Čtení ke kávě: Veřejný dům (Martin Patřičný)

Veřejný dům

25.6.2019 Martin Patřičný Bez komentáře

Tenhle příběh jsem slyšel vyprávět. Odehrál se pravděpodobně koncem osmnáctého století. Možná ve Francii?

Jeho „hrdinou“ je starší zamilovaný pán Henrik (Jiří), před kterým se otevírá nová budoucnost. Jeho budoucnost má jméno Madelaine (dále Madlenka), neboť tato výrazně mladší žena se uvolila stát Henrikovou chotí.
Rozdíl jejich věku je dvacet dva let.
Madlenka je vyšší a urostlá tmavovláska, žádné pírko. Postava pružná, plná. Bydlí na dobré adrese, k hlavnímu vchodu do jejího patrového domu s podkrovím vede sedm schodů. Bydlí sama, služebná jen dochází odvedle, pořádá-li se sešlost, personál je najímán zvlášť, bývá to tak čtyřikrát do roka.
S Henrikem – Jiřím, říkejme – se vídali ve společnosti zhruba rok, než se vyjádřil, tj. požádal ji o ruku. Byl starší a menší než Madlenka, které se blížila třicítka. Jeho návrh přijala. Byla zamilovaná? Bláznivě asi ne.
Po zásnubách se viděli častěji, ale málokdy sami, neslušelo se to. A potom, asi dva měsíce před plánovaným sňatkem, uhodil blesk. Přítelkyně řekla Madlence, že jejího nastávajícího viděli vcházet do veřejného domu.
Madlenčini rodiče bydleli na venkově, ale bratr – ženatý, jedno dítě –, k němuž měla od dětství blízko, bydlel ve stejném městě, a tak ho pozvala na návštěvu. Všechno mu řekla a potom – a tím je tenhle příběh zajímavý – ho požádala, aby s jejím nastávajícím v klidu promluvil. A aby mu vyřídil, že pokud po něčem zatouží, může to mít od ní. Hned. Ještě před sňatkem. Nemusí si pro nic chodit jinam, pokud ji opravdu chce. Takhle to řekla.
A její bratr uvažoval, co by měl udělat dřív. Promluvit s Jiřím? Nakonec zjistil, o který veřejný dům se jedná, a vypravil se tam. Dům byl vzorně vedený, čistý, s květinami na stolcích. Nic vulgárního. A při své třetí návštěvě tu opravdu uviděl Jiřího. Měl v náručí pěknou, trochu silnější slečnu a nesl ji právě do schodů. Na podestě ji postavil a sešli spolu zase dolů – každý po svých. V té chvíli Jiří uviděl Pavla, bratra, byl překvapený, ale klidně se rozloučil se slečnou a šel k němu. Byl ještě trochu udýchaný.
Pavel mu vyřídil vzkaz od Madlenky. A pak po několika větách Jiřího všechno pochopil.
Jiří sem v podstatě chodil trénovat. Ale ne to, co myslíte, to ne, žádné styky a podobně. Něco mnohem prozaičtějšího – víte, podle tehdejšího zvyku ženich po svatbě přenáší nevěstu – pardon, už manželku, přes práh. V náručí. Veřejně, před hosty i náhodnými kolemjdoucími. A menší a starší muž si dobře všiml těch sedmi schodů, co vedly k Madlenčinu prahu, a s jistou obavou – vzhledem k její krásné postavě – se rozhodl předem si to vyzkoušet. Jestli to totiž zvládne. Jestli obtěžkán Madlenkou vystoupá sedm schodů a přenese ji přes práh. Protože představa, jak asi na čtvrtém schodu klopýtne, zakolísá a Madlenku upustí, byla velmi nepříjemná. Ale ona se mě bude držet kolem krku, utěšoval se, jenže hned zas nastoupila představa jich obou, jak před zraky všech klesají…
A ještě ten večer Jiří Madlenku navštívil, byl sám a ona byla sama. Řekl hned, že mluvil s jejím bratrem, poděkoval za vzkaz (Madlenka se kouzelně začervenala) a trochu rozpačitě objasnil důvod návštěvy veřejného domu. Madlenka mu pak řekla, že by bylo líp, kdyby trénoval přímo s ní. Že si to spolu nacvičí. Ukázala na schodiště uvnitř domu a řekla, že mohou trénovat v klidu, v soukromí. Ještě se zeptala, zda má mít na sobě svatební šaty, ale Jiří jí vysvětlil, že by raději – alespoň zpočátku – chtěl nést co nejmenší zátěž, tedy že by chtěl, aby si jeho nastávající na sebe nebrala nic.
A kvůli tomuhle obrazu vám celý příběh vyprávím. Představuju si ty dva. Madlenka se za paravánem vysvleče a Jiří ve večerním obleku, možná bez saka, ji bere do náruče a nese svou nahou milou nahoru po schodech, zastaví se, sejdou ruku v ruce dolů. Jiří ji nabere do rukou a nese zase nahoru a ještě jednou. Zas. Pak už překročí práh a v ložnici oba stráví první ze svých předmanželských nocí. Opona.
Madlenčin bratr se svou paní, již pokřtili Elinor, se na svatbu těšili. Domlouvali si už i společné dovolené ve čtyřech v letním bytě i cestu za oceán. Madlenka si Elinor oblíbila a oba muži si rozuměli.
Jenže potom uhodil hrom. Jedna kamarádka Elinory jí na návštěvě řekla, že její muž, Pavel, byl viděn, jak vchází do veřejného domu. A prý ne jen jednou. A Elinor o tom přemýšlela, nic nechápala. A pak se rozhodla a pozvala Madlenčina nastávajícího, Jiřího, k sobě na návštěvu…

