Třeba by se mě ta zvláštní vánoční nostalgie nedržela tak jako teď, kdy je do mě zahryznutá jako sousedovic pes do mé ruky, když mi bylo deset let a tím mě doživotně zbavil neochvějné jistoty, že když k někomu přistupujete s otevřenou náručí a touhou láskyplně ho obejmout, nemůže vám přece chtít ublížit. To se stalo v létě. A ještě toho roku v říjnu – myslím, že to bylo patnáctýho – mě v tomhle ohledu dorazila spolužačka Janderová, když mě, který ji miloval celým svým srdcem, obvinila, že jsem jí ukradl tříbarevnou propisku, kterou jsem přitom v září dostal k narozeninám. Naši tehdy museli do školy dokazovat, že propiska je opravdu moje, stáli jsme tehdy na školní chodbě, Laňkovi na jedné straně, Janderovi na druhé, mezi námi paní učitelka, Janderovic nebyli rádi, že jejich „malá“ lže, a naši se zase snažili celou tu věc mírnit, aby z toho Janderka neměla zbytečně větší problém, protože je přece ještě malá a vyroste z toho. A já tam stál se zlomeným srdcem a díval jsem se na špičky svých bot a zapřísáhl jsem se, že už se nikdy žádnou nenechám takhle emocionálně rozložit.

Ale to jsem trochu utekl od toho kafe, co? Takhle: chtěl jsem prostě říct, že jak se blíží Vánoce, tak mám nějakou potřebu vzpomínat. Třeba na svý úplně první kafe. I když to si vlastně nepamatuju, protože to jsem byl ještě u mamky v útrobách. Ani ona sama neví, jak se jí, když mě nosila pod srdcem, zbláznily chutě, ale prej nade všechno zbožňovala lógr. Tehdy se ještě nevařily ty rozpustný břečky, ale lidi si dělali pořádný turky. Hezky dvě lžičky do hrnku, nadvakrát to zalít varem projitou vodou, aby to mělo krásnou sametovou pěnu… No a když mamka kafe dopila, vzala lžičku a pustila se do lógru. A někdy i do toho, co zbyl po tátovi, a někdy i do toho, co zbyl po babičce. A teď se diví, že se někdy pokouším narvat 28 hodin do jednoho dne, pracuju v noci, a ještě ke všemu mě to baví. Přitom za to určitě může to její „lógrování“, protože odmítám nařčení z toho, že jsem workoholik.

Tak zase malá zpátečka – svoje první kafe jsem dostal od babičky. Teda kafe – meltu. Chodil jsem do první třídy a vždycky po škole jsem šel k babičce, kde si mě pak vyzvedávala mamka, která kolem čtvrtý končila na poště, kde pracovala. Teď mě tak napadá, jestli dneska ještě vůbec prvňáci můžou chodit sami ze školy domů. Tehdy každopádně směli. Bydlel jsem v Novém Strašecí, kde všechno bylo na dosah. Škola byla na jednom konci náměstí, babička bydlela na druhém konci ve druhém patře bývalé záložny, toho času národního výboru, dnes radnice, kam se muselo vyšlapat 55 schodů, kde byly tříapůlmetrové stropy – zvuk tam měl takové hezké echo –, takže jsem to měl na dohled a na dojití. No a babička si vždycky odpoledne uvařila kafe a zapálila druhou cigaretu. Ty měla v takové broušené dóze. Přišlo mi to tak úžasně dospělý, že už jsem taky chtěl, abych mohl takový rituál mít, a protože mi bylo jasný, že cigaretu z babičky nevymámím, i když by mi jinak splnila první poslední, tak bude jistější žudlat o to kafe. Nedalo mi to zase tolik práce. Jenom jeden den. Jedno odpoledne jsem žudlal a na druhý už babička koupila meltu. Uvařila mi ji, vyprávěla mi o tom, že to sice není tak úplně kafe, ale že meltu, respektive cikorku, pili za druhý světový války všichni, protože normální kafe nebylo, a první srknutí mi snad i díky tomu připadalo, jako bych pil lektvar, díky kterému proletím bránou času. Nejen do doby, kdy babička byla mladá a utíkala před nálety do krytu, ale i do budoucnosti, protože jsem se fakt cítil jako dospělej.

Stal se z toho pak takovej náš malej rituál, že babička nám uvařila kávu, posadili jsme se ke stolu, já jí zapalovačem připálil tu její druhou cigaretu, a pak jsme hráli kostky nebo Země, město, který jsem pravidelně vyhrával, ale jenom proto, že mi babička uznávala fčelu jako zvíře od f nebo embéčko jako auto od e. A pak, protože byla vyučená švadlena, jsme šli šít. Ona šila „holkám“, jak paním svého věku říkala, podprsenky na míru a já jsem zatím špendlil nákupní tašky z odstřižků látek, protože tehdy igelitky tolik nebyly a nakupovat se chodilo se síťovkama nebo s látkovkama.

A je to vlastně zvláštní, že jako malej jsem při pití kafe snil o tom, jak budu jednou velkej a jak mi svět bude malej, a dneska, když jsem velkej, vzpomínám na to, jak jsem byl malej, a cítím, že mi je ten dnešní svět nějakej velkej, že se v něm necítím úplně dobře, a tak si díky tomu svýmu psaní stavím vlastní světy, který odpovídají tomu, jak bych chtěl, aby svět vypadal, aby se v něm lidi chovali hezky a byli na sebe milí, aby se na sebe uměli usmát, a když si řeknou, že se mají rádi, aby to taky tak mysleli.

Nechtěl jsem končit takhle melancholicky, ale to je tím, že je 6.45, sedmadvacátýho prosince, Vánoce pořád v nás a stejská se mi po babičce a po všech, který mám rád a který tu už nejsou, a taky asi tím, že mám hroznou chuť na kafe, protože jsem si v rozespání k tomuhle psaní udělal kakao.

David Laňka

Autor pracoval jako asistent režie u filmu, redaktor, dnes pracuje v oblasti PR. Od 16 let píše filmové a hudební recenze. V roce 2000 vydal první knihu. Dvanáct let nato si založil nakladatelství No Limits. Je autorem vzdělávacího TV seriálu Počítáme s vámi, napsal scénář a zrežíroval film Modelky s.r.o. a dokumentární cyklus Šance dětem, vyprávějící o rodinách s postiženými dětmi.

Související knihy

Laňka, David

No Limits, 2014