Čtení ke kávě: Silvestrovské rozjímání... (Štěpán Neuwirth)

Silvestrovské rozjímání…

15.2.2019 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

Tři lovci naložili batohy a pušky v pouzdrech na sáně, pak se usadili co možná nejpohodlněji a kočí Pavol zapráskal bičem. Fořt, který seděl po levici kočího, se otočil a zamával na vysokého myslivce stojícího před chatou jen tak nalehko, v košili a kalhotách.

„Jestli tě zasype sníh, tak se uvidíme na jaře, po oblevě. Jinak pro tebe přijede Pavol na Nový rok…“ zažertoval a odpovědí mu byl řehot chlapů na saních. Koně zabrali, od kopyt odletovaly obláčky prašanu a kočí přitáhl opratě, aby zpomalil jízdu, protože pod cestou byla hluboká strž. Muž před chatou se za nimi díval do chvíle, než mu zmizeli v zatáčce. Pak si promasíroval prochládající ramena a vrátil se do chaty. Tam bylo teplo, vlažné a přívětivé. V krbu praskala buková polena, v malé místnosti vládlo ticho. Pohledem přeletěl stůl, na který kamarádi vyložili vše, co jim zbylo v batozích. Šrůtek uzeného, pár klobás, masové konzervy, sklínka s domácím sádlem se škvarky. S hrncem guláše, pytlíkem brambor a pečlivě zabaleným bochníkem chleba toho bylo víc než dost, aby s jídlem vystačil na poslední dva dny, které zbývaly do konce roku. V rohu stál ještě malý demižónek s vínem.
Přitáhl ke krbu křesílko, pohodlně se usadil a natáhl nohy k teplu. V místnosti byla dvě malá okénka. Z toho, co měl za zády, bylo vidět na houštinu mladých vejmutovek. Z okénka vedle krbu se nabízel výhled na mohutná smrčiska rostoucí řídce po svazích strže, na jejímž dně protékal uzounký potůček. Teď byl zamrzlý až ke dnu, pouze v tůňce pod můstkem, když sekerou vyrubali led, bylo možno nabrat vodu na vaření.
„Mohl bych si uvařit kapku kafe – nebo čaj?“ Chvíli přemýšlel a pak se rozhodl pro hrnek kávy. Její vůně mu připadala vhodnější k rozptýlení pocitu osamění po odjezdu kamarádů. Dlaněmi vnímal teplo hrnku s černou tekutinou, usrkával a trošku se usmíval nad tím, jak z něho páčili důvod jeho rozhodnutí zůstat na lovecké chatě a nevrátit se domů, k silvestrovským oslavám. V posledních letech se mu příčilo sledovat televizní – rádoby vtipné pořady. O půlnoci město zešílelo v rachotu petard, hulákání lidí a bouchání lahví šampaňského. Po takových oslavách netoužil, jeho vnímání nástupu dalšího roku bylo spojeno s otázkami změn ve společnosti, změn v přírodě. Proto zůstal, nějak podvědomě cítil, že takových příležitostí pobýt v jesenických horách, toulat se pod korunami věkovitých velikánů, šlapat po loveckých chodníčcích, posedávat v pasekách plných maliní a dívat se do houštin, odkud mohla vyjít zvěř, bude ubývat.
Začínal se bát, mnohdy ho přepadla tíseň; bránil se těmto pocitům, a proto při každé příležitosti opouštěl město, přelidněné, s ulicemi plnými aut, (na periferiích měst autobazary a v nich stovky a snad i tisíce korodujících, ve většině případů neprodejných automobilů) s chodníky pokálenými psími exkrementy, s davy mířícími do supermarketů – novodobých to shromaždišť moderní globalizované civilizace…
V chatě potemnělo, nebýt světla z krbu, musel by zapálit petrolejku. Z okénka viděl, že začíná poletovat sníh. Vločky byly veliké a houstly. Přibývalo jich, až to byla hustá záclona, která obklopila chatu jako neprostupná zeď.
„Sakra, fořt to přivolal!“
Sněžilo celou noc, sněžilo celý příští den, sněhu přibývalo, bílá záplava narůstala, až nakonec nemohl otevřít dveře chaty. Podařilo se mu to po velké námaze. Lopatou začal odhazovat sníh, aby se dostal k polenům; nanosil jich ke krbu celou hromadu. Pak proházel cestičku ke kadibudce. Nakonec do všech hrnců nabral bělostný sníh, aby se rozpustil a on měl vodu na polévku a konvici čaje.
Když se probudil do silvestrovského dne, nad Jeseníky zářilo slunce. Paprsky se odrážely od celistvého moře bíla. Bílé byly i koruny stromů, mladinké vejmutovky se ohnuly pod tou tíží, až se začal obávat, že nevydrží a zlomí se.
A to ticho! Sojky, strakapoudové, datlové, brhlíci, sýkorky, všichni ti ptáci, kteří tak rádi přilétali ke krmítku u chaty, aby sezobali semínka přivezená lovci, někam zmizeli.
Připravil si snídani, v poledne uvařil polévku a v krbu opekl kus slaniny. Chleba opekl také, jinak by se už nedal jíst. Svařil litr vína, něco vypil, zbytek nalil do termosky. Chvíli ještě poseděl, upřeně hleděl do plamenů, ale pak se zvedl a začal se připravovat na cestu…