Martin Patřičný

Martin Patřičný je výtvarník-dřevař, autor knih, vypravěč. Řemeslu se vyučil soukromě u svého strýce řezbáře a soustružníka dřeva. Za totality pracoval v dělnických profesích, např. jako dřevorubec, skladník, řidič. Od roku 1988 se plně věnuje výtvarné práci se dřevem. Byl spoluautorem scénáře a průvodcem 26 díly velkého televizního dokumentu Kus dřeva ze stromu – Nadace Dřevo pro život, režie Bedřich Ludvík, ČT 2/ 2008, 2009. V roce 2000 s Václavem Větvičkou a Hanou Hegerovou vyhlásili Den stromů, původně Den stromů a dřeva, 20. 10. 2000 poprvé. Národní muzeum je podpořilo výstavou Den stromů (M. Patřičný, J. Michálek). Patřičný má za sebou přes sto výstav v tuzemsku, např. 1993 – Rudolfinum, Praha, 1995 – Lichtenštejnský palác, HAMU, 1998 – Obecní dům a Národní muzeum v Praze, 2002 – Akademie věd… Pravidelně vystavuje na Světě knihy. Pro For Arch připravil dvě rozsáhlé výstavy o dřevě. V zahraničí vystavoval mj. v roce 2003 v Haagu a Naardenu, 2006/7 – Salon Nezávislých, Paříž, (Německo, Rakousko, Dánsko, Švédsko, Belgie, Itálie) a mimo Evropu roku 2008 v Torontu – North York Centre Library. Martin Patřičný vydal tyto knihy: Pracujeme se dřevem (v roce 2017 vyšlo 5. vydání), Dřevo krásných stromů (tři vydání), Monografie (2009), Kus dřeva ze stromu poznání (s Bedřichem Ludvíkem), Všecky krásy dřeva (2014), Jako v nebi, Patřičná Čítanka (2014), Velká kniha o dřevě (2016). Od roku 1998 uspořádal řadu „Dřevěných večerů“ – diskusních i hraných s poesií a živou hudbou v Národním muzeu v Praze, Městské knihovně Praha a dalších městech ČR.