Knihu Sněhuláku, sněhuláku / Laguna od autorky Janet Frameové
vydalo nakladatelství Dauphin.

Lidé žijí na zemi, a zvířata a ptáci, ryby zase v moři, jenže my moře nedobydem, táhne nás to zpátky do oblak, anebo zůstáváme a stáváme se tím, co chtěli jsme dobýt, a jediné, nač si vzpomínám, je naše poslední plynutí dovnitř a ven, dovnitř a ven, prahneme po jediném místě taženi na jiné, zdivočelí přísliby bílým ptákům a jasně rudým rybám a plážím, opuštěným a znovu vytouženým.
Já moře nikdy nedobyl. Na zem jsem sletěl o půlnoci a ráno už mi ze sněhu udělali lidskou postavu.
„Sněhulák, Sněhulák,“ řekla moje stvořitelka.
Dva ostré kusy uhlí, zbytky pradávného borového háje, mi zajely do obličeje, aby mi posloužily zrakem. Na břicho jsem dostal řadu mosazných knoflíků, s nimiž přišla důstojnost, odznaky zapínání. Na hlavě mi přistál klobouk, v ústech fajfka.
Člověk je jednoduchost sama, pomyslel jsem si. Uhlí, mosaz, plsť a dřevo – to mě ani ve snu nenapadlo.
Kolem letěl pták, šedivý vrabčák napůl mrtvý hlady: „A seš v base,“ povídá mi.
Tak tomu dříve nebylo a není ani teď. Já pomáhal dobýt zemi, ale jelikož jsem nedorazil s předvojem, nikdy jsem zemi neviděl jinak než bílou a měkkou, a přestože si vzpomínám i na časy, kdy jsem sněhulákem nebyl, návyk být člověkem – stvořením z uhlí, mosazi, plsti a dřeva – si u mě pomalu získával své místo, vždyť ani o svobodu mě to neobíralo. Již několik okamžiků po narození jsem věděl, jak žít, je to vlastně hračka, stojíte na jednom místě a už nikam nelétáte, nepřešlapujete, nepadáte z útesů ani vás to nesmetává do moře a vlny nepožírají, žádné vrhání se po hlavě nebo tancování, zůstáváte totéž, změnami nedotčeni, na rozdíl od lidských bytostí nemusíte čelit útokům růstu, jenž jménem času a změny páchá na bytostech všechny ty prapodivné věci, od zbělávání pramínků vlasů a krabacení růžové pleti v kůži žlutou na čím dál propustnějších kostech prolezlých předčasně uhnízděným spánkem, přes ucpávání uší po poslední stanovení míry jim přípustného hluku až konečně k zafačování očí poraněných zrakem. Tak toho jsem já – zčásti sníh, zčásti člověk – ušetřen, před smrtí pojištěn sněhovým dědictvím, a to všechno vím od Věčné Vločky z parapetu.
Abych to vysvětlil. Jedná se o okenní parapet na domě u Dincerových, to jsou Harry, jeho žena Káťa a jejich dcera Rozárka. Těm patřím. Já teď už napořád stojím v jejich předzahrádce na předměstí, s pohledem upřeným do ulice města. Rozárka je má stvořitelka. Něco málo z jejího života jsem se dozvěděl od Věčné Vločky, ona mi též objasnila podstatu, postavení i vyhlídky mé nesmrtelnosti a její vztah k závratně pomíjejícím životům lidí.
Mám z bytí prazvláštní pocit, jsem kupa chladu a neohrabanosti, borový pohled upřený na bělavý svět stromů prohýbajících se pod sněhem, zatímco vítr čechrá další mléčné škraloupy a žmolky mé tresti na ulici i na zahradě, neboť má nesmrtelnost neznamená, že držím sám v sobě, já svou tresť dýchám v bílém kouři, který stoupá z mého těla a dál je unášen větrem, aby se mohl mísit s ostatními vločkami poztrácené armády, jež sletěly se mnou k zemi a stále padají – jen se podívejte na výsadek v oblacích z hedvábí. Ony mě už ale nepoznávají, vznášejí se kolem a nemají se k sněhové bytosti vkořeněné do bílého světa s končetinami jen způli hotovými z rozmaru a ledabylosti jeho stvořitelky, která jen stěží pozná pravé znaky člověčenství a nabízí mu uhlí, knoflíky, klobouk a fajfku jako jediné palivo, zbraň i rubáš.
