Kanibalismus vzbuzuje v drtivé většině lidí pohoršení. Jíst zástupce vlastního druhu je pro člověka tabu, s výjimkou událostí typu ztroskotání letadla v nehostinné pustině či hladomoru, kdy je kanibalismus coby poslední možná záchrana vlastního života sice odporný, ale pochopitelný. Právě na bulvární aspekt kanibalismu sází někteří spisovatelé, kteří moc dobře vědí, že antropofagie je sice tabu, ale zároveň v lidech vzbuzuje zájem. Biografie sadistických sériových vrahů-kanibalů, jako byl například Albert Fish, jdou v knihkupectvích „na dračku“. Od tohoto proudu se odklání titul Přírodopis kanibalismu: O lidojedech, placentách, prášku z mumie a jiných věcech amerického biologa Billa Schutta, který k tématu přistupuje střízlivě a pohledem přírodovědce.

Kniha Přírodopis kanibalismu, kterou na konci roku 2018 vydalo nakladatelství Academia, v devatenácti kapitolách zkoumá biologickou podstatu kanibalismu a formy jeho výskytu u různých živočišných druhů a lidských společenství. Autor se (za spolupráce dalších odborníků, kteří v knize prezentují svůj pohled na věc) snaží rozplést četné omyly, mýty a polopravdy, které o kanibalismu kolují.

Čtenář již v první kapitole, věnující se kanibalismu u obojživelníků, zjistí, že s kanibalismem to vůbec není tak jednoduché. Už jen samotná definice termínu je obtížná, jelikož jej každý odborník charakterizuje trochu jinak. Někteří pojímají tento jev zeširoka jako akt, kdy jedinec konkrétního druhu konzumuje část či celé tělo jedince stejného druhu, jiní jej dělí dle nejrůznějších kritérií. Jako nadšeného chovatele všelijakých „hmyzáků“ mne zaujala část věnovaná sexuálnímu kanibalismu, v rámci které autor pojednával o kudlankách či o pavoucích.

Zajímavou skutečností je, že ke kanibalismu nedochází pouze z hladu či (v případě člověka) z důvodu psychické poruchy, ale i kvůli přemnožení konkrétního živočišného druhu či z důsledku chovu zvířat v nepřirozených podmínkách. Jako typický příklad autor uvádí křečky, jejichž samice často konzumují vlastní mláďata. V další části práce se Schutt zabývá antropofagií, tedy lidským kanibalismem. V této části zmiňuje výsledky svého vlastního pátrání, podle kterých se tak hojně citovaná svědectví o brutálním kanibalismu domorodců na Karibských ostrovech v době, kdy do této lokality přicestoval Kryštof Kolumbus, nezakládají na reálných pozorováních, ale jedná se o přibarvené historky, které měly ospravedlnit zotročování těchto obyvatel (ačkoli rituální kanibalismus je u těchto domorodých kultur možný).

Některým čtenářům může znít provokativně část, ve které se Schutt zabývá kanibalistickým aspektem transsubstanciace, tedy víry, že při svátosti oltářní dochází k proměně chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista. Autor se věnuje kanibalismu i v kontextu nedávné historie, když líčí událost obléhání Leningradu, která měla za následek smrt stovek tisíc lidí a to, že kanibalismus se dle svědectví účastníků stal téměř běžnou součástí života.

Titul Přírodopis kanibalismu je orientován na fakta, která vzešla ze zkoumání biologů, antropologů a historiků. To z knihy činí zajímavé čtení plné nových informací, které potěší zejména čtenáře, jimž nestačí pouze přibarvené historky o sériových vrazích.

Související knihy

Schutt, Bill

Academia, 2018