Knihu Už zase skáču přes kaluže od autora Alana Marshalla
vydalo nakladatelství Portál.

Brzy po tom, co jsem začal chodit do školy, jsem dostal dětskou obrnu. Epidemie vypukla nedlouho po roce 1900 ve Viktorii a teď se z hustěji osídlených oblastí šířila na venkov a kosila děti na osamělých farmách i hluboko v buši. Já byl jedinou obětí v celé Turalle a lidé široko daleko s hrůzou mluvili o mé nemoci. Slovo „obrna“ spojovali se slabomyslností a nejeden farmář zarazil bryčku, vyklonil se až nad kola, aby si popovídal se známým, jak ho tak potkal na silnici, a vyptával se: „A nevíte, jestli se mu to nevrazilo i na mozek?“ Několik týdnů projížděli kolem našeho stavení sousedé co nejrychleji, spěšně a s novým zájmem se ohlíželi na starý laťkový plot, na nezkrocená hříbata v ohradě a na mou tříkolku, která teď ležela na zemi u kůlny s krmením. Začali volat děti dřív domů, teple je navlékali a po prvním zakašlání nebo kýchnutí je úzkostlivě prohlíželi.
„To člověka zasáhne jak rána Boží,“ říkal pekař, pan Carter, a doopravdy tomu věřil. Byl správcem v nedělní škole a při svých týdenních zprávách se vždy ponuře rozhlédl po žácích a ohlásil: „Příští neděli ráno se bude důstojný pán Walter Robertson, bakalář svobodných umění, modlit za rychlé uzdravení statečného chlapce, kterého přepadla zákeřná nemoc. Prosíme, aby se všichni dostavili.“
Tatínek se o tom doslechl a zanedlouho nato se zastavil s panem Carterem na ulici, neklidně a utrápeně se popotahoval za světlý knírek a začal mu vysvětlovat, jak se vlastně stalo, že jsem tu nemoc chytil.
„Ten bacil prý člověk vdechne,“ říkal. „Lítá si všude možně ve vzduchu. Vůbec se nepozná, kde je. Když se náš Alan nadechoval, letěl mu zrovna kolem nosu, a to bylo to neštěstí. Sklátilo ho to, jako když porazíš bejčka. Kdyby v tu chvíli, co letěl bacil kolem, Alan zrovna vydechoval, nic by se mu bývalo nestalo.“ Odmlčel se a potom smutně dodal: „A teď se za něj budete modlit.“
„Bedra lidská jsou stvořena pro břemena,“ zamumlal zbožně pekař. Byl starším církve a za každým neštěstím viděl ruku Boží. A naproti tomu skoro ze všeho, z čeho se lidé radovali, podezíral ďábla.
„Je to vůle Boží,“ dodal s jistým zadostiučiněním, přesvědčen, že se jeho poznámka Všemohoucímu zalíbí. Chápal se vždycky každé příležitosti, aby se Hospodinu zavděčil.
Tatínek se nad takovou filozofií opovržlivě ušklíbl a dost prudce řekl: „Bedra mého chlapce pro břemena stvořena nebyla a to vám povím, že ani tohle pro něj nebude žádné břemeno. Když už chcete mluvit o břemenech, tak je hledejte tady.“ A zaťukal si osmahlým prstem na hlavu.
Když potom stál u mého lůžka, starostlivě se zeptal: „Bolí tě nohy, Alane?“
„Ne,“ odpověděl jsem. „Jsou jako mrtvé.“
„Ach k čertu!“ zvolal a obličej se mu stáhl bolestí.

…………………..