Nebo že bych patřil všem dohromady? Hned od prvního dne, ač si mě Rozárka Dincerová postavila na zahradě před svým domem, si na mě ukazují lidé z ulice a jeden druhému říkají: „Hele sněhulák, sněhulák.“
Branou také vešly děti a sahaly na mě nebo si do mě bouchly či po mně hodily kamením, jako bych jim patřil. Jeden pán se na mě podíval přes živý plot a prohlásil:
„No, takhle naparovat se tu dlouho nebudeš. Podívej se na oblohu!“
Koukl jsem se na oblohu a při pohledu na bílý roj dále postupujících armád jsem se najednou cítil sám a položil si otázku, jestli jsou ještě jiní sněhuláci, nebo zda existujeme sami, a co asi tak vede lidi k tomu, že nás stavějí?
Dokonce i Rozárce, když mě stavěla, se od táty dostalo zvláštní poznámky: „Sněhuláka v tvým věku? To mě podrž!“ čímž svou ženu popudil k následující odpovědi: „A proč ne? Nejen malé děti staví sněhuláky, najdou se i další šťastlivci, v celém městě je teď staví kdekdo!“
Jenže proč?
„Nemáš moc času, Sněhuláku,“ poznamenal kdosi, když se na mě díval přes plot.
„Tak jak se cítíš první den na zemi, Sněhuláku? Jako doma? A jaké je to učit se koukat uhlovýma očima z borových pralesů?“
To je celá Věčná Vločka, pořád ty její otázky.
„Samozřejmě že vidím. Na sněhu se všechno tak jasně rýsuje – stromy, ten strom za mnou na zahradě, ulice, auta, lidé, budovy, všechno jako celek, jenž drží sám v sobě. Svět je podivuhodné místo.“
„Ty se nikdy dívat nenaučíš, to vím jistě, Sněhuláku. Stromy, auta, ulice, lidé, to jsou jen černá písmenka tištěná na bílé stránce sněhu. Tvoje borovicově uhelnaté oči ti budou na nic, dokud si ji nedokážeš přečíst, jako čtou lidé v knihách, když pronikají za viditelné překážky písmen, aby z nich vášnivým teplem dechu vylákali slova, co už vidět nejsou.“
„Jenže můj dech je ledový. I já jsem bílá stránka. A vášeň nemám. Mám snad proto zůstat věčně naživu?“
Ona ale neodpovídá. Snad spí.
Nějaký chlapeček dvě branky odsud si začal nahrabávat sníh, že z něj vytvoří lidskou postavu, stavění sněhuláka ho však brzy unavilo, nakonec toho nechal, stálo to tam nedodělané, bez očí, bez tváře, bez jediné vystupující známky člověčenství. Chvíli nato se objevil chlapcův otec s kbelíkem odpadků, ostatků Vánoc z minulého týdne – balicího papíru, stříbrných řetězů, odepsaných andělů, vyklopil je na torzo sněhuláka, z kapsy vytáhl krabičku, z ní sirku a zapálil oheň, udělal oheň z opuštěného sněhuláka a já jsem z místa, kde jsem stál, mohl pozorovat plameny šlehající ze sněhu a dým či mlhu halící zahradu a celý věk jsem s hrůzou koukal na plameny, nemohl jsem od nich odtrhnout své borovicově uhelnaté oči a i tam, kde jsem stál, v bezpečí Dincerovic zahrady, jsem cítil, jak mi hoří tváře, jako by ten oheň přímo přitahovaly. Nedostavěný sněhulák za chvíli zmizel a stříbrné řetězy, balicí papír a odepsaní andělé se proměnily v černý popel. Vnímal jsem útok na svou bytost, ale nemohl najít jeho stopy, ačkoli mé tváře byly vlhké, ovšem nikoli slzami vzteku či žalu, nýbrž kradmou nicotou vlhka, jako by byl ze mě život vysáván, a já pochopil, i když jsem se asi dál nenamáhal významem toho objevu, že oheň je mým nepřítelem, a kdyby snad měl oheň jednou plynout či pochodovat proti mně v nachově plápolavých šicích, že zůstanu jistě bezmocný a bez odvahy a že nutkání k útěku způsobí, že se rozpustím o to rychleji.
„První den na zemi a už myslíš na smrt?“
„Ale kdepak.“
Sebedůvěra byla zpět. Ach, pohodlí, jednoduchost života bez hnutí! Kolik zázraků smím pozorovat svýma borovicově uhelnatýma očima! Kdo ještě pochybuje, že budu žít navěky?
