Říkají něco jako:
„Pane, vy vypadáte jako mladý a inteligentní člověk…“
„Zdání klame, mladíku,“ odvětím hlasem vetchého kmeta a pokračuji v kulhavé chůzi, v ruce třímaje neviditelnou hůl.
(Málem bych zapomněl – ohledně těch dodatkových zkoušek z ekonomie –, vymluvil jsem se tehdy na nemoc a oni mi nabídli náhradní termín. Já tam šel a ty zkoušky s odřenýma ušima udělal, takže letos pokračuji ve studiu na střední zemědělské škole ve třetím ročníku. Je sice školní den, ale… má přítelkyně Markéta…)
Zastavuji se před Markétiným panelákem, zvoním, chvilku čekám – nic. Celé to opakuji asi třikrát a výsledek je stejný. Vytáčím její číslo, volám jí na mobil… nezvedá to. Zapaluji si cigaretu, čekám… Asi po šesti minutách z dálky vidím Petra – Markétina bratra. Je v policejním, tedy ve službě. Zdravíme se.
„Co ty tu?“ ptám se.
„Jdu domů na oběd. Copa ty tu?“
„Přijel jsem za Markétou. Zvonil jsem, volal, ale bez odezvy – je doma?“
„Měla by bejt. Volal si jí na mobil?“
„Jo.“
Petr se po sherlokovsku zamýšlí, pak mu policejně klesá čelist. Říká:
„Ou…“
„Co?“
„Myslím, že teď bys tam chodit nechtěl.“
„Ona tam někoho má?“
Kýve hlavou. „Pojď, zajdem někam na pivo.“
Sedíme v nějakém nonstopu. Pár pubescentů se po našem příchodu zdekovalo, protože si mysleli, že Petr je tváří policejní šťáry. Po třetím pivu se mi rozvazuje jazyk:
„Vždyť ale věděla, že přijedu.“
„Špatně si to spočítala, znáš ji – ona a matika…“
„Kurva jedna! Promiň, Petře.“
„To nic, souhlasím. Není to holka pro tebe, seš fajn kluk, je s tebou prdel a tak – takových na tebe čeká ještě plno.“
„To si nemyslím.“
„Ale musím uznat, že si na ni měl fakt vliv – hned jak jste si spolu začali, tak přebrala nějaký tvoje móresy, byla cynická, vtipná – vážně si ji trochu změnil.“
„Aby ne – nechal jsem v ní semene, že by to naplnilo dva olympijský bazény – to poznamená každýho.“
„S ní by to nikam nevedlo, přinesla by ti jenom smůlu, s ní bys…“
„S ní kdybych šel do ZOO, uklouzl bych po banánový šlupce – špatně upadl do výběhu slonů a udusil se s hlavou v zadku jednoho z nich.“
Po dalším pivu se Petr poroučí zpět do služby a já se poroučím na autobusové nádraží, cestou si kupuji lahev absintu a pak – domů. Doma dávám lahev vychladit, večer ji vyndávám a poprvé ochutnávám tenhle nápoj: je to hrozně silné a chutná mi to jako ústní voda, ale nezastavuje mě to – dál popíjím, kouřím a poslouchám kapelu Slayer. Po šestém panáku nahřívám čepel kapesního nožíku nad plamínkem zapalovače – když je téměř žhavý – přikládám si čepel na levé rameno. Je slyšet zasyčení a zápach spálené kůže, až po chvíli to bolí. Chvilku se potácím bolestí, pak to po dalších dvou panácích opakuji na pravém rameni.

