Pokud existuje čtení, které by se dalo označit přívlastkem „pro ženy“, pak jím román Krása a jed oleandru od německé autorky Teresy Simonové bezesporu je – snad v každém myslitelném bodu.

První lákadlo představuje obálka. Přebal knihy je vyrobený z kvalitního papíru, na dotek působícího pogumovaným dojmem, a jeho okraje zdobí růžové oleandrové květy. Ty ohraničují výjev tužkou nakreslené polorozbořené budovy v barvě připomínající starou zažloutlou pohlednici. Výjevu potom vévodí název, ztvárněný velkými růžovými písmeny umístěnými přímo uprostřed nebe nad budovu. Pro zajímavost jsem vyhledala i originální obálku a musím ocenit práci nakladatelství BETA Dobrovský, které ji před vydáním u nás podstatně pozměnilo k lepšímu.

Druhé lákadlo, přímo bijící do očí ihned po nalistování první stránky, představuje emocemi nabitý prolog ve formě deníkového zápisu. Datuje se k 1. červenci 1943 v oblasti Berlína. A máme-li v identifikaci naší vzorové šablony pro ženské romány pokračovat, stačí číst dál a najdeme zde takových ukázek ještě mnohem více – včetně několika lákavých receptů pro zdatné kuchařky a milovníky sladkého.

Hlavními postavami románu jsou tři ženy zastupující tři různé generace. Všechny žijí v Berlíně a každou vzájemně cosi spojuje. Roli nejmladší hrdinky zastává šestnáctiletá Sofie Terhovenová, dcera bohatého kávového magnáta. Její vyprávění začíná roku 1936. Dívčí problémy, první láska i první těžké zkoušky opravdové školy života kontrastují s pozadím stoupajícího napětí v zemi, kterou čeká válka…

O osm desetiletí později Sofiin deník najde Johanna Martensová na půdě domu své zesnulé matky. Postarší dámu, která sama přišla na svět během největšího bombardování, vyprávění naprosto pohltí. Dokonce tak moc, že zatouží zjistit, jak lidé, o nichž se deník zmiňuje, nakonec skončili.

Ve stejném čase řeší Jule Weisbachová zapeklitý problém. Tam, kde voní káva a rozplývající se sousta vláčných dezertů dovolují zapomenout na starosti každému, kdo ochutná, má všechno skončit. Existence milované kavárny – Plážové perly – je kvůli zvyšujícím se nájmům v ohrožení a večerní přivýdělek ve formě pátrání po rodinných historiích by nemusel stačit. Po rozchodu s partnerem navíc Jule všechno obstarává sama. Pak ale do podniku zavítá Johanna, s níž se Jule postupně velmi sblíží. A starosti o chod kavárny alespoň na pár okamžiků vytěsní pátrání po minulosti neznámé dívky z deníku, do něhož se obě ženy společně ponoří.

Na necelých čtyřech stech padesáti stránkách před námi vzkvétá příběh plný lásky v nejrůznějších formách, ale také bolesti, utrpení a vůle postavit se všemu, co ještě přijde. Nezřídka můžeme registrovat motto převzaté od jednoho známého řečníka a filosofa – „dum spiro, spero“ aneb „dokud dýchám, doufám“. Pro nejmladší Sofii se během vyprávění stává doslova mantrou a ani zbylé dvě hrdinky oproti ní v ničem neztrácejí. Všechny ženské charaktery se pod autorčiným vedením postupně mění, vytvrzují a stávají se mnohem silnějšími a rozvinutějšími, než byly na začátku.

