Čtení ke kávě: Tunelář, část 2. (Mirek Vostrý)

Tunelář, část 2.

9.8.2019 Mirek Vostrý Bez komentáře

Hned následujícího dne po druhé odpoledne stáli všichni čtyři plus Jirka na nástupišti na Floře směrem na Jiřího z Poděbrad.

Přečtěte si 1. část.

V téhle době je největší šance nepozorovaně vniknout do tunelu. Cestujících není na nástupišti moc, ale dost na to, aby skupinka, co jen tak postává, nebudila pozornost. Hlavně ale dozorčí, který sleduje kamery, má službu od rána a touhle dobou už je unavený a ztrácí pozornost.
„Proč zrovna tady?“ zajímalo Jirku. Snažil se nedat najevo nervozitu, jenže mu to moc nešlo. Ostatní to ale chápali – když jdete do neznáma, byl by v klidu jen blázen.
„Stanice na áčku sou díky tlustejm pilířům trochu nepřehledný,“ vysvětloval Pavel, „a tohle je jeden z nejkratších úseků.“
„Takže tu vlak nejede tak rychle,“ dodal Matouš.
„Dost řečí, dem na to,“ zavelel Pavel, když se z vlaku ozvalo dveře se zavírají. „Matouš pude s Jirkou a my jedem dalším metrem. Na Jiřáku se setkáme.“
„Počkej,“ na to Jirka, „to jako deme dva? Myslel sem, že du sám.“
„Blbneš?“ podívala se na něj Denisa jako na někoho, kdo nemá všech pět pohromadě. „Napoprvý tě samotnýho nepustíme. To si na triko nevemem.“
„Ale dyť…“
„Jeslis myslel, že deš sám, tak seš vůl. Du s tebou, dohlídnu na tebe, a až bude potřeba, řeknu ti co a jak,“ uzavřel Matouš.
Metro zmizelo v tunelu, Jirka seskočil z nástupiště a zmizel ve tmě. Hned za ním Matouš. Oba měli černé kalhoty, černé bundy a na hlavách černé čepice, takže už po pár metrech splynuli s temnotou.
Zpočátku šli potmě, a když se dostali do bezpečné vzdálenosti, rozsvítili čelovky.
Nějakých dvě stě tři sta metrů kráčeli prostředkem, ale pak Matouš odvelel Jirku na pravý okraj.
„Za pár vteřin je tady. Jakmile ho uslyšíme, stoupneš si hezky pevně zeširoka čelem ke stěně, a chytneš se kabelů. Budeš se držet jak vo život, a jesli chceš, tak zavři voči, bude ti líp. Hlavně ale zůstaň připlácnutej k tý stěně. Bude se to snažit tě vod ní vodlepit, je to strašná síla. Kdy se necháš, taks skončil.“
Půl minuty nato zaslechli sílící hukot a ucítili vítr. Jirka se přesně podle instrukcí pevně postavil ke stěně a vší silou se chytil kabelů. Držel se tak, že málem dostal křeč do předloktí. Chtěl být statečný, ale když zahlédl světla, zavřel oči. Tak pevně se ještě nikdy ničeho nedržel. Hluk se stával nesnesitelným a proud vzduchu se ho snažil odfouknout.
Každým okamžikem to přijde. Ještě ne, ještě ne, teď!
Tah se náhle změnil. Najednou se ho něco vší silou snažilo odcucnout od stěny. Nohy jako by se mu zvedaly od země a ruce mu někdo odtrhával od kabelů. Nejhorší ale byl ten hluk.
Buď se počůrám, nebo mi hrábne, byla jediná myšlenka, která Jirkovi zůstala v hlavě. Nejspíš obojí.
Nestalo se ani jedno z toho. Nekonečných sedm, možná deset vteřin, a hluk začal slábnout. Tah byl pryč. Jirka se odvážil otevřít oči a pohlédl vlevo. Červená světla rychle mizela ve tmě.
„Gratuluju, kámo,“ poplácal ho Matouš po rameni, a když Jirka začal vnímat, všiml si, že se Matouš široce zubí. „To je něco jako křest, tak vítej mezi náma.“
Jirka se nezmohl na jediné slovo. Sáhl si do rozkroku a s úlevou zjistil, že mokrý je zřejmě úplně všude, ale tam ne.
„Eště ale nemáme vyhráno,“ podíval se na něj Matouš významně, „tenhle se teprv rozjížděl, další už budou rychlejší.“
Jestli Jirka chtěl něco slyšet, tohle to nebylo.