Druhý den se budím celý oteklý a bolavý. Není mi moc dobře, ale stejně jdu hrdě do školy. Dnes se v naší škole slaví slavnost zvaná Dožínky. Letos ji pořádá naše třída, což ve mně a v lidech okolo mé osoby nevyvolává žádný rozruch, protože neneseme žádnou zodpovědnost za vedení této akce. V samoobsluze kupujeme pár lahví slivovice a ukryté v mém batohu s nimi jdeme do školy připraveni se vysmát té pokleslé show. V šatně před tělocvičnou si připíjíme na den opilého nicnedělání. Dívčí šatna je plná převlékajících se tachovských mažoretek – a tak pijeme právě tam. Dívám se z okna šatny a ptám se spolužáka Aleše Menšíka:
„Hele, to je starej Kovařík – proč je přivázanej k tomu stromu? Snad se taky nedal k těm ochráncům.“
„Ne, to je sousedovo strom – prej mu jeho větve bouchají do okna, když fouká vítr, a tak k němu bude přivázanej a o hladu, dokud ho soused neporazí.“
„Úplnej Gándhí.“
Připíjíme si na jeho zdraví.
„Co ta tvoje plzeňská samička?“ ptá se mě Rostislav Brousek. „Ta je prej dost veselá…“
„Jak to myslíš?“
„Myslím veselá – jakože veselá v rozkroku,“ pronáší Brousek a přitrouble se chechtá.
„Drž hubu, Rosťo, nebo ti nechám ukousnout péro!“ varuji ho.
„Na to nemáš dost velkou pusu, kámo.“
„Řekl jsem, že ti NECHÁM ukousnout péro. Na takovou práci by stačila i moje želvička.“
Mažoretky se hlasitě smějí. Nabízíme jim panáka, ony přijímají, a tak si společně připíjíme na Brouskův zanedbatelný penis.
Říkám:
„Rosťo, víš, že ty a tvoje matka byste mohli přepsat všechny učebnice sexu a biologie?“
„Fakt?“ dme se, pak se zaráží: „Počkej – jak to myslíš – to s tou mojí mámou?!“
„Tvoje matka je jediná bytost, která dokázala otěhotnět análním sexem. No a ty jsi výsledek tohoto aktu.“
Smích mažoretek přerušuje bouchání na dveře. Schováváme alkohol. Brousek jde otevřít: do šatny vchází náš třídní – Jaroslav Vrána. Vyhledává mne pohledem.
„Pane Pouska, budeme potřebovat vaši pomoc.“
„Co se děje?“
„Ševčík onemocněl a Málková nechce dělat konferenciérku sama – budete se toho muset zhostit.“
„To asi nezvládnu.“
„Právě že vy na to jste jako dělaný. Nepřikazuju vám to – já vás o to žádám, můžete odmítnout.“
Dostal mě.
„Tak fajn, jdu tam.“
„Děkuju vám. Dejte si panáka a pak tam nastupte. Teď to tam zahajuje ředitel, ale za chvíli už bude končit.“
„Dobře.“
„To s tím panákem, to je rozkaz.“
„Ano, pane.“
Poslouchám příkaz svého velitele a jdu do tělocvičny, kde je místo konání Dožínek. Přistupuji ke spolužačce Málkové, ta mi předává jeden ze dvou mikrofonů. V téhle budově se vyučují dva obory: agropodnikání a veřejná správa – a všech těch osm tříd tu je, plus jedna základní škola – deváťáci z tohohle města. Celkem více jak dvě stovky lidí. Zdravím je a začínám něčím ve smyslu, že jsem byl vyvolen, abych pozvedl úroveň této pokleslé show a že větší část ze sumy, kterou dali za vstupenky, byla vybrána proto, aby to pokrylo můj honorář. Začíná se jakousi soutěží. Málková si k sobě volá předem vybrané soutěžící, z každé třídy jednoho. Scéna se napřed musí připravit, a tak zabíjím čas malým interview se soutěžícími. Tohohle čtvrťáka od vidění znám.
„Jak je?“
„V pohodě,“ říká bodře.
Překvapuje mě žalostný stav jeho chrupu.
„Poslyš – jak že se to jmenuješ?“
„Kamil.“
„Kamile, zajímáš se o mytologii?“
„Proč?“
„Hádám, že tvým oblíbencem by mohl být Poseidon.“
„Proč?“
„Ten měl taky trojzubec.“
Pár lidí v publiku se uchechtává. Kamil Bezzubý mne zabíjí pohledem a já přecházím k dalšímu soutěžícímu. Ptám se mladé soutěžící, (zřejmě jedna z deváťaček).
„Čím bys chtěla být, víš, pak – v dospělosti?“
Mířím jí na ústa mikrofonem.
„No, docela mě baví parkur.“
„To je ta zábava chudých, co nemají na auto ani na autobus, a tak skáčou po všech těch částech města?“
„Ne, to je jízda na koni.“
Vzhledem k její postavě si zprvu myslím, že si ze mě utahuje.
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„Víš, kdo je to Josef Váňa? Takovej týpek – váží asi čtyřicet kilo i se sedlem.“
Začíná tušit, kam tím mířím.
„A ty vážíš kolik? Sto čtyřicet?“
Začíná natahovat k pláči.
„Děvče, děvče – to že tě jednou obskočil kůň, z tebe ještě nedělá žokejku.“
