Rozhovor s Robertem Bryndzou

Robert Bryndza – rozhovor exkluzivně pro Klub knihomolů

24.6.2019 Alena Badinová Bez komentáře

Chtěl být hercem, ale nedostatek příležitostí jej přivedl k psaní. Stvořil Eriku Fosterovou a stal se tak miláčkem čtenářů krimirománů po celém světě. Pokud vás zajímá, jak se mu žije na Slovensku či co nového vzniká pod jeho rukama, začtěte se do našeho rozhovoru, který vznikl díky autorově návštěvě letošního Světa knihy.

Na tři miliony výtisků v osmadvaceti jazycích prodaných po celém světě – to je úctyhodné skóre, kterého by rád docílil mnohý autor. Robertu Bryndzovi se toho podařilo dosáhnout především díky své neohrožené hrdince Erice Fosterové. Román Dívka v ledu způsobil doslova poprask na knižním trhu – vysloužil si titul The Wall Street Journal a USA Today bestseller – a rozletěl se do celého světa. Následovaly knihy: Noční lov, Temné hlubiny, Do posledního dechu, Chladnokrevně a Smrtící tajnosti.

Na letošním knižním veletrhu Svět knihy fronta fanoušků 11. května na jeho podpis naprosto blokovala průchod mezi křídly Průmyslového paláce. Co chystá nyní, co má rád na Slovensku, kde žije se svým partnerem, a co mu tam chybí, to se dozvíte v našem rozhovoru.

Myslím, že pro nás Čechy a Slováky jste zajímavý tím, že se svým partnerem žijete na Slovensku. Běžnější je, že člověk od nás (z tzv. východního bloku) odejde za láskou do zahraničí. Proč tedy u Vás to bylo opačně?

Žili jsme dlouhá léta v Londýně, pak v Americe. Když jsme se rozhodovali, jestli se vrátíme do Londýna, říkali jsme si, že bychom také na chvíli, na pár měsíců, mohli zkusit žít na Slovensku. Potřeboval jsem podmínky pro to, abych se mohl věnovat jen psaní, a to mi naše zázemí na Slovensku dovoluje. Mám klid na práci, takže jsme tam už tři roky.

Co máte na Slovensku rád a co Vám tam chybí z Vaší domoviny? Nevadí Vám jazyková bariéra, nebo už umíte slovensky?

Mám rád lidi, myslím, že jsou otevřenější a upřímnější, a taky mi moc chutná slovenské jídlo. Snad jediné, co mi chybí, je moře. Oceán, moře a vodu miluju. Dokonce mě občas napadá, že jsem třeba v minulém životě musel být vodní živočich.

Co se týče slovenštiny, s rodinou doma mluvíme slovensky, bral jsem i hodiny jazyka. Není to jednoduché, slovenština je úplně jiný jazyk než angličtina, a navíc mi moc nepomáhá, když celé dny přemýšlím o tom nejvhodnějším slově nebo spojení v angličtině a pak se přepínám do zcela jiného modelu. Taky mám problémy s tykáním a vykáním, stalo se mi pár trapasů, a navíc, když mi lidé vykají, se cítím staře.

Kdo nebo co Vás přivedlo k psaní žánru krimi? Protože, pokud vím, to nebyla Vaše první volba. Začínal jste psát úplně jiný typ literatury…

Moje úplně první věc, se kterou jsem šel na veřejnost, byla divadelní hra. V té době jsem neměl žádné herecké příležitosti, tak jsem se rozhodl, že si pro sebe napíšu divadelní hru. Jmenovala se Branko a Branka, byla o chorvatském kouzelníkovi a představil jsem ji na divadelním festivalu v Edinburghu. Její úspěch byl pro mě impulsem, abych se psaní začal věnovat ještě víc, tak jako jsem o tom v dětství snil. Poté následovalo pět dílů v sérii romantických komedií s Coco Pinchardovou a samostatná kniha Miss Wrong and Mr. Right. Přesto jsem pořád snil o tom, že jednou napíšu detektivku. Jednou jsem si řekl, že když to neudělám teď, i když je to risk, neudělám to nikdy. A tak se zrodila Dívka v ledu a celá série s Erikou Fosterovou.

Za mne (a tisíce dalších čtenářů po celém světě) musím říct, že jste udělal dobře. Vaši Eriku milujeme a držíme jí palce v každém z pokračování. I když mi Slovenka u kriminální policie v Británii připadá tak trochu jako sci-fi. Nebo je to tam běžná situace?