„Musím přes les, tam tolik sněhu nebude,“ mudroval sám pro sebe. Obul si válenky, které mu přítel dovezl z Ruska. Když mu předával dar, řekl: „V těch se dá vydržet i v těch nejsilnějších mrazech,“ ujistil dárce obdarovaného, a ještě přidal dvě tělogrejky, placatá ohřívadla, která si lovci dávají do kapes, aby si ohřívali na čekané ruce. Jak mu byl za jeho dar teď vděčný.
Pečlivě volil oblečení, do batohu složil dvě deky a hubertus připevnil nahoru ve stylu, jakým dříve vojáci na tornách nosili do zákopů přikrývky. Ještě do největší kapsy batohu zastrčil termosku. Pušku však nechal pověšenou na stěně. Když vyšel z chaty, pocítil, že mráz polevil. Ruce zasunul do rukavic – palčáků, podšitých beránkem. Vybral si tu nejsilnější z opěrných holí, které stály opřeny o stěnu chaty, a vyrazil. Pomalu stoupal, míjel vysokánské stromy, obcházel shluky náletu mladých stromečků, jak si příroda připravovala budoucnost lesa podle svého. Měl namířeno k přechodu zvěře pod Valentovou houštinou. Od polí tudy od nepaměti táhla k vrcholovým pasekám, do bezpečí…
Cesta, kterou by jinak zvládl za půl hodiny, se protáhla o hodinu déle. Brodil se vysokým sněhem, často odpočíval, aby se nezapotil. Když dorazil k cíli, byla už tma. Stál u nebetyčného smrku, jehož kmen by těžko svýma rukama objali tři chlapi. Vydýchal se a pak z největšího kořenového náběhu ometl sníh; nejprve holí a zbytek rukama. Oblekl si hubertus, vytáhl z batohu jednu deku, druhou tam ponechal, batoh pak položil na kořen hned u kmene a pohodlně se usadil.
„Jestli se dočkám zvěře, bude to bohatý rok, šťastný rok…“
To bylo ono! To byl ten pravý důvod, proč zůstal na lovecké chatě sám. Upjal se k myšlence ovlivnit osud náhodou, které dal jméno. Dříve nedal na pověry, černé kočky či komety nebo padající meteority – nic z toho nebral vážně. Ale pojednou se začaly dít věci, jež se vymykaly zdravému rozumu. Hodnoty vybroušené historickými zkušenostmi, řád, jímž se lidé řídili, stejně jako se svými zákony řídila příroda, přestával platit. Odmítal splynout s davem, chtěl si zachovat vlastní identitu, hrdost a pocit nezávislosti. Chtěl, ale začal se utápět v přílivu falše, amorálnosti, podrazů a násilí, jež bylo dovedně ukrýváno pod heslem – DEMOKRACIE.
Noc a ticho. Mezi korunami stromů probleskávaly hvězdy, s postupujícím časem sílil i mráz. Nasvědčovalo tomu praskání kmenů; na pád šišek na namrzlý sněhový škraloup reagovalo jeho tělo záchvěvem. Odhrnul rukáv hubertusu a podíval se na hodinky. Obě svítící ručičky se překrývaly na číslici 12. Ve stejném okamžiku zmrzlý sníh zachrupal pod těžkými kroky. Po ochozu pomalu postupovali dva jeleni. Objevili se jako zjevení: vpředu kráčel na první pohled ten mladší. Za ním, s hlavou nachýlenou, jak ji zřejmě tížilo ohromné paroží, šel kapitální kus.
Lovec na neozbrojené čekané zatajil dech. To, o čem snil, se naráz zhmotnilo. Pár kroků od něho se zvěř zarazila. První jelen zvedl hlavu a bral vítr. Něco se mu nezdálo, zřejmě to bylo nepatřičné vyboulení kmene smrku, co ho znejistilo. Natočil hlavu dozadu, jako kdyby se ptal staršího druha, co má dělat.
Oba váhali. Po chvíli však první jelen odskočil z ochozu a rychlým krokem začal stoupat do stráně. Kapitální paroháč ho váhavě následoval. Netrvalo dlouho a byli ti tam.
Vracel se po vlastních stopách k chatě. V krbu ještě jiskřilo, stačilo přidat břízovou kůru, pár třísek, které ochotně vzplály. Když se vznítila i silnější polínka, začal přikládat silné bukové špalky. Jakmile vlezl do spacáku, cítil, že se jeho tělo poddává únavě a přenechává spánku, aby ho zregeneroval…
Probudil ho rachot motoru. Když vyhlédl z okénka, fořt právě seskakoval z traktoru.
„Haló, je tu ještě někdo živý?“ hulákal.
„Chlape, tys mi dal! Pavol odmítl jet, protože koně by se přes závěje k tobě nedostali. Vzal jsem si ten nejsilnější traktor s radlicí, a i tak to bylo v některých úsecích drama. Tak jsem si začátek nového roku nepředstavoval.“
Napřáhl k hostu ruku, ale najednou ho objal a ze všech sil přitiskl na hruď. Prosté chlapské gesto. Projev radosti i úlevy. Projev nefalšovaného kamarádství.
„Tu máš, abys ani ty nezapomněl…“ Podával mu lakovanou destičku s vypalovaným kalendářem. „Rok končí devítkou, je to šťastné číslo, tak by měl být šťastný i on…“
Ani jeden, ani druhý netušili, jak je jejich toužení zklame. Osud se totiž lidskými přáními většinou neřídí…

Polanka nad Odrou 26. září 2018

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.