„Sněhuláku, Sněhuláku, jistá zárodečná buňka jako velká spící bestie leží schoulená pod Dincerovic prahem, uvázaná k dávno prošlým věkům, a když se Harry Dincer potácí od Králova erbu, tak o řetěz spící bestie vždycky zakopne. Harry je telefonista. V novinách zahlédl inzerát, obrázek nějakého pána se sluchátky, jak naslouchá světu v jednom družném rozhovoru. Haló to je Marseille, Paříž, Řím?, říkal ten pán a Harryho naplnila touha po tomtéž: Kdybych tak mohl pokradmu naslouchat hovorům celého světa! Stal se tedy telefonistou, ale na mezinárodní síť ho nikdy nepustili. Neumí jazyky.“
„A tak chodí ke Královu erbu a opijí se a klopýtá o řetěz spící bestie.“
„Já tam na prahu vpředu vidím jen malou rohožku k otírání nohou a otisk bot ze včerejška, tmavý flek od bláta a sazí.“
„Však ty pochopíš, Sněhuláku. Zítra a následujícího dne se ti vyjasní.“
„Vše je otázkou věku. A nemoci, náhody, času, útoků, jež si lidé navzájem uštědřují. Jsou uspořádáni a vycvičeni k zabíjení, neboť narůstající staletí je zarostla zvykem jako škodlivým plevelem, jenž se bojí vytrhat, protože když se lidé pustí do čištění změti mezi bytím a bytím, silných, zášť vylučujících stonků, květů živících se závistí a hladem, jež poletují v noci, ocitnou se tváří v tvář sami sobě na nesnesitelné mýtině světla a čistého původního stínu, nad hlavou nebe v pravdě obnažené, a copak je ochrání, teď když se krčí ve strachu z nového světla a nikdo z nich nemá dost odvahy, aby se postavil zpříma a vítal vymýcení smrti? Anebo zabíjejí z následujícího popudu: jelikož příliš milují, oddělují samotný akt lásky, a tak ho prodlužují, že obsáhne i památné osamění smrti. Jedinkrát se rozhodnou zajít k oltáři vlastnictví a představují si, že kdekoli a kdykoli se obrátí, spatří tentýž výjev beze změny. Přitom zjistí, že zmizel, Sněhuláku, hned jak skončilo zabíjení. A to tónované sklo nejsou obrazy složené z pěkných barevných políček – je to krev.“
„Však ty pochopíš, Sněhuláku. Zítra a následujícího dne se ti vyjasní. Zčásti pochopíš důvody lidí, kteří tě postavili, smysl ulice a města. Pochopíš, že Harry Dincer propadá čím dál větší beznaději, protože neumí říct: Haló, to je Marseille, Paříž, Řím?, protože nemůže vést hovor cizím jazykem na vzdálenost tisíc mil, a ačkoli je telefonista s vlastními sluchátky – mnohem vybranějšími a důvěrnějšími než jeho vlastní uši –, nikdy mu nedovolí, aby pracoval jinde než v přidělené síti. Sluchátka moje. V noci si je nosí z práce a pucuje je. Copak mu nestačí hovor kůže na kůži? Sluchátka moje. Slyšel jsem soukromé hovory známých lidí. Šéfdirigentů, hvězd šoubyznysu a televize, tolik hvězd, že je nespočítám, ani kdybych chtěl.“
„My na cestě k zemi zas slyšeli řeči hvězd nebeských. Takže jsou hvězdy i lidé?“
„Však pochopíš, Sněhuláku, zítra a následujícího dne a ještě dalšího. Poznáš děvčátko, které tě postavilo, a jeho matku, jejich dům a auto, jejich nákupní tašky ve tvaru gondoly, jejich televizi, všechno to, co tebe, sněhuláka, může rozčilovat svojí povrchností, až se však o nich naučíš skutečně přemýšlet, zauvažuješ i o hlubších vrstvách. Všimneš si, jak ze země vystupují budovy – domy, krámy na rohu, rostliny, strom vašeho souseda zatěžkaný sněhem. Všechny ty věci – i televize a gondolové nákupní tašky – jsou ukotveny k zemi či lidem na této zemi, a když najdeš bod ukotvení, místo, jež nejlépe vzdoruje přílivům zapomnění a změny, tehdy také najdeš opravdový smysl oněch předmětů, jejich kořeny, chlupatá chapadla, jež objímají srdce lidí, ale sotva na něm drží, jak zelený mech na pomíjeném kameni, který nikoho nikdy ani nenapadne otočit, aby jen omrknul zběsile proudící život pod ním.“
„Zítra a pozítří snad pochopíš.“
„Je to ale nutné? Jsem jen sněhulák.“
Kdo je Věčná Vločka? Nikdy jsem o ní neslyšel, i když oba patříme do rodiny Vloček. První den na zemi jsem poznal pýchu, strach, zvědavost, nyní žal, neboť se už nikdy nevrátím na ztracená sněhová pole, jež jsou mimo zem a nejsou na nich ani domy, ani města, ani lidi. Nemohu zpátky mezi bratry a sestry v dáli na obloze, kde leží v našich chladných bílých nočních úborech, zatímco mírný vítr jistí cípy oblohy, rovná pokrývky mraků přes naše spící těla. Udělali ze mě Člověka. Stal jsem se dobrodružstvím v nesmrtelnosti. Je to snad výsada být stvořen Člověkem?