Nedlouho po tom, co jsem ochrnul, se mi začaly smršťovat svaly na nohou a záda, dříve rovná a pevná, se nachylovala k jedné straně. Šlachy pod koleny mi tuhly do provazců a stahovaly nohy k sobě, až se mi postupně zkřivily a zůstávaly ohnuté, jakoby vkleče.
Dvojité šlachy pod oběma koleny se mi bolestivě napínaly a maminka měla strach, že když mi někdo nohy co nejdřív nenarovná, zůstanou navždycky takto stažené. Naléhala na doktora Crawforda, aby mi předepsal nějaké léčení, po kterém bych zase mohl normálně nohama pohybovat. Doktor Crawford měl jen nepatrné ponětí o tom, jak se dětská obrna vyvíjí, a zprvu pozoroval zamračeně a s nesouhlasem maminku, když se pokoušela probudit mi v nohou život a třela mi je kořalkou a olivovým olejem.
Poradila jí to žena pana učitele, která tvrdila, že si tak rozehnala revma. Potom však poznamenal: „Uškodit mu to nemůže,“ a otázku mých nehybných nohou odložil, dokud si nezjistil, jaké komplikace měly oběti obrny v Melbourne. Doktor Crawford bydlil v Balunze, malém městečku vzdáleném čtyři míle od naší osady, a za pacienty ze vzdálenějších končin zajížděl jen ve zvlášť naléhavých případech. Šedý koník mu pěkně klusal před pérovanou bryčkou s napůl zdviženou střechou, a když se tak doktor ukláněl a mával bičíkem na kolemjdoucí, moc mu to pod obrubou ze shrnuté modré plsti slušelo. Tou pérovanou bryčkou se vyrovnal i statkářům, ne však statkářům, kteří měli pérovanou bryčku s gumovými obručemi. Dovedl se vždycky pohotově vytasit se svými znalostmi o běžných nemocech.
„Můžu s jistotou prohlásit, paní Marshallová, že váš chlapec nemá spalničky.“
Obrna však patřila k nemocem, o nichž věděl pramálo. Když jsem se rozstonal, zavolal si na poradu ještě dva lékaře a jeden z nich nám oznámil, že mám dětskou obrnu.
Ten doktor byl zřejmě hodně obeznalý a na maminku udělal dobrý dojem. Začala se ho tedy vyptávat dál, ale on jenom řekl: „Být to můj syn, dělalo by mi to opravdu velké starosti.“ – „To věřím,“ řekla maminka suše a od té doby mu už nedůvěřovala.
Věřila doktoru Crawfordovi, který jí po odchodu druhých dvou lékařů řekl: „Paní Marshallová, nikdo nemůže říct, jestli váš syn bude mrzák, nebo ne, ani jestli bude žít, či zemře. Já věřím, že žít bude, ale je to jen v rukou Božích.“
Toto prohlášení maminku utěšilo, ale na tatínka zapůsobilo docela jinak. Pro něj znamenalo od doktora Crawforda přiznání, že o dětské obrně nic neví.
„Jak řeknou doktoři, že jsi v rukou Božích, tak víš, že je s tebou konec,“ prohlásil.
Přece jen se však pan doktor Crawford musel nakonec rozhodnout, co podniknout s mýma nohama, které se pořád stahovaly. Celý neklidný a nejistý tiše bubnoval válečkovitými prsty na mramorové desce stojánku s umyvadlem, který jsem měl u postele, a mlčky se na mě díval. Maminka stála vedle něho napjatě a tiše, jako vězeň, když očekává rozsudek.
„No a teď, paní Marshallová, co s těma nohama… Hmm… ano, ano… Dá se bohužel udělat jen jedno. Chlapec je statečný. To je štěstí. Musíme prostě ty nohy narovnat. A to nejde jinak, než je stlačit násilím. Měly by se vší silou napřímit. Otázka je, jak? Myslím, že by bylo nejlepší položit ho každé ráno na stůl a pak si mu plnou vahou lehnout na kolena, až se nohy narovnají. Řekněme třikrát. Ano, třikrát snad postačí. Třeba to napoprvé zkuste dvakrát.“
„Bude to hodně bolet?“ zeptala se maminka.
„Bohužel ano.“ Doktor Crawford se odmlčel a pak dodal:
„Budete potřebovat všechnu svou odvahu.“

——————–

Další ukázku si můžete prohlédnout na stránkách nakladatelství.

——————–

O autorovi

Alan Marshall (1902–1984) byl autorem většího počtu povídkových sbírek a románů z australského venkova.

Zdroj informací: nakladatelství Portál

Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Marshall, Alan

Portál, 2019