skočila do řeči s ujištěním, že netrpím vážnou nemocí.
V tom případě… pozvedla obočí a soustředěně na mě pohlédla.
V tom případě… opakovala jsem po ní.
V tom případě jsem měla být alkoholičkou, toho času abstinující. A že už se na ty moje odmítavé výstupy nemůže dívat. Že mi určitě dávají zabrat a hodně mě vyčerpávají. A proto mě vyzývá, ať se už netrápím a alespoň u nich si udělám pohodlí. Vždyť jsem přece jako jejich dcera, tak proč se tak zarytě zapírám?
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou a nemohla věřit svým uším.
Po cestě domů jsem došla k závěru, že se přátelé mnohdy o vaše pravdy vůbec nezajímají, naopak. Vytvoří si o vás vlastní teorie, kterým bezmezně věří, a je zbytečné je o čemkoli přesvědčovat.
Tak, tak! Celý život se učím. A teď už od Rónových vím, že nepít alkohol se v dnešní době skutečně nenosí.

Thea Schejbalová

Autorka vystudovala farmacii v Bratislavě, později pracovala jako lékárnice v Praze, kde již přes třicet let žije se svou rodinou. Napsala tři romány: Rok milenkou, Zoufalec a Bonaparťačka.

Související knihy

Schejbalová, Thea

Brána, 2014

Schejbalová, Thea

Fortuna Libri, 2016