Už je noc. Z pouličního osvětlení sálá zlatá záře, její zlatý zobák se natahuje bílou ulicí. Neříká ani slovo, vychází z něj jen tiché bzučení, signál života.
Zavírám své borovicově uhelnaté oči, usínám.

II
Ve městě stojí hodiny. Dodržují čas. Není to na pováženou? Když se přivalil sníh, hodiny se zčistajasna zastavily, protože ručičky – držalky – zamrzly a dělníci museli po žebřících až nahoru, k hlavě hodinového stroje, a před obličejem mu den a noc zapalovali ohýnky, aby se ohřál, takže potom čas zase dodržoval. Čas lze ztratit, zapřít, dodržovat. Zásadní otázkou však je, kde ho potom držet, jelikož pro neviditelný majetek není na zemi dost místa. Pro člověka je mnohem snazší skládat nákupy do gondolových tašek než nalézt odpovídající nádobu pro čas.
Naplnily mě obavy. Rozbolela záda. Cítím jistou prkennost, kořeny mám, zdá se, daleko od hlavy, ztratily mezi sebou ono spojení z prvního dne na zemi, tehdy jsem si mohl říct: Nohu mám na správném místě, a vědět, že tomu tak je. Teď to ale vypadá, že už nevládnu svému poznání, že ze mě vyprchalo jako pára dechu, co stoupá z lidí na ulici, když otevřou ústa. Věčná Vločka mě tím vysvětlováním země docela zmátla a já přitom vím, že není co vysvětlovat. Země je pokryta sněhem. Vždycky byla.
Je mi nějak divně. Sdělila mi, že lidé pojídají mrtvá zvířata a že předtím, než si vyberou část, kterou snědí, tak si mrtvolu označí, zmapují modrou a červenou tužkou, šířku a délku smrti. Čáry se dotýkají. Vše pojmenováno, podchyceno, ovládnuto. Dnes jsem se cítil jako zvolna zabíjené zvíře, ale nebyl jsem si jist, jestli znám přesné hranice a značky vlastního těla, ale až uvidím červené čáry na sněhu, pak to, předpokládám, nebude od červené tužky, nýbrž od krve. Cítím stejnou tíhu, která mě zalehla včera, krátce po mém narození. Hlava se mi propadá hluboko mezi ramena, úsměv zůstává neviditelný, nekouká mi ani z obličeje, ani z očí.
Jsem zakaboněn.
Zažívám pocit úzkosti, nikdo si mě totiž zatím nevyfotil, a přitom to vypadalo tak slibně, jako něco důležitého, když jsem slyšel Káťu Dincerovou, jak říká svému muži: „Musíme si ho vyfotit, dokud drží. Musíme si stůj co stůj pořídit fotku našeho sněhuláka!“
Velké šedé kapky mi stékají po tváři.
„Mami, sněhulák brečí!“
Kolem jde dítě s matkou. Jdou na nákup k zelináři za rohem. Děvčátko je pevně zabaleno do vlněného, jasně červeného oblečku s čepičkou vsazenou hluboko do čela, na nohou hnědé válenky na zip. Tvář má dorůžova. Patří sněhu, tak jako všechny děti, jen se podívejte, jak se po něm kloužou, rozhrnují ho, hází sněhové koule, poslouchejte ten křik, když jim hlasy vyrážejí z úst a vytvářejí zářivě pichlavé rampouchy pověšené do křišťálového vzduchu!