„Neboj se, teď už to dáš, už víš, jak na to. Seš dobrej,“ snažil se ho Matouš povzbudit. „Tak přestaň mačkat ty kabely, jako bys z nich chtěl něco vydojit, a poď.“
***
Na Jiřáku čekala na Jirku odměna, o jaké se mu ani nesnilo. Vlastně snilo, on se ale neodvážil doufat.
Vyškrábal se na nástupiště a první, kdo ho přivítal, byla Denisa.
Objala ho.
Jak byl po přestálé hrůze rozrušený, její blízkost vnímal mnohem intenzivněji a v jednu chvíli měl pocit, že ho nohy neudrží a on se potupně sesune k zemi. Polibek se sice nekonal, ten bude snad někdy příště, ale i to objetí za to stálo. Navíc konečně našel opravdové dobrodružství a kamarády, s kterými ho může sdílet.
A Denisa! Od té chvíle ji Jirka měl plnou hlavu. Musí dokázat to, co Zí. On je tady a Zí je kde? To asi neví ani Denisa. Anebo ne. Dokáže víc než Zí. Projde všechny tunely včetně toho nejdelšího!
***
Následující dny se Jirka ve škole nesoustředil. Myslel na Denisu a nemohl se dočkat další dobrodružné výpravy. Vyšlo mu to ale až po víkendu. Mezitím si s novými kamarády intenzivně psal. Radili mu, aby ještě trénoval, on ale trval na tom, že udělá rovnou ten nejdelší tunel.
Věděl, že to není rozumné, nemá ještě dost zkušeností, ale chtěl se před Denisou ukázat jako drsoň.
V úterý tedy zmizel ze školy před obědem a spěchal na Holešovice. Ostatní už na něj čekali.
„Nechceš to přece jen přehodnotit?“ zkusil Pavel.
„Ani omylem,“ prohlásil pevně Jirka. Musel si přiznat, že v něm je malá dušička, ale odmítal to na sobě nechat znát.
„Jak myslíš,“ řekla trochu nejistě Denisa, „ale rozumný mi to nepřijde. Měl bys získat víc praxe v kratších tunelech.“
„Víš, ty vole, jak je tenhle dlouhej? Kolikrát to kolem tebe projede?“ zeptal se celkem zbytečně Matouš.
Jirka jen přikývl. Všem bylo jasné, že ví. Skoro tři kilometry. Mockrát. A zrovna tolik příležitostí udělat chybu.
V Denisiných očích spatřil nejistotu, snad i obavy, ale taky – snad – i špetku obdivu.
A to bylo to, co zpečetilo jeho rozhodnutí.
„Du. Těším se na to. Uvidíme se na Kobylisích.“
Pavel pokrčil rameny a myslel si své. Nedělal bych to, kámo, bejt tebou, ale nahlas to neřekl.
„Tak hodně štěstí,“ popřáli mu a Denisa k němu přiskočila a dala mu letmou pusu.
Jirka se zapotácel. Jak to teď má zvládnout? No právě teď to zvládnout musí! Teď když zhruba tuší, jak sladká odměna ho na Kobylisích čeká.
Byl k smrti unavený, celou noc totiž musel myslet na dnešní cestu a v duchu si ji přehrával. Hlavně snad stokrát prožil vítězné setkání s Denisou, které si už za chvíli vychutná naživo.
Únava ani prázdný žaludek nebyly tím správným vybavením na cestu. Denisin polibek na něj ale zapůsobil jako na olympijského atleta doping. Najednou byl plný síly a odhodlání.
Seskočil do kolejiště a zmizel v tunelu.
***
Jirkovo putování trvalo necelou půlhodinu, ale jemu to připadalo jako věčnost. Únava se čím dál důrazněji hlásila ke slovu. Navíc mu v čelovce došly baterky a on přišel o světlo. Aby té smůly nebylo málo, pár vteřin nato mu umřel i mobil. Pobyt v naprosté temnotě jednoho vyčerpá, a navíc měl svoji pozornost zapnutou na víc než sto procent. Každou vteřinou totiž musel být připravený uskočit a přitisknout se ke stěně, kdykoli tma začala blednout. To vše působilo destruktivně na jeho psychiku a zesilovalo únavu až na neúnosnou hranici. Věděl, že to je nepřípustný risk, ale nemohl si pomoct. Musí si odpočinout. Jen chvilinku, pár vteřin bude stačit.