Se slzami utíká z tělocvičny. Okamžik je ticho, pak se ozývá první smíšek, nakonec mne ovívá vlna smíchu a mohutný aplaus. Děti a dospívající mají holt rádi jízlivost a jedovatost. Já se tak po včerejšku rozhodně cítím: otrávený, a tak jim to dám měrou vrchovatou.
„Nuže, budeme muset vybrat další soutěžící z deváté třídy.“
Rekvizity k soutěži jsou připraveny, a tak není třeba pokračovat v rozhovorech. Po soutěži hraje pár písní nějaká zdejší školní kapela. Je to punk/grunge, takže jdu – jako velká hvězda – do své šatny, abych tam nasál inspiraci skrze slivovici a obdivy mažoretek. Po pár minutách do šatny nakukuje Brousek a sděluje mi, že si mě ředitel Skála volá ven na chodbu. Jdu tam.
„Chtěl bych vám poděkovat za vaše konferenciérství,“ začíná Skála.
„Není zač.“
„Nicméně, po té kapele už nebude třeba, abyste se tam vracel. Převezme to po vás tady Brousek.“
Dívám se po Brouskovi, ten uhýbá pohledem na zem. Jsem trochu zklamaný, ale říkám „dobře“ a vracím se zpět do šatny. Oznamuji to všem okolo a jsem konejšen. Z tělocvičny se ozývá ohromující hluk – Brouskovi se zřejmě daří. Znovu někdo bouchá na dveře. Po vyzvání do šatny vchází třídní Vrána a usmívá se.
„Pane Poustka, jste žádán.“
„Prosím?“
„Jen pojďte.“
Jdu s ním na chodbu a ohlušuje mě ten rámus z tělocvičny.
„Diváci vás chtějí zpět ve světle reflektorů.“
„Ale co ředitel Skála?“
„Nezbývá mu nic jiného než rezignovat.“
Usmívám se na něj.
„Tak už tam běžte, nebo to tu zboří.“
Stojím ve dveřích a užívám si to. Brousek mi jde naproti se sklopenou hlavou. Být vypískán není nikdy příjemný zážitek. Předává mi mikrofon a trousí něco o tom, že jsem trapný.
„Ty seš zase celkem sexuálně přitažlivej,“ říkám mu.
Zastavuje se, otáčí hlavu.
Dodávám: „Vypadáš totiž jako čůrák.“
Jdu tam a plamen už mne nespaluje, už neoslepuje mé oči – protože já jsem ten plamen a všechno, co mi přijde do cesty, lehne popelem.
Zaujímám své místo vedle spolužačky Málkové a pokračuji v té show ve stylu i kvalitě, se kterou jsem ji začal: Prostě se chovám jako kretén. Nakonec to celé ukončuji slovy:
„Byli jste skvělí, bylo mi ctí, dobrou noc.“
V pozdním odpoledni – doma – oslavuji poslechem hudby, pitím zbytků slivovice a zpěvem. Po dvou hodinách opileckého řevu si sedám zcela vyčerpán na pohovku, kouřím, oddychuji, když v tom na dveře mého pokoje někdo klepe.
„Chci mít klid ve svý backstagi!“ říkám neurvale.
Dveře se otevírají.
„Ahoj.“ (Je to Alena – má kamarádka a spolužačka.)
Zdravím ji a kynu, ať jde dál.
„Napadlo mě, že za tebou zajdu a pogratuluju ti k těm dnešním výkonům.“
„Výkonům?“ divím se tomu množnému číslu.
„Cestou jsem tě slyšela zpívat…“
„Já nezpíval – nikdy nezpívám.“
Všímá si, že jsem jen v triku a ve spodkách. Říká:
„Máš divný nohy.“
„Dík.“
„Hrozně bílý a hrozně chlupatý.“
„Šetři lichotkama.“
„Můžu si lehnout na tvoji postel?“
„Prosím.“
Dává si polštář pod hlavu a uvelebuje se. Svůdný úsměv.
„Lehneš si vedle mě?“
„Když si sundáš tu mikinu…“
Sedá si, rozepíná zip mikiny a pomalu si ji svléká. Pod mikinou má obtažené triko s velkým výstřihem. Típám cigaretu v popelníku a lehám si vedle ní.
„Seš dolňák nebo horňák?“ ptá se.
„Dolňák.“
„Tak mi hlaď prsa.“
„Jsi krutá.“
„Nestěžuj si.“
Poslouchám a věnuji se jejím vnadám. Hladí mě po stehně a pak mi na něj sahá přes spodky. Moc jsem vypil – říkejte mi: měkkýš.
„Moc tam toho nemáš.“
„To ta slivovice.“
Vstávám, jdu ke stolu a zapaluji si cigaretu. Alena si sedá, opírá se zády o zeď a ptá se:
„Proč to spolu nezkusíme? Myslím – hodíme se k sobě a tak.“
„Promiň, Aleno, ale já s ženskýma skončil,“ říkám jako starý chlap.
„Cože? Ty?!“
Vstává, obléká si mikinu.
„Jo, já.“
„Víš co, Luboši(?) – jdi do prdele!“
Jde ke dveřím, rozzuřeně bere za kliku a odchází. Lokám si slivovice z lahve a plamen mě zase oslepuje, zase pálí. Místo abych ji zastavil, chytil ji za zadek a vlepil jí hudlana s pozdravem svého rejdiváka – jak se říká –, tak se dívám na nedovřené dveře a je mi těžko. Sedám si na postel a pláču. To bude tím chlastem, ubezpečuji se. Otevírám šuplík, vyndávám z něj Markétinu fotku a zhasínám cigaretu o její obličej.

Konec.

---

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.

Související knihy

Lék pro sebevrahy
e-kniha

Polívka, Luboš

Backstage Books

Detektiv

Polívka, Luboš

Alfa-Omega, 2016

Svět podle Goata
e-kniha

Polívka, Luboš

Martin Koláček - E-knihy jedou