Roztančené děti. Jejich stopy se vyznačují lehkostí stop kočičích, psích, ptačích.
Zjišťuji, že všechny děti jsou nepřáteli starších, kterým patří, a také že sníh je obdařen jakousi zvláštní vlastností, kvůli níž je jakákoli hra na lásku mezi nimi zbytečná.
„Mami, sněhulák brečí!“
Děvčátko ukazuje na mé slzy, které slzami nejsou.
„Hlupáčku, on nebrečí. Vždyť to není člověk, jenom sněhulák.“
„Ale on brečí!“
„Je to jen sníh, zlatíčko.“
„A když ho uhodím, tak se rozbrečí?“
„Nehloupni. Rozpadl by se na kusy.“
Tohle bylo divné. Rozpadnout se na kusy, já?
„Tak už pojď zpátky, ano? Já nevím, co ten sníh s tebou vždycky udělá, nemůžeš vlézt lidem jen tak na zahradu. Ten sněhulák není náš.“
„A čí je sníh, mami?“
„Ale broučku, snad každého, ne?“
„Pak je náš i ten sněhulák!“
„No tak, hlupáčku, sněhulák patří přece tomu, kdo si ho postavil.“
Všechno je tak matoucí. Patřím tedy Rozárce Dincerové, protože si mě postavila, a Kátě, protože Rozárka patří Kátě, a Harrymu, protože Káťa patří Harrymu, jenže komu patří Harry, vytváří snad to patření nějaký kruh s Rozárkou uprostřed, nebo se rozpíná na všechny lidi a každý na zemi patří každému? A kdo o tom rozhoduje?
„A co je za rohem a v domech a kdo jsou lidi a jak se vlastně vyrovnávají s časem, když ho mají na bytě?“
„Za rohem je nějaký pán od plynu, taky jedna stínka, prázdná krabice, něčí ucho, opuštění, štěstí, krámy, lidi.“
„No, já myslel, co je tam jako na svém správném místě. Určitě tam ty uši neleží jen tak na chodníku a z hokynářovy podlahy nikdo nevytírá samotu i s nočním prachem!“
„Aha, ty chceš fakta, jak se běžně podávají, upravená zvykem lidí? Zachtělo se ti lidského hlediska? Ty bys tedy radši, kdybych úplně zrušila plynové vedení a prázdné krabice a ukázala muže celého namísto ruského kola v jeho levém uchu? Chtěl bys hrát společenské hry jako: spojte jednotlivé body a vyjmenujte důležité předměty na obrázku?
Říká se tomu zastavěná plocha. Na padesát čtverečních yardů připadá stovka žijících jedinců. Teď už máme například nástroje na měření síly zvuku letadel, aut a dalších zařízení, nikoli však na měření síly ohromujícího zvuku lidí při životě, tlukotu jejich srdcí, dobrého či nedobrého trávení, odkašlávání hrdel k uvolnění od tíhy řeči, vrzání kloubů, skřípění kostí, růstu vlasů, kůže, nehtů, horské dráhy jejich myšlenek. Ale proč, vždyť i měření tlukotu lidského srdce je práce namáhavá, svěřená jedinému vybranému posluchači, jenž slavnostně naslouchá těm divokým ozvěnám uvnitř. Jakou naději skýtá poslech lidského srdce, záznam všech vnitřních bouří, náhlých zatmění i mihnutí blesků, záchvěvů neviditelného života? Tlukot srdce vlastně nikdo opravdu neposlouchá. Ještě tak naslouchají uchu stetoskopu, jenž předtím zas jen jakoby za dveřmi odposlouchal a předal dál zvuk nejtajnější, bezejmenný, který nikdo nikdy jasně neslyšel, a nikdo si není ani jist, jestli i tenhle zvuk vlastně sám pouze neodposlouchává a nepředává dál jiný šepot, ještě vzdálenější, a tak dál a dál, až do středu, k zvuku prvotnímu, jenž nemůže být slyšet na rozdíl od naléhavého šepotu připomínajícího ono moře uvnitř. Když si pak člověk pomyslí, že Harry Dincerů ztrácí naději do života, protože nebyl dost dobrý na to, aby si nasadil naleštěná sluchátka a spojil se s Paříží, Římem, Marseillí!