Sedl si na kolejnici.
Zaplavil ho nádherný pocit úlevy.
To je zvláštní, pomyslel si, jak takový krátký odpočinek pomůže. Najednou se cítil zázračně čerstvý. Vstal a chystal se vykročit na další cestu.
„Čau kámo,“ ozvalo se vedle něj, ještě než udělal první krok.
Jirka se lekl, nepočítal s tím, že by tu kromě něj mohl být další takový cvok. Nebyl s to ze sebe vypravit slovo.
„Kerým směrem deš?“ zeptal se hubený kluk tak o dva tři roky starší než on.
„Na Kobylisy,“ odpověděl Jirka automaticky, a teprve potom si uvědomil, že toho kluka vidí, i když ani jeden z nich nemá rozsvícenou baterku. Ne že by v tunelu bylo světlo, ale tma to taky nebyla.
Lekl se, že se blíží vlak a chystal se uskočit.
Žádné světlo se ale nepřibližovalo a Jirka nechápal, proč v černočerné tmě zničehonic vidí.
Kluk se usmál a natáhl k Jirkovi ruku: „Tak to máme společnou cestu. Já jsem Zí. Vítám tě tady.“
Tak teda jo. „Jirka. Seš tady taky na průzkumu?“ Jirka to nevyslovil jako otázku, ale jako poznání.
Zí se znovu usmál. „Jo, dalo by se to tak říct.“
Teprve teď to Jirkovi došlo. „Počkej, ty seš fakt Zí?“
Zí přikývl.
„Ten Zí?“
Zí znova přikývl.
„Kurva! To snad není možný! Teda až tohle řeknu Denise! Vona vo tobě furt vypráví, jakej seš tunelář, žes byl první, koho to napadlo a že máš prolezlý všechny tunely i vobě spojky.“
Zí se zatvářil neurčitě. „No, tak na to bych se bejt tebou moc netěšil.“
„Jak to, co blbneš? Dyťs jí poslal zprávu, žes prošel ten nejdelší tunel! Seš nejlepší. A já, až dojdu na Kobylisy, tak budu taky!“
„No, to je pravda,“ souhlasil Zí, „teda skoro. Já jsem ho totiž eště neměl projitej. Napsal jsem jí vodsaď.“
„Počkej,“ zarazil se Jirka. „Jako tady vodsaď? Zprostřed tunelu? To je blbost, dyť tu není žádnej signál.“
Zí poplácal Jirku po rameni. „Není, ale stejně jsem jí to poslal. Pár desítek metrů vod tohohle místa, támhle,“ ukázal do před sebe do tmy. „A jak říkám, moc bych se na setkání s Denisou netěšil, bejt tebou.“
Co furt má s tou Denisou a těšením, pomyslel si Jirka.
Zí hodil hlavou směrem za Jirku: „Vidíš támhlety červený světla?“
Jirka se tam podíval. Nějakých dvě stě metrů od nich vší silou brzdil vlak.
„Vidím, a co? Ten už je pryč, vod něj nám nic nehrozí, tak se neboj.“
„No, tak to je ten,“ prohlásil Zí a už se neusmíval, „co tě dostal.“
Jirka na Zího chvíli civěl a docházelo mu to jen velmi zvolna.
„Tak dem,“ postrčil ho Zí, a než se Jirka hnul, sám vykročil.
Jirka ho za pár vteřin dohnal, Zí nešel nijak rychle. Nebylo kam spěchat, měl na to celou věčnost. Může projít všechny tunely tam a zpátky, kolikrát chce. A teď na to už není sám, bude to fajn.

Mirek Vostrý

Autora baví psát příběhy dobrodružné, tajemné, s překvapivým závěrem, ale hlavně s postavami, kterých by si mohl vážit, kdyby se s nimi setkal. Možná zpočátku nebudete vědět proč, ale budou vám něčím sympatické. Třeba tím, že úplně obyčejný člověk udělá něco neobyčejného.
Jeho cílem je, aby se čtenář pobavil, ale i zamyslel nad věcmi, které mají přesah z příběhů do skutečného života.
Narozen v roce 1968, otec tří dětí a manžel jedné ženy, toho času, vlastně už dlouho, bankovní úředník. Rád cestuje po Česku, na Podkarpatské Rusi i jinde, kreslí a fotografuje. Zajímá ho spousta věcí, například historie nebo příroda. V posledních letech propadl psaní povídek, kterých vydal již tři sbírky.