Ačkoliv k tématu války bylo napsáno již mnoho a mnoho textů, není na škodu si jej občas osvěžit – a Sofiina linie z minulosti mě bavila asi nejvíce. Důležitou roli hrály zejména drobné náznaky, jimiž autorka upozorňovala na blížící se problém. Nenápadné zmínky o Židech, kteří postupně strádají a nakonec se úplně vytrácí. Nacistická hesla a sledování na každém kroku ze stran nejen dospělých, ale i dětí patřících k Jungvolku nebo Hitlerjugend. A nakonec i ona neochvějná důvěra ve vítězství, přestože se celý Berlín hroutí jako domeček z karet…

Stísněně přikývla a zírala na vnitřní stranu paže, na místo těsně nad loktem.
„To je moje krevní skupina, AB. Má ji vytetovanou každý z nás, důstojníků SS. Je to znamení boje, kterému jsme se upsali. Boje až do konečného vítězství.“
Zase si stáhl rukáv a oblékl si plášť uniformy.
„Kdo nejde s námi, jde proti nám, a my ho zničíme,“ prohlásil. (str. 354, 355)

Na knize mi lehce nesedělo grafické provedení deníkových zápisů. U speciálního tučného písma jsem měla problém s tím, že pocitově hlavně na začátku „tahalo“ za oči. Pouhé úryvky by na sebe nejspíš až tak neupozornily, ale desítka stran střídající se s další desítkou popsanou běžným fontem bez úprav a potom zase nanovo s nešťastně vybraným deníkovým fontem už je znát.

Další, podle mě větší problém, pak představovalo vyprávění přítomnosti a minulosti. Přítomnost je zaznamenávána formou třetí osoby – v pořádku. Nicméně minulost má dvě podoby – jednou je vyprávění samotné Sofie formou deníkových zápisů, další je popsána běžným fontem stejně jako přítomnost a týká se také Sofie a jejího okolí, jen s tím rozdílem, že první osobu ve vyprávění nahrazuje třetí osoba. Tato forma někdy navazuje přímo na deníkový záznam, takže zůstáváme v minulosti a kromě zmíněného fontu a vypravěče se nic nemění. Někdy na něj navazuje kapitola z přítomnosti a zápisy se takto postupně střídají – minulost formou deníkových zápisů se speciálním fontem a v ich-formě; minulost běžným zápisem a vyprávěním v er-formě; přítomnost běžným zápisem a vyprávěním v er-formě a opět nanovo. Postavy dnešní doby se řídí informacemi ze starého deníku, přitom ale vědí i poměrně velkou část faktických věcí právě z druhého stylu zápisu, který Sofie do deníku nepsala. Navíc není kromě er-formy a fontu písma od deníkových záznamů nijak odlišen – v obou případech jde o románové vyprávění týkající se Sofie a jejího okolí. Za daných okolností nechápu, proč autorka postupovala tímto způsobem – jedna z použitých forem zápisů z minulosti je dle mého úplně zbytečná a spíše matoucí.

Zmíněné nedostatky (včetně několika překlepů v textu) bych ještě doplnila výtkou k opakování jistých pasáží. Chápu, že autorka na některé z nich chtěla upozornit, ale i když čtou tři různé postavy tři stejné pasáže deníku v jiný čas, opravdu není potřeba je do textu třikrát znovu opisovat. Vlastně spíš považuji za nutné „opsat“ je v textu tak, aby mě vrátily již k první zmínce, bude-li potřeba. Je hezké čtenářům ulehčovat četbu a krůček po krůčku každého pozorně provést všemi událostmi (i opakovaně), ale s jistou mírou. Popravdě v dobrém obdivuji pana překladatele Tomáše Kurku, jakým způsobem se textu ujal. Ale abych nebyla jen kritická, musím uznat, že autorka má pro práci s jazykem jistý cit. Některé momenty byly popsány skutečně živě, ale nikoliv surově – vždy měly nádech určitého poetična, místy i melancholie. A nepochybně dalo také velkou práci skloubit více dějových linií a vytvořit z nich jednosvazkové dílo, které má smysluplně fungovat.

Věřím, že každá čtenářka si v románu najde něco, co ji upoutá a chytí za srdce. Nakonec jde o pěkné vyprávění s jistou dávkou hořkosti uvnitř – ostatně ne nepodobné kvítkům oleandru.

Související knihy

Simonová, Teresa

Pavel Dobrovský – BETA, 2019