Čtení ke kávě: Drobnosti... (Štěpán Neuwirth)

Drobnosti…

28.6.2019 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Začátkem dubna 2019 proběhla sdělovacími prostředky informace, že došly tuzemské brambory. Cena této potravinové komodity se z původních čtyř korun českých vyšplhala k třiceti korunám a může jít ještě výše. Tato zdánlivá „drobnost“ svědčí o tom, že Česká republika není soběstačná v potravinové oblasti. Vždyť kupujeme mrkev z Itálie, rajčata ze Španělska, další zeleninu třeba z Holandska atd. Dovážíme špatné maso z Polska nebo z Brazílie.

Proč k tomu došlo?

Inu, po roce 1989 jsme uvolnili cestu podnikání. Stavíme pozemní komunikace, skladové prostory, domy a byty bez ohledu na to, že vše se děje na tzv. „zelené louce“, tedy na zemědělské půdě. Té ubývá závratně rychle, takže dnes zbývá pouhých 0,2 ha orné půdy na jednoho obyvatele. A orná půda je zabetonovávána dál…

Brambory patří k základním potravinám, vždy byly jídlem chudých. Jejich cenu svého času vystihl malíř Vincent van Gogh, když namaloval obraz POJÍDAČI BRAMBOR. Je na něm zobrazena rodina s děvčátkem, které se hladově dívá na mísu kouřících brambor a nemůže se dočkat, až bude moci ukojit svůj hlad.

Brambory – tedy naše domácí – došly. Jak by ne, když na zbytku zemědělské půdy se v největší míře pěstuje řepka olejná a kukuřice. Jsou to tzv. energetické plodiny, které končí buď v zelené naftě, nebo v bioplynových stanicích. Dokonce se topí i obilím. Na vlastní oči jsem u soukromého zemědělce viděl kotel s dávkovačem plným pšenice.

Zemědělská půda je z velké části devastovaná, pěchovaná nejen těžkou technikou, ale i způsobem obdělávání (odborně se tomu říká utužovaná), ornici z velké části si vzala eroze, zbytek je tak nasycen jedy, že jejich účinky mj. pociťujeme na svém zdraví. Tato půda není schopná pojímat – propouštět, pohlcovat vodu, takže naše republika vysychá. Mnozí se to snaží svádět na klimatické změny, ministr zemědělství slibuje budování rybníků každý den, plánují se výstavby nových přehrad…

Voda však mizí i díky prohřeškům z minulosti, kdy se voda z polí odváděla melioračními zásahy, likvidací remízků, rozoráváním mezí a scelováním pozemků do obludně ohromných lánů. Řeky a potoky byly regulovány, takže se toky zkracovaly, odtok vod se zrychloval. Jeden by řekl, že se spojily zločinecké záměry zlikvidovat tento stát a tento národ postupným ničením toho nejcennějšího: zemědělské a lesní půdy…

Ničivé dopady této taktiky se projevují v dalších drobnostech. Ubývá hmyzu, ptactva, drobné zvěře. Někam se vytrácejí skřivani, chocholouši, pěnkavy, drozdi, zvonci, slavíci, konopky, červenky, strnadi, konipasové… Mizí nosorožíci, roháči, tesaříci, kdysi tak běžní chrousti. Můry a můrky, vážky, motýli. Nemají kde žít, nemají se čím živit, padají po účincích jedů injektovaných do půdy v ohromných dávkách, rozprašovaných po vegetaci. Výrobci těchto jedů zpochybňují toxické účinky na člověka. Jen si však připomeňme DDT, kdysi hromadně užívaný prostředek k hubení hmyzu. Pro jeho toxicitu však byl zakázán. Dnes se diskutuje přípravek Roundup. Mě osobně při vyslovení tohoto přípravku mrazí v zádech. V mnoha evropských zemích byl zakázán, ale v ČR se aplikuje stále. Výčet jedů, které jsou v přírodě používány, má nekonečnou řadu. Ten ničí to, ten zas ono, v podstatě však otravuje ovzduší, vodu, jídlo… Došlo to tak daleko, že pitnou vodu kupujeme za drahé peníze v plastu, což je další „šílená drobnost“, která přesáhla zaneřádění životního prostředí únosnou míru.

