Čtení ke kávě: Jak jsem se setkala s čarodějem (Hana Hindráková)

Jak jsem se setkala s čarodějem

29.1.2019 Hana Hindráková Bez komentáře

O čarodějnictví jsem se zajímala už od prvních cest do Keni. To jsou jen pohádky, odpovídali mi na mé všetečné dotazy místní lidé a já jsem jim uvěřila. Holt v Keni lidé v čarodějnice nevěří, řekla jsem si a přestala se ptát.

O několik let později jsem se rozhodla na toto téma napsat knihu a děj jsem umístila do jiné africké země, o níž jsem věděla, že tam lidé v čarodějnice skutečně věří. A při pátém pobytu v Keni jsem se o tom zmínila před svým kamarádem Denisem. Když jsme si pak společně později odpoledne vychutnávali výbornou keňskou kávu, Denis prohodil:
„Zjistil jsem, že ve slumu Kibera bude za dva dny čaroděj ze západní Keni. Nechceš se s ním setkat, abys získala víc podkladů pro knihu?“
Překvapeně jsem se na něj podívala. „Vždyť tady lidé v čarodějnice přece nevěří, ne?“
„Ale ano,“ zašeptal. „Jen se o tom nemluví a už vůbec ne před cizinci, ale ty už jsi naše. Je to totiž nelegální,“ dodal na vysvětlenou. „Za čaroději v Keni chodí hlavně chudá vrstva obyvatel, která je pověrčivá a která si nemůže dovolit zaplatit lékaře. A to je většina lidí.“
Po údivu se mi v hlavě objevil blikající maják, protože po letech zkušeností jsem věděla, že Keňani jsou bohužel za peníze schopní udělat téměř vše. Co když je to podvod? Třeba si někdo potřebuje přivydělat peníze, a tak bude pár hodin předstírat, že je čaroděj? Jenže co když je to opravdu čaroděj a já bych o setkání s ním přišla? To by byla zase velká škoda. Co nejhoršího se může stát? Že přijdu o dvě hodiny času a pár šilinků?
Po chvíli zvažování pro a proti jsem nakonec se schůzkou souhlasila a o dva dny později jsem se společně s celou českou skupinkou, jež čítala pět lidí, vypravila za Denisova doprovodu do největší nairobské chudinské čtvrti Kibera. Přidal se k nám i Peter, který pocházel ze střední vrstvy a u něhož jsme bydleli.
Došli jsme až do středu slumu, kde jsme odbočili z hlavní tepny a octli se na dvorku lemovaném několika hliněnými domky se střechami z vlnitého plechu. Kolem pobíhaly kdákající slepice a děti s úsměvem od ucha k uchu. Pokřikovaly na nás: „Mzungu, mzungu!“ což ve svahilštině znamená „běloch“.
Denis nás zavedl do jedné z plechových chatrčí a po chvíli jsme se octli tváří tvář středně vysokému muži s velkýma tmavýma pichlavýma očima. Když jsem do nich pohlédla, měla jsem pocit, jako by mě něco paralyzovalo. V ten moment jsem přestala pochybovat, že se setkáváme s opravdovým čarodějem. Ať už ten člověk vyzařoval cokoliv, bylo to neuvěřitelně silné. To prostě musí být čaroděj, prolétlo mi hlavou, když jsme se přivítali podáním ruky.
„Na začátek bych vás rád o něco požádal,“ pronesl hlubokým hlasem, když jsme se posadili. Mluvil jazykem kmene Kisi a Denis nám to překládal do angličtiny. „Během našeho setkání mě, prosím, nefotografujte ani nenahrávejte a později nikde neuvádějte mé jméno.“ Když jsem mu ukázala tužku a sešit, dodal: „Poznámky si samozřejmě dělat můžete.“
A potom se pustil do vyprávění: „Pocházím ze západní Keni a čarodějem jsem se stal po svém dědovi. Lidé za mnou chodí s prosbami o lásku, bohatství, uzdravení nebo když chtějí získat zpátky někoho, kdo je opustil.“
Když domluvil, začal ze všech koutů vytahovat podivné lahvičky s nějakými tekutinami, bylinky a popel zabalený v novinovém papíře. Nikdo jsme ani nedutali a věnovali mu veškerou pozornost.
„A nemáte něco na smutek?“ zeptala jsem se tiše. „Víte, včera jsem se dozvěděla, že mi umřel táta, a abych řekla pravdu, je mi strašně.“
„To bohužel nemám. Do takového lektvaru bych potřeboval jednu bylinku ze západní Keni, která se sbírá o půlnoci při měsíčním úplňku.“
Když jsme po dvou hodinách odcházeli, stékal mi pot po čele. Setkání s čarodějem na mě opravdu velmi silně zapůsobilo.
„Ty ses úplně zbláznila!“ chytl mě za loket Peter, když jsme se trochu vzdálili.
Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Jak jsi od něj mohla vůbec něco chtít? Vždyť by tě mohl otrávit. Už se to tady stalo několikrát,“ upozornil mě naštvaně.
Jenže já jsem nad tím vůbec nepřemýšlela, a kdyby mi čaroděj něco dal, bez váhání bych to požila. Táta pro mě byl jedním z nejdůležitějších lidí v mém životě a jeho náhlá smrt mě velmi zasáhla. Bylo pro mě strašné, že jsem tak daleko a letecká společnost nevyhověla mé prosbě o změnu letenky na dřívější let.
Tento příběh má ještě pokračování: Když jsme se večer vrátili do Peterova bytu, zjistila jsem, že mám čtyřicítku horečku. Nejdřív ve mně hrklo, jestli to nějak nesouvisí s čarodějem, a pak se mi před očima objevilo slovo malárie. Malárii jsem totiž prodělala v Keni před deseti lety a tehdy jsem na západě země málem zemřela v šílené státní nemocnici. Od té doby to byl pro mě velký strašák. A tak jsme ještě jeli do nemocnice, kde nakonec zjistili, že mám „jen“ otravu z jídla. Přestože to nebyla zas tak příznivá diagnóza, měla jsem pocit, jako kdyby mi řekli, že jsem jen nachlazená. Hlavně, že mě nikdo nezačaroval a nemám malárii.

