Přinášíme vám ukázku z knihy Chladný den pro vraždu,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Dopoledne se na jihu objevil černo-stříbrný sněžný skútr. Řidičova huňatá obočí, ještě hustší plnovous a kožešinu kolem kapuce pokrývala jinovatka z jeho dechu. Byl to mohutný muž, kterému na velikosti ještě přidávala péřovka, oteplováky, kožešinové sněhule a tlusté kožešinové rukavice. Usmíval se, ačkoli vyceněné zuby připomínaly spíš zvířecí škleb. Vypadal by jako John Wayne ve filmu Na sever Aljašky, který se nadšeně žene za svým zlatým dolem jihovýchodně od města Nome, kdyby John Wayne nakupoval oblečení značky Eddie Bauer.
Muž za ním byl oproti němu zhruba poloviční, křečovitě se držel sedadla a kolem kapuce žádnou kožešinu neměl. Jeho tvář připomínala sinalou masku pokrytou tenounkou vrstvou námrazy. Měl na sobě kombinézu, tak o tři čísla větší, než běžně nosil, a z dlouhých nohavic mu vykukovaly špičky lakýrek. Neusmíval se. Tvářil se jako Sam McGee z Tennessee předtím, než ho nacpali do pece, v níž ho upálili.
Krajinou se nesl řev skútru a narušoval klid arktického prosincového rána. Vyděsil losa, který postával u hloučku tenkých bříz a z jedné z nich okusoval kůru. Bobřici zahnal zpět do doupěte, až z ní zbyla jen rozmazaná hnědá šmouha. Orla bělohlavého, usazeného na vrcholku nedalekého smrku, vytrhl ze spánku. Dravec oba muže zpražil nevlídným pohledem. Obloha byla křišťálově jasná, jako bývá v zimě jen daleko na severu: světlá, průzračná, bez mraků a barev. Rozeklané vrcholky hor na východě teprve lemovaly první paprsky svítání, ačkoli bylo už dávno po deváté ráno. Pod olšemi, smrky a topoly se vršily závěje sněhu. Všechny stromy s výjimkou smrků byly holé a bez listí, a dokonce i zelené smrkové jehličky vypadaly toho rána úplně černé.
„Musím si odskočit,“ zaječel muž vzadu řidiči do ucha.
„Tady bych vám to neradil,“ zahulákal na něj řidič přes burácení motoru.
„Proč ne?“ nechápal pasažér a z tváře se mu ulomil kousek tenkého ledu a sklouzl dolů.
„Sníh je tu hlubší, než se zdá, zahučel byste do něj až po hlavu a už se nevyhrabal. Vydržte, je to jen kousek.“
Stroj u jednoho hloučku stromů se smykem zatočil a pasažér se chytil ještě křečovitěji a cosi si pro sebe zabrblal. Mohutný muž se zeširoka zakřenil.
Zničehonic se ocitli na mýtině a řidič přibrzdil tak prudce, až to s druhým mužem trhlo vpřed. Když se znovu napřímil a rozhlédl, jeho první reakcí byla nevíra. Zimní scenérie, jež se před ním rozkládala, byla až moc bezchybná, uspořádaná, až moc dokonalá na to, aby existovala ve světě plném chybujících, neuspořádaných a nedokonalých lidí.
Srub na mýtině se choulil na okraji třicetimetrového srázu, svažujícího se k řece Kanuyaq. Na druhém břehu se krajina prudce zvedala k ostrým vrcholkům Quilackých hor. Srub, který vypadal spíš jako přírodní útvar než obydlí vybudované lidskýma rukama, se nacházel ve středu půlkruhu dalších budov. Nalevo a trochu stranou stála latrína, vysoká, strohá a funkční. Prohlubně kolem ní prozrazovaly, že ji majitelé srubu během let více než jednou přesunuli, což muži na skútru poskytovalo určitou představu o tom, jak dlouho tady někdo žije. O kousek dál viděl garáž s dílnou a za otevřenými vraty zahlédl sněžný skútr, malou dodávku a spoustu nářadí. Pohled na tyto výdobytky dvacátého století ho uklidňoval. Vedle srubu stála vyvýšená plošina na tucet dvousetlitrových barelů nafty, vyskládaných naležato na sobě. Napravo na srub navazoval skleník s průsvitnými panely pokrytými námrazou. Půlkruh doplňovala venkovní spíž postavená na třímetrových dřevěných sloupcích. O jediná dvířka se opíral úzký žebřík.
Mezi stavbami se táhly s téměř chirurgickou přesností odházené cestičky ve sněhu, které jednotlivé součásti usedlosti propojovaly dohromady. Celý půlkruh se tísnil mezi úhlednými sněhovými valy vysokými jako živý plot. Jedna stezka vedla přímo k hromadě naštípaného a pečlivě poskládaného dříví, jež dle mužova odhadu zabírala plochu zhruba pěti metrů čtverečních. Vedle ní se vršila druhá hromada ještě nezpracovaných kusů a špalek na štípání.
Mimo cestičky sníh nenarušovaly žádné šlápoty. Zdálo se, že tu majitelka usedlosti moc často návštěvy nemívá.