Bylo by to určitě velmi těžké, ale ne nemožné. „Skutečná“ Erika by musela být ohromně silná, věřit sama sobě i svým schopnostem a taky by potřebovala samozřejmě štěstí. „Románová“ Erika přišla do Velké Británie už v devadesátých letech, kdy byla přece jen jiná doba, a navíc se vdala za Brita. A určitě jí její okolí – jak přátelé, tak kolegové – hodně pomáhalo.

Na Erice mám nejraději její smysl pro spravedlnost a umanutost, s níž jde za svým cílem: chytit viníka. Zařadila jsem ji po bok svých oblíbených hrdinů Richarda Krauze (od slovenského autora Dominika Dána) a Martina Servaze (od francouzského autora Bernarda Miniera). Bral jste si pro Eriku někde inspiraci? Čtete sám jiné autory, nebo raději ne, abyste nebyl v pokušení kopírovat jejich zápletky?

Inspirací pro postavu Eriky mi byla skutečná osoba, kamarádka, která se taky do Británie přistěhovala kdysi dávno a začínala také jako au-pair. Je to velmi silná žena a velká osobnost…

Co se týče knižní inspirace, dřív jsem četl hodně. Mám rád mimo jiné Stephena Kinga anebo Thomase Harrise. Jeho Clarice Starlingová je podle mě jedna z nejlépe napsaných ženských postav. Teď už ale tolik nečtu. Zaprvé nemám tolik volného času, zadruhé mám trochu obavy, aby se mi to nepomíchalo.

Ačkoli v jednotlivých případech vždy jde o smrt, obvykle za motivy činu stojí víc než jen vyšinutý jedinec. Mnohdy jde o vyústění rodinných problémů a skrývaných tajemství (jako u knihy Temné hlubiny, v níž jde o rodinnou tragédii). Spíše než jen o krimi jde tedy o psychologické thrillery. A vypadá to, že se umíte dobře vcítit do svých postav. Jste tedy empatický člověk?

Ano, jsem přesvědčený, že jako autor musíte být empatický. Když vymýšlím a stavím své postavy, snažím se v duchu „ujít kus cesty v jejich botách“, jak se říká – to aby reagovaly podle svého temperamentu a povahy. V tom mi, myslím, pomáhá moje předchozí studium herectví i herecká praxe.

V posledním česky vydaném případu Eriky Fosterové Smrtící tajnosti jste zabrousil dokonce až do doby holokaustu a otevřel jste otázku vnímání viny. Myslíte, že je nutné se stále k tomuto období vracet? Jak vnímáte současné zlehčování a leckdy úplné popírání holokaustu?

Samozřejmě že to vnímám jako problém! Moje generace má prarodiče nebo rodiče, co válku zažili, a předali nám víc než jen to, co se učí v dějepisu. Navíc, když jsem byl kdysi dávno v Izraeli v kibucu, viděl jsem vytetovaná čísla na předloktích u spousty lidí – to vás zasáhne. Současná generace už to propojení tolik nemá, vnímá hrůzy války zprostředkovaně z médií, z filmů, a myslím že to do budoucna může být velký problém.

Nás čtenáře mrzí, že Erika, která dokáže nakonec rozluštit každý problém, má svůj osobní život stále v troskách… Její osamělost je do očí bijící. Dopřejete jí někdy také kousek štěstí? Vyslyšíte hlas svých čtenářů?

Erika v sobě napřed musí sama uzavřít kapitolu s názvem Mark. Pak teprve může jít dál…

Píšete kromě série s Erikou Fosterovou současně také něco jiného, nebo na nic dalšího Vám nezbývá čas?

Pracuji na nové sérii s vyšetřovatelkou Kate Marshallovou. Dříve bývala policistkou s dobře rozjetou kariérou, ale její poslední případ se zamotal a skončil skandálem. Po patnácti letech se ale objeví případ, jehož modus operandi kopíruje tehdejší vraždy, a Kate se vrací, aby dokončila svou práci… Už mi zbývají jen poslední úpravy, takže se čtenáři na další knihu můžou těšit ještě letos. A co se týče Eriky, můžu vám slíbit, že se k ní brzy vrátím.

Co Vás těší a na co se těšíte v nejbližší době Vy?

Těší mě moje práce. Obecně bych se pracovně chtěl stále zlepšovat. Nechci být líný.

A soukromě se těším, až zase pojedu k moři.

Děkuji Vám za rozhovor a za čtenáře Klubu knihomolů Vám přeji ještě hodně dobrých nápadů, neotřelých zápletek a pohody k tvorbě. A aby kvalita Vaší tvorby zůstala na tak vysoké úrovni, kterou jste si svým dosavadním dílem nastavil.

Také děkuji Vám i Vašim čtenářům. Vážím si Vašich ohlasů. Rob