Robert Bryndza, britský autor žijící na Slovensku, pokračuje ve své dobře rozjeté sérii kriminálních románů s Erikou Fosterovou. V díle nazvaném Chladnokrevně sází na popis brutálních scén, vypjaté vztahy a podrazy mezi těmi nejbližšími. Temnota jeho fiktivního světa se rozpíná až do obludných rozměrů. Je otázkou, zda jsou čtenáři ještě ochotní se brodit po kotníky v krvi a prokousávat se bezvýchodnými vztahy hlavních hrdinů.

Román jsem si pomyslně rozdělila do dvou částí: v první se detektiv šéfinspektor Erika Fosterová snaží polapit tajemného fantoma, jehož stopy smyly vody řeky Temže. Z ní byly vytaženy dva kufry obsahující mrtvoly brutálně zavražděného muže a ženy. Jejich těla někdo navíc účelově rozřezal, aby se lépe vešly do zavazadel. Po obtížné identifikaci ostatků se rozbíhá pátrání, které se opírá zejména o nález balíčků drog v žaludku mužské oběti – vypadá to, že je měl propašovat ze země, jenže nestihl odletět, jeho kat byl rychlejší. Jde o beznadějný případ, navíc poznamenaný zradou ve vlastních řadách, což odnáší Erika a těžce zraněná končí v nemocnici…

Ve druhé části se zotavená Erika vrací ze Slovenska do Británie a rovnýma nohama se ocitá ve vyšetřování věnovaného nálezu nové mrtvoly uložené v pohozeném kufru. Jenže tentokrát pachatel udělal chybu: při zbavování se nepohodlného zavazadla ho zaznamenaly kamery! Rozplétání případu začíná konečně někam směřovat, i když pachatel je neustále o krok napřed a je odhodlán k čemukoliv!

V podstatě jde o typické Bryndzovo dílo: vystupuje tu brutální sériový vrah, kterého Erika dostihne až po velkých obtížích. Sama málem přijde o život (po kolikáté už?) a její vztahy jsou v troskách. A samozřejmě je čtenář ve výhodě, protože pachatele zná od prvních stránek. Ve finále tedy chybí překvapivý moment odhalení, což v moderních thrillerech na rozdíl od klasických detektivek bývá. O drama však přesto není nouze.

Musím se přiznat, že v závěru „první části“ knihy jsem ji odložila a přemýšlela jsem, jestli ji chci vůbec dočíst. Ono zklidnění v nevyřešeném pátrání ve mně totiž vyvolalo pocit zmaru a nechuti. Měla jsem dojem, že vražedné scény jsou až příliš podrobné, a chybělo mi cokoli pozitivního, protože autor nechal Eriku opět zbitou a opuštěnou všemi.

Nicméně jsem se pustila i do „druhé části“, a ta můj názor poněkud vylepšila, i když určité rozčarování trvá. Dokonce přemýšlím o tom, zda se autor nevyčerpal již v předchozích knihách Dívka v ledu, Noční lov, Temné hlubiny a Do posledního dechu. Jestli neuvízl v pasti brutality, která je čím dál větší. I když se snaží vystavět i uvěřitelné psychologické konstrukce (syn matky vražedkyně se také stává vrahem), stejně mi přijde přitažené za vlasy, že by se dívka z relativně spořádané rodiny byla schopná jen kvůli lásce podílet na něčem, co se jí zcela příčí…

Za sebe tedy musím říct, že od prvotního nadšeného očekávání jsem postupně dospěla k mírnému zklamání. Ovšem to je můj subjektivní názor, kterému můžete snadno oponovat, když si knihu také přečtete. A kdo ví, možná mne příště autor překvapí něčím, co zaujme. Šanci mu rozhodně ještě dám, a to kvůli Erice a jejímu nezlomnému odhodlání rvát se s nepřízní osudu.

Všechny pohledy v místnosti se stočily k sádře na její ruce. Erika v nich rozeznala lítost. Zhluboka se nadechla a zvedla nahoru zasádrované zápěstí.

„Řeknu jen to, že si klidně můžu polámat kosti, ale nic mě nedokáže v pátrání po vrahovi zastavit.“ (str. 243)

Související knihy

Bryndza, Robert

Cosmopolis, 2018