Oslnivý lesk dřeva na budovách napovídal, že si někdo každý rok dává práci s novým nátěrem. Na žádné ze střech nechyběla ani taška. Zato tu chyběly obvyklé hromady ojetých pneumatik, které by se ještě k něčemu mohly hodit, odřezky a kousky dřeva, staré bedny, z nichž by se daly udělat police, staré plechovky na zachytávání vody, i prázdné, rezavějící barely od benzínu. Bylo to až pozoruhodně civilizované a ne-aljašské. Měl podezření, že jakmile roztaje sníh, tráva se tu neodváží vyrůst výš než na dva centimetry a rajčata ve skleníku si dobře rozmyslí, aby každou větvičku neobtěžkala méně než dvanácti plody. Zcela nečekaně ho přepadl pocit, jaký jindy nemíval, pocit, že sem vůbec nepatří, a náhle si začal přát, aby si před touto poutí býval sehnal péřovku a sněhule, typickou zimní uniformu všech obyvatel aljašské buše. Alespoň by byl lépe připravený na setkání s Jackem Londonem, který ve srubu před ním nepochybně píše další Volání divočiny, s nímž by mohl mučit nesčetné generace mladých Aljaščanů. Nepřekvapilo by ho, kdyby se tu před ním zjevil Samuel Benton Steele ve svém charakteristickém rudém kabátě jízdní policie s ještě charakterističtějším kloboukem. Stačilo by se ohlédnout a spatřil by legendárního Soapyho Smithe, jak před Steelem prchá do dáli.
Konečně mu došlo, že zírá s otevřenými ústy, a tak je s cvaknutím zavřel a dumal nad tím, jakou červí dírou se sem dostali a jestli se jim někdy podaří vrátit zpět do jejich století.
Řidič vypnul motor. Na krajinu se sneslo tíživé ticho a druhého muže na okamžik zcela ochromilo. „Chybí tu už jen polární záře,“ blábolil nervózně. „Pak bychom to celé mohli namalovat na rýžovací pánev a prodat ji za dvacet babek.“
Řidič se zakřenil.
Pasažér se zhluboka nadechl, až ho ledový vzduch zaštípal v plicích. Samým překvapením zakašlal. „Takže tady bydlí?“
„Jo,“ přikývl mohutný muž a jeho hlas se dunivě nesl nad mýtinou. Vzápětí, jakoby na potvrzení jeho slov, práskly dveře srubu. Pasažér povytáhl obočí a z tváře mu sklouzl další plátek popraskaného ledu.
„Alespoň víme, že je doma,“ konstatoval řidič nevzrušeně a slezl ze skútru.
„Co to u všech ďasů je?“ vyhrkl druhý muž a jeho tvář ještě o odstín zbledla.
Řidič se zadíval na obrovské šedé zvíře, s hrubou srstí a huňatým ocasem, které se k nim tiše a zahloubaně blížilo. „Pes,“ odpověděl lakonicky.
„Pes?“ opáčil druhý muž a marně se pokoušel odtrhnout pohled od zneklidňujících žlutých očí. Zašátral v kapse, dokud prsty v rukavicích nenahmatal povědomou rukojeť policejní osmatřicítky. Když znovu vzhlédl, zjistil, že ho ty žluté oči přemýšlivě sledují. Seděl jako přikovaný. „Mně to připadá spíš jako vlk,“ promluvil konečně a zoufale se snažil napodobit ležérní postoj svého průvodce.
„Ale prd,“ odfrkl si řidič a natáhl vpřed ruku s pokrčenými prsty. „Jenom z půlky. Nazdárek, Obludo, jak se vede, holka?“ Fena k němu zvedla čumák, dvakrát opatrně začenichala a kýchla. Zlehka zakývala ocasem. Zatěkala pohledem mezi oběma muži a jako by povytáhla obočí. „Nabídněte jí ruku,“ pobídl ho řidič.
„Cože?“
„Dejte ruku v pěst, dlaní dolů, a natáhněte ji před sebe.“
Druhý muž polkl, v duchu se smířil s nevyhnutelnou amputací a poslechl. Obluda ruku očichala a potřetí si muže podezřívavě prohlédla. Chvíli se nic nedělo a on jen doufal, že si jeho přerývaný dech nevyloží jako známku agrese. Potom ale fena ustoupila na stranu, jako by se je chystala doprovodit ke dveřím stavení.
„Támhle je kadibudka,“ oznámil řidič a ukázal na ni prstem.
„Cože?“
„Říkal jste, že potřebujete na malou.“
Muž sklouzl očima ze psa na latrínu a pak zpět na psa. „Není to tak akutní.“
„Tomu říkám uvítací výbor,“ konstatoval, jakmile se ocitl v bezpečí srubu, za zavřenými dveřmi.
„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ Měla zvláštní hlas, hlasitější než šepot, ne tak tichý, aby se dal považovat za vrčení, a současně bolestivě skřípavý, jako tupá pila prodírající se starým cementem.
„Dám si, co tu máte. Whisky, vodku, první lahev, co vám přijde pod ruku.“ Pasažér se svlékl z obrovské kombinézy, pod níž se ukrýval pruhovaný oblek s vestičkou, kravatou a zlatými hodinkami na řetízku, který se napínal přes malý, kulatý pupek, s nímž zápolil už od puberty.

——————————-

Přečtěte si celou ukázku.

——————————-

Dana Stabenow

Dana Stabenow se narodila v roce 1952 v aljašském Anchorage a vyrostla na rybářské lodi, kde mezi návaly mořské nemoci psala příběhy o „normálních“ dětech, které vyrůstají na pevnině, a nutila matku, aby je četla. Vystudovala žurnalistiku na Aljašské univerzitě a pak vyrazila s batohem na zádech na čtyřměsíční výlet po Evropě. Po návratu pracovala pro společnosti Alyeska Pipeline a British Petroleum a po třicítce se rozhodla, že v područí ropných magnátů život strávit nechce a stane se raději chudou spisovatelkou. Slíbila si, že první knihu vydá dřív, než se ocitne úplně na mizině, a povedlo se jí to jen tak tak. V roce 1991 vyšla její prvotina Druhá hvězda a rok nato první díl populární série o Kate Shugakové nazvaný Chladný den pro vraždu, který v roce 1993 získal cenu Edgar.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Mystery Press.

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Stabenow, Dana

Mystery Press, 2019