Setkání s čarodějem jsem potom využila v jedné ze svých knih, kde jsem si ho však trochu upravila, aby to znělo víc knižně. Čaroděje jsem nechala bydlet ve starém baobabu, jehož vchod střežila černá mamba, a místo džínů a košile měl na sobě dlouhý černý plášť. Vše ostatní už jsem napsala podle pravdy.

Hana Hindráková

Autorka se narodila v roce 1982 v Trutnově, kde strávila dětství a navštěvovala obchodní akademii. V roce 2001 se přestěhovala do Prahy a začala studovat Mezinárodní obchod na Vysoké škole ekonomické. V roce 2005 úspěšně složila bakalářské zkoušky a rozhodla se pro změnu hlavní specializace na Cestovní ruch. Jako vedlejší specializaci si zvolila Rozvojová studia, jež podnítila její zájem o africký kontinent. Po vysokoškolských studiích, v roce 2008, si založila vlastní neziskovou organizaci Fair, z. s., a v rámci realizace projektů rozvojové spolupráce se dostala šestkrát do africké Keni, kterou si velmi oblíbila: země se stala hlavním tématem pro její beletristické knihy Děti nikoho, Karibu Keňa, Dobrovolnice a Očarovaná.
Prostřednictvím beletrie upozorňuje autorka na palčivé problémy černého kontinentu (děti ulice, obchod s dětmi, diskriminace HIV pozitivních lidí aj.).
V roce 2012 debutovala románem Děti nikoho, který se zařadil mezi nejprodávanější knihy nakladatelství Alpress v únoru 2013 a byl nominován do užšího výběru dvaceti knih na „knihu roku 2012“ na Databázi knih. Román byl také přeložen do angličtiny. Vzápětí s rukopisem knihy Karibu Keňa vyhrála soutěž Mám talent pořádanou nakladatelstvím Euromedia (2012). V lednu 2014 jí vydalo nakladatelství Alpress román Dobrovolnice, o rok později, v únoru 2015, román Očarovaná. V roce 2016 jí vydalo nakladatelství Grada román Lovci lebek. Jejím posledním vydaným románem je zatím Smrtící byznys, který vyšel v září 2017 v nakladatelství Alpress. V listopadu 2018 jí vyšla nová kniha – Nezlomný – která vypráví skutečný příběh keňského dítěte ulice.
Kromě Afriky procestovala téměř celou Evropu, USA, Portoriko a přilehlé ostrovy, Kapverdy, Maroko, Egypt, Tunisko, Argentinu, Čile, Spojené arabské emiráty, Turecko, Nepál a Nový Zéland.