Čtení ke kávě: Duha (Zuzana Zimmermannová)

Duha

8.2.2019 Zuzana Zimmermannová Bez komentáře

Když se cítím opuštěná, zajdu si na nádraží. Ráda pozoruji ten shon. Nechám se pohltit jeho pestrým hemžením a docela zapomenu, že jsem ustaraná paní Šedá.

Jako malá jsem milovala červenou. Maminka mi jednou z darovaného zbytku látky její zákaznice ušila sukni s volánem. Dlouho jsem se z ní neradovala, rostla jsem jako z vody.
Máma sukni přešila na tašku a já s ní chodila na pole sbírat zapomenuté brambory.
Po smrti otce se matka snažila držet nás nad vodou, ale zakáznic ubývalo. Na šaty od švadleny chyběly mnohým peníze.
Hned po škole jsem nastoupila do místní továrny. Celý den jsem z běžícího pásu vybírala šrouby, kterým chyběly závity.
Moje ruce zaváněly kovem, ale doba lesku to rozhodně nebyla.
Pak se v mém životě objevil Alois.
Na hodech mě požádal o tanec a zůstal u nás sedět celý večer.
Mamince ani nevadilo, že je Lojza přespolní. Měl moped a dojížděl k nám často.
Když jsem otěhotněla, Alois zmizel.
Zbylo mi jen rostoucí břicho a potměšilé pohledy ženských v továrně.
„Taková ostuda, Boženo! Jak jsi mohla být tak hloupá?“ Naříkala maminka, zatímco mi po tvářích stékaly slzy.
V továrně jsem zůstala celý život. Stal se ze mě robot. Ten pach kovu nešel umýt ani levandulovým mýdlem.
Neměla jsem ale odvahu pustit se do něčeho jiného. Narodil se mi Ludvík a já se snažila, aby se mu ten jeho život povedl lépe.
Myslím, že je Luděk se svým životem spokojený. Vystudoval technické učení a je už několik let v Americe.
Občas mi posílá fotky. Pózuje na nich vedle svých nových aut.
Rodinu nemá, asi ho dětství poznamenalo.
Jako malý kluk mě občas navštěvoval ve fabrice. Ještě dnes mi v uších zní jeho radostný výskot. Jak se dokázal radovat, když na páse objevil nějaký závadný šroub.
Později se před kamarády na gymnáziu za mou práci styděl. Přestal je vodit domů poté, co jsem odmítla přistoupit na lež, že jsem v továrně zaměstnaná jako sekretářka.
Možná ty naše neshody urychlily jeho rozhodnutí s Amerikou.
Novou pracovní nabídku přijal s nadšením, při loučení ani moc nesmutnil.
Těch jeho fotek s novými auty mám několik. Občas si je prohlížím a sním o nepoznaných dálkách.
Někdy lituji, že jsem si nikdy neudělala řidičák. Ale peněz nazbyt nebylo. Kde bych vzala na benzín a auto?
Podporovala jsem Ludvíka po celá jeho studia a jsem ráda, že to tak daleko dotáhl.
Jen mi občas bývá trochu smutno.
Tramvají je to na nádraží pouze několik zastávek.
Jezdívám většinou v pátek. To je v nádražní hale život v plném proudu.
Při šálku kávy pozoruji spěchající lidi s cestovními taškami, s kufry a s batohy.
Dav mizí v tunelu a rozděluje se po nástupištích.
Nad vchodem visí velká tabule s nápisem „Bez platné jízdenky je vstup na nástupiště zakázán“.
Ráda bych sledovala projíždějící vlaky, ale bez zakoupení lístku si na perón netroufám.
Před měsícem jsem si kvůli mému čistému svědomí jízdenku opravdu pořídila. Do jedné vesnice, hned za městem, ale za ty peníze si raději povykládám s Ludvíkem.
Moc mi nevolá, a tak mu občas brnknu.
Pár minut stojí majlant, ale je to můj syn.
Podobá se Aloisovi jako vejce vejci.
Taky mě opustil.
Ale má pravdu. Jde si svou cestou. Má se dobře a je určitě šťastný.
Myslím, že má přítele. Asi se stydí přiznat vlastní mámě, že je homosexuál. Proto ty fotky s auty.
Vždycky jsem cítila, že Luďkovi chybí chlapská podpora.
Nakonec si tu ztracenou otcovskou lásku asi nahradil jinak.
Vůbec mi to nevadí, hlavně, že se mu daří dobře. Je to můj syn. Je to to jediné, co mi z mého života zbylo.
Na chvíli zavírám oči a vidím se v červené sukni s volánem.
Slyším můj radostný smích. Před sebou celou budoucnost.
Pomalu dopíjím kávu a rozhlížím se po zaplněné nádražní hale.
Do oka mi padne malé děvčátko.
Červená sukýnka s volánem mu sahá až skoro po kotníky.
Holčička se trochu bezradně rozhlíží, připadá mi, že někoho hledá.
Dívenka chvíli nerozhodně přešlapuje na místě, a pak si to namíří přímo do průchodu k nástupištím.
Vstávám tak rychle, že židle, na které jsem seděla, padá.
Muž u vedlejšího stolku se pro ni skloní a shovívavě se na mě usměje: „ Tak už běžte, ať Vám ten vlak neujede.“
Běžím tunelem a pátrám po červené sukýnce.
Támhle!
Beru schody po dvou a ocitám se na nástupišti.
Na koleji stojí vlak, průvodčí kyne rukou k nástupu.
Červená sukně se ztrácí v jednom z vagónů.
Výpravčí bere do ruky píšťalku a já, celá udýchaná, naskakuji do vozu.
Vlak se rozjíždí. Pootevřeným oknem na chodbě se hluboce nadechuji.
Na modrém nebi se klene duha, most mé minulosti.

Zuzana Zimmermannová

Narodila se v Brně roku 1965. Na Karlově Univerzitě vystudovala dálkově speciální pedagogiku a přitom sbírala zkušenosti v práci s postiženými dětmi a dospělými. Roku 1991 založila česko-německou rodinu. Od té doby žije v Norimberku a pracuje jako vychovatelka ve chráněné dílně. Čas od času má hlavu plnou kvítí a pouští se do psaní. V Německu vyšly její pohádky Andy a lázeňské povídky z Norderney. V češtině vydala pohádku Babička teď bydlí v nebi a její poezie byla několikrát zveřejněna v antologii Posvícení a v Divokém vínu. V nakladatelství Brána jí roku 2016 vyšla kniha Objížďka, soubor humorných erotických povídek, a v listopadu 2018 Sběratelka.