Lidé žijí tady, v ulicích města, v neustálém nepokoji. Jejich životy jsou poháněny a míchány a ochutnávány jako ohromný vánoční nákyp naditý levnými symboly štěstí, zvonečky a střevíčky víl, co vypadají jako ze stříbra, ale jsou příliš těžké do ruky a možná i jedovaté. Život tady, Sněhuláku, to je jeden velký černočerný maglajz. Ty seš ovšem jen sněhulák a životy lidí nemusíš brát v potaz. Vidíš ten dům támhle na rohu? Lidi, co tam bydlí, dělají všechno možné, jen aby přesvědčili pošťáka, že právě tam jim má nosit poštu zaslanou na jejich adresu, ten dům totiž nepatří ani na jednu z ulic, proto jeho majitelé neustále malují na vrata tlustá černá čísla, pokaždé o něco tlustší, neboť pro lidi je strašně důležité vědět, kde bydlí, a je třeba dát na vědomí i ostatním, že mají jasně dané, číslované místo. Lidé, kteří v tomto domě žijí, mají zvláštní vášeň podobat se jeden druhému, ono je to vlastně přirozené, neboť jsou rodina, ale na druhou stranu je ta podobnost natolik matoucí, že podíváš-li se na jakéhokoli ze synů a pak na otce, nabydeš zneklidňujícího dojmu, že se v tvých očích právě smrštil čas a že tvůj pohled uvrhl syna v jediném okamžení do zralého věku, takže opustí studium účetnictví či studium technického kreslení a stane se svým vlastním otcem, pracujícím doma, sedícím v kamrlíku úplně nahoře, kde bude pod neonovou zářivkou šít pánské kalhoty a svrchníky, zatímco vrčení stroje proniká domem a zvuky rozhlasové stanice Hudba k vaší práci prchají otevřeným oknem na ulici; pořád nějaký hluk práce, šum zaměstnání; tomu se říká pohádka moderní doby, Sněhuláku, už ne stará babička, co přede s vřetýnkem na půdě, ale otec v domácnosti čarující s kabáty.
Dále je s podivem, podíváš-li se z jakéhokoli syna na matku, že nabydeš podobný pocit sražení času: syn se stává vlastní matkou a matka je přenesena na syna. Tváře matky, otce, obou synů vyměnily jedna po druhé práva jedince a osobní vlastnictví za rodinný podnik. Místo toho, abys o matce a synovi s hrdostí prohlásil: Jaká podoba!, cítíš něco nepříjemného, masu skrytých sil válcujících každou překážku, odhodlaných zachovat si právo průchodu hlubokou brázdou genů.
Ta rodina má nové auto. Chlapci v něm tráví každé nedělní ráno, střechu zataženou, zkoumají, anebo sedí na sedadle pro řidiče či na tom zadním, stoupají si, prohlížejí, dotýkají se. Někdy pomalinku objedou sousedství a karibské děti odvedle jdou za nimi, celí v nedělním, vyšňoření jak svazek narcisů.
Proč narcisů? Divíš se? Žádný strach, Sněhuláku. I o tom mám příběh, to víš. Nedokážu povědět, jak dlouhou dobu jsem z nebe pryč, už to budou měsíce či roky, co naposledy takhle napadl sníh, pšenice léta už je semleta v liliově bílou moučku a všechna auta jsou shrbena na ulici, podívej na ty ježící se pecny chleba bez jediné kůrky, jen křupání sněhu pod zubem větru ostrého jak pila, ach Sněhuláku, narcisů se bát nemusíš, touhle dobou totiž neznamenají nic, jsou vyhnány, zadupány, pod tlakem. Lidi šlapou a dupou po všem, i po ostatních lidech, a všechno ze země se zvedá oslepeno, oslepující, plné. Tak ti kluci v novém autě objíždějí kolem bloku pořád dokola a za nimi děti se smíchem a křikem a rozzářenýma černýma očima. Tak jaképak strachy z narcisů?
