Přinášíme vám ukázku z knihy Nech mě jít,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Mimo edice.

DOVER

Nikdy jsem s tím neměl souhlasit, jenomže mi to začíná docházet, teprve když dorazíme do Doveru a zajedeme k přístavišti trajektů. Stáhnu okénko před hraniční kontrolou a dovnitř vtrhne studený vzduch – je cítit solí, naftou a rzí. Neslyším nic než racky, kteří řvou, jako by je na nože brali.
Podám ven pasy.
„Na dovolenou?“ zeptá se žena.
Přiměju se k úsměvu. „Ano.“
Podívá se na tátu, a tak se zakloním, aby přese mě lépe viděla a rozhodla, jestli patříme k lidem, kteří by mohli z nějakého šíleného, absolutně bezvýznamného důvodu vyhodit trajekt do povětří. Cestujeme v otřískané staré obytné dodávce, protože nemáme jiné auto. Táta na sedadle spolujezdce usnul, což je špatně, protože jsme takhle cestovali každé léto a on vždycky řídil, a to i dávno potom, co už s námi starší bratři nechtěli jezdit a zůstali jsme s mámou a tátou sami.
Pasy se nám vrací. Strčím tátův i svůj do malé přihrádky pod sedadlem, jako bych právě já měl všechno na povel. Pak se zase rozpačitě zhluboka nadechnu mořského vzduchu, abych si dokázal, že mě ohromuje, což je vždycky pravda, a pomalu přejedu k další budce, kde mi chlápek z přepravní společnosti podá jeden z těch podlouhlých kousků papíru s číslem řady, ve které máme čekat na loď. Píše se tam „76“, to je o pět víc, než je tátovi. Pověsím lístek za zpětné zrcátko a zamířím k řadám aut dychtivě čekajících na nalodění. Najednou mě zaplaví emoce a já nevím, kam se mám podívat ani jak dál žít.
Jde o to, že když jsem byl malý kluk, právě v tuto chvíli táta vždycky zastavil a vