Přítel v noci opět chrápal, takže jsem byla tak trochu nevyspalá a on zřejmě taky, poněvadž jsem na něj v noci občas jemně zamlaskala, aby přestal chrápat, což chápal jako naprostou křivdu a buzení ze spravedlivého spánku. Sice se po mém nenápadném upozornění na to, že mě jeho chrápání vyrušuje ze spaní, obrátil na bok a přestal chrápat, za chvilku se ale zase přetočil na záda (tak se mu prý nejlíp spí) a spokojeně chrápal dál. Ono se řekne – obyčejné chrápání –, ale v důsledku to může někdy znamenat doslova pohromu. Nevyspání, přerušovaný spánek, mrzoutění, prostě jedna velká stále se opakující potíž. Co dělat? A další a další myšlenky se honí hlavou, starost o budoucnost, o rodinu, o zdraví… Je toho tolik a nedá se to vyřešit najednou, až je z toho člověku úzko. Chtělo by to nějakou vzpruhu, náhodu, která člověka vytrhne z jeho chmurných myšlenek a zbytečně složitého přemýšlení a dá životu jiskru a naději na vyřešení toho, co ho nejvíc tlačí.
Jdu od vagónu metra k eskalátorům, zařadím se ukázněně do davu lidí a začínám pomalu vyjíždět nahoru. A pořád přemýšlím. Měla by se stát nějaká náhoda, změna na cestě…
„Zmáčknul čudlík! Viděl jsem ho! Zmáčknul ho! Debile!“ (Pardon.)
Na vedlejším eskalátoru jedoucím směrem dolů sestupují cestující, mezi nimi je rozptýlená skupinka dětí v tričkách s nápisem, který se mi nepodařilo úplně identifikovat, a všichni jdou pěkně pomalu pěšky. Žádná pohodlná jízda sem tam oživená úprkem jedinců spěchajících po pohyblivých schodech dolů, ale tradiční sestup pěšky.
„Viděl jsem to! Zmáčknul ho!“
Děti jsou rozrušené, některé se zlobí. Bodejť ne, jeden z kluků totiž nahoře zmáčknul takové to tlačítko, kterým se zastavuje chod eskalátoru, a všichni teď musí dolů pěkně pěšky. Nikdo z dospělých se však nerozčiluje, nehubuje a bere to, jako že to patří k věci. Poruchy techniky v dopravní špičce nejsou přece nic výjimečného. Děti se ale přece jen zlobí.
„Já mám strach z vejšek,“ slyším dětský hlas.
Věřte nebo ne, ale já jsem se v duchu musela usmát. Na tváři mi hrál potutelný úsměv a něco se ve mně uvolnilo. Díky ti, neznámý človíčku! Díky, že jsi něco zastavil. Moc mi to pomohlo.
Tak ona ta náhoda přece jen funguje. A přišla v pravou chvíli. I když si to nikdo z těch důstojně a opatrně sestupujících a možná i trochu naštvaných cestujících určitě nemyslel.

Ilona Koblihová

Autorka se narodila v roce 1965 v Praze. Už jako předškolní dítě moc ráda četla a kreslila. Její první literární dílka začala vznikat v době školního věku, příběhy ze života lidí, kteří svým zjevem připomínají zvířátka, má dodnes pečlivě uschované ve svém tajném
inventáři z dětství. Plavovlasé srdce je její první vydaná knížka, v pořadí druhá knížka s názvem Před tváří bohů je pohádkový příběh odehrávající se ve Starém Egyptě. V současné době připravuje vydání 1. dílu zpěvníku písniček pro děti a další knížku, jejíž námět vychází ze skutečnosti a jednou z hlavních postav jejího příběhu je pohádková bytost.

Související knihy

Koblihová, Ilona

Mezera, 2008

Koblihová, Ilona

EPIKA, 2010