Nedělní ráno je doba sama o sobě. Odpoledne se lidé dívají na televizi, tedy kromě té rodiny z Karibiku, ti doma v horním patře pořádají bohoslužbu, na kterou se zblízka i zdaleka sjíždějí přátelé a známí, ženy a děti celé v brokátu, v šatičkách z chundelatého nylonu či saténu, muži v pečlivě vyžehlených oblecích, zářivě bílých košilích, vyleštěných polobotkách. Otevřou všechna okna v místnosti, pianista začne hrát, shromáždění zpívat, jejich hymny slyšíš i odsud ze zahrady, z místa, kde stojím. Není v tom únava či stesk, jako když se lidé ženou v triumfálním pochodu za Bohem a píchá je přitom kamínek v botě nebo jim naskakují puchýře. Oni znějí radostně a vzrušeně, jako by Boha předběhli, jako by to stihli dávno před ním, takže se shromáždění může pohodlně zařídit, vybavit zásobami a střechou nad hlavou, dřív než přijde dlouhá, dlouhatánská noc.
Touhle dobou zpívají koledy: Od východních hor již chvátají, Tam v dáli, u jeslí jakýchsi, v té malé vísce betlémské. Děti z obecních bytů pro chudé na vedlejší ulici, kluci, kterým už bylo dvanáct třináct let, mívají na neděli volno, a tak nevědí kam jít, co dělat, proto stojí před domem a napodobují zpěváky takovým zvláštním kvílením, oni totiž napodobují úplně všecko, neboť chlapci v tomhle věku, Sněhuláku, to nejsou vůbec, ale vůbec lidi, zní to jako motory a lvi a letadla, vždycky když projde jejich parta ulicí, hlučí všichni společně, občas to proloží úlomky lidské řeči, kterou ale nikdo neposlouchá, a musím ti říct, Sněhuláku, že jsem nikdy nepochopila, jak se ti kluci bez jediného slova, pouze skřeky zvířat, strojů, motorů, pouze zlomky zvuků dokážou jednomyslně dohodnout, kam půjdou, takže si kliďánko jdou k Parku nebo na Green nebo k nějakému jejich oblíbenému podniku, jako kdyby někdo zřetelně a zcela lidským hlasem pronesl: Tak co, zajdem tam a tam, né?
V neděli odpoledne se pán odnaproti dívá na televizi. Pochází z Barbadosu. On si ten dům před pár měsíci koupil, nastěhoval se do prázdného bytu v přízemí a poprvé, když za ním přišli jeho kamarádi studenti, tak se bílí obyvatelé z horního patra vyklonili z okna a zase rychle zmizeli vevnitř a takhle vykukovali tam a zpět několikrát za sebou jako kukačka, která se ne a ne dostat do rytmu. Černoši, řekli ti z horního patra a dali výpověď. Ti z prvního zůstali. Myra, její manžel Ken, jejich dcera Phyllis. Lidé totiž vlastní jména. Ken je malé, svalnaté postavy, kosti jeho pevného těla narostly všude do pravých úhlů, jako by podpíraly nezvyklé či nečekané výkruty a veletoče masa – něco jako ty železné prolézačky na dětských hřištích, co jsou vždycky plné dětí, které po nich lezou a houpou se na nich a visí, kolena zaklesnutá mezi příčky, ruce plandající, tváře ruměnější a ruměnější.
Lidé procházející kolem si vždycky zděšeně říkají: Jen se na ně podívejte, nahrne se jim krev do hlavy. Měl bys totiž vědět, že lidi se, jak rostou, učí bát toho, co se děje uvnitř jejich těla. Plní se obavami a pochybnostmi, když se jim krev znenadání přesune tamodtud sem, anebo když jim srdce zmožené neustálým setrváváním na obvyklém místě tak nějak samo sebou poskočí nebo jim u něj píchne. Proto jim také vadí bezstarostnost dítěte, které se pověsí na prolézačku a nechá si krev nahrnout do hlavy. Proč? Diví se dospělí. Proč jim ale nedochází, že krev nahrnutá do hlavy je otázkou správné životosprávy, stejně jednoduchou jako nečekaný nápad vyrazit si k moři?
Myra je silnější, má černé vlasy a oči a tvář úplně obyčejnou, jaké tváře většinou bývají, s vráskami a špulením a záhyby a s unavenou pletí starší ženy zanesenou mejkapem značky Cit a jas, podkladovým krémem Neviditelné pohlazení a pudrem Jako od víly. Každé odpoledne se Myra s velkou pečlivostí oblékne a jde k telefonní budce na konci ulice, odkud volá. Komu? To nevím a Ken taky ne. Vidíš tu telefonní budku? V seznamu chybí všechno od H po K, protože minulý víkend nějací lidé – říká se jim mládež – ty stránky vytrhali, roztřískali zrcadlo na stěně a pokusili se vyrvat i telefonní aparát. Takovou lásku a nenávist chovají lidé k telefonu. Haló, to je Paříž, Řím, Marseille? Prosím, nezavěšujte, musím se spojit s vaším srdcem. S.O.S. Save. Our. Souls.