Chemie – to je nebezpečí, které nelze podceňovat právě při užití v přírodě. Už vás někdy při pohledu na pole napadla myšlenka, proč se neobjevují znaky přítomnosti krtka? Tedy obligátní krtčí hromádky? Jsou dnes velmi vzácné. Důvodem je skutečnost, že v půdě chemicky ošetřované nežijí například žížaly, potrava krtků. A proč tam nežijí? Byly otrávené, eliminované z životního prostředí, kam bezesporu patřily odjakživa. A díky chemii zmizela z půdy většina mikroorganizmů, bez nichž se země proměnila v mrtvou hmotu. Člověk tak svou činností likviduje to, čemu se odborně říká biodiverzita, jinými slovy mnohočetnost druhů v řadě od nejjednodušších až po vrcholové druhy, člověka v to počítaje. Dá se také říci, že lidstvo zdařile likvidovalo a likviduje vše, co příroda účelně vyvíjela tisíce a tisíce let, co bylo funkční, na čem byl vystavěn logický ŘÁD, kterým se řídilo vše živé na planetě Zemi. Jen ČLOVĚK dokázal ani ne za poslední dvě staletí (19. a 20.) zničit tak mnoho. Mnohé nasvědčuje tomu, že 21. století se stane pro lidskou populaci kritickým – snad i fatálním!

V naší republice mizí lesy. S nimi mizí také voda, otevírá se cesta větrům, prašnosti, erozi. Vina se svádí na kdeco, jenže máslo na hlavě mají v první řadě lesníci. Majitelé lesů, správci lesů, politici…

Připomínám někdejší heslo Lesů České republiky: BOHATSTVÍ, KTERÉ ROSTE. Sakrblé – nějak vám, páni lesníci, růst přestalo. Dlouho vás dobře živilo – a nejen vás. Zpychli jste, les vidíte z oken drahých automobilů a teď ho můžete vidět zatraceně daleko, když stromy prostě nejsou a desítky let ještě nebudou. Snáze uvidíte smečky vlků i rysy. Těch ochranáři vypouštějí stále víc. Nevím sice, kdo jim dal právo „obohacovat“ revíry, které patří někomu, aniž by měli tuto činnost povolenou zákonem. Ale v naší zemi je zákon jen pár slov od paragrafu k paragrafu, který stejně nikdo nerespektuje. Takže svévoli se meze nekladou. Parlament však plní svou úlohu, vymahatelnost práva je ovšem nulová – nebo téměř nulová.

A když jsem se dotkl aktivit ochranářů… Bobři se stávají problémem. Dnes vydry likvidují rybí obsádky ve všech vodách. S pomocí kormoránů se jim to daří skvěle. Škody hradí stát, samozřejmě z našich daní. Taktéž platí ovce stržené vlky. Krkavci likvidují drobnou zvěř, ale už i telata a jehňata. Straky a vrány mají na svědomí rovněž úbytek zpěvného ptactva. Z nějakého důvodu se k nám stěhují labutě a husy. Jejich agresivita vytlačuje původní kachny a ostatní vodní ptactvo. Inu, migrace bezohledných druhů se stává v našich zeměpisných šířkách běžným jevem.
Člověk by řekl, že se není radno drobnostmi zabývat. Proč plýtvat časem a prostředky? Nevšímejme si toho, však se to nějak vyřeší samo. Proč nám však indiáni kmene Cree zanechali tento odkaz, cituji: „Teprve až skácíte poslední strom, otrávíte poslední řeku a ulovíte poslední rybu, pochopíte, že se peníze nedají jíst.“
A ještě si dovolím citovat paní Mallence Bart-Williams, která v závěru svého vystoupení na konferenci v Berlíně uvedla, cituji: „V přírodě však platí, že jakýkoliv druh, který nadměrně loví nebo nadměrně využívá zdroje, na kterých je při své obživě závislý, přírodní selekce tohoto predátora dříve nebo později vyřadí.“ Konec citace.
Byly to opravdu DROBNOSTI, které jsem dal dohromady tak, aby byly pochopitelné a zřejmé každému, kdo chce vnímat stav světa a Země v syrové realitě. Je však otázkou, jak změnit systém nastavený politiky a těmi, kdo ekonomicky řídí náš život a naši budoucnost. Je možné zhoubný proces zastavit? Obávám se, že kupící se problémy budou řešeny (kdy a kým?) teprve poté, co opravdu ulovíme poslední rybu…

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.