Sněhuláku, doslechla jsem se o muži, který si poštou objednal rádiový vysílač a přijímač. Když složil všechny malinkaté součástky dohromady, tak jediné, co mohl vysílat a přijímat, byla zpráva S.O.S. Poslouchal dnem i nocí a nikdy nepřišel na to, kdo mu zprávu posílá, ani proč ji má sám vysílat, když nežádá o pomoc, když si nezoufá, nemá prázdný účet ani neštěstí v lásce. Vedl totiž celkem šťastný život.
Jednoho rána vstal, umyl se, oblékl, podíval se oknem na svět a zastřelil se.“
„To je určitě velmi zajímavé. Jenže já nejsem člověk, jenom sněhulák.“
„Phyllis je útlounká. Nosí fialové oční stíny a fialovou rtěnku a výraz její tváře prozrazuje, že nerozumí nebo jasně neslyší nebo si neumí správně vyložit zvuky okolního světa. Pracuje v jednom zaprášeném výprodeji, kam za tři penny dojíždí autobusem, přestože na Obchodce ještě snila o tom, že bude sekretářkou, recepční, vedoucí butiku. Svůj čas tráví mezi dřevem na otop, tapetami, pikslami s parafínem, baleným mýdlem z minulých Vánoc a levnými voňavkami, potlučenými, zaprášenými konzervami s indickou pepřovkou a krémem z jehněčích ledvinek, taky mezi hrnci, košťaty, dvojvrstvým toaletním papírem – ceny likvidační. Dokonce i sladkosti za výlohou, vystavené v otevřených krabicích vedle vonných kostek do lázně a umělohmotných talířů a výhodných balení zubní pasty se vzorkem šamponu přilepeným vzadu, pokrývá všude prach. Pendreky všech možných druhů jsou docela scvrklé a vážně poznamenané věkem.
V pátek večer chodí Phyllis s jednou indickou kamarádkou do kina nebo do mládežnického klubu, a když v pátek dole zabuší klepátko a Myra otevře okno v obýváku, aby se podívala, kdo jde na návštěvu, musí si dávat pozor na jazyk, protože když se obyčejně podívá dolů a vidí někoho s tmavou kůží, vykřikne: To není k nám! Zkuste to nahoře, nebo v přízemí.
Takže v pátek večer, když pro Phyllis přijde ta indická dívka, Myra ji musí samozřejmě pustit dovnitř a přitom ji napadá, že není vůbec lehké, zvláště za pošmourných zimních večerů, rozpoznat, jestli má návštěva kůži indickou, karibskou nebo evropskou, neboť bez světla vypadají všechny stejně.
Na horním patře teď žije pár z Karibiku. On pracuje jako řidič u Londýnských dopravních podniků. Je tu i malé novorozeně, Cynthia. Ona mladá žena, Gloria, vysedávala celé měsíce u okna a koukala se dolů na ulici, nanejvýš vyšla na nákup k hokynáři nebo řezníkovi za rohem a pak se pomalu, velmi opatrně vracela, v mírném záklonu, v sobě děťátko chráněné po způsobu kokosového ořechu.

——————–

O autorce

Janet Frameová (1924–2004) je nejznámější spisovatelka Nového Zélandu, autorka třinácti románů (včetně dvou pohrobků), věhlasné třísvazkové autobiografie (zfilmované další významnou Novozélanďankou Jane Campionovou pod názvem Anděl u mého stolu), tří povídkových, dvou básnických sbírek, držitelka mnoha prestižních literárních i civilních ocenění, včetně Ceny Commonwealthu za román The Carpathians (1989). Laguna je její prvotina.

Zdroj informací a fotografie: Dauphin

Dauphin ve francouzštině, jazyce básníků, znamená delfín či mladý následník trůnu. Knihy, které byly následníkovi předkládány, byly označeny latinským nápisem ad usum delphini –  určeno dauphinu. V antické mytologii pak delfín převážel vyvolené na Ostrov Blaženosti. Nakladatelství Dauphin by chtělo na tyto tradice navázat – domnívají se, že i kvalitní četbou je možno ostrovů Blaženosti dosíci.

Související knihy

Frameová, Janet

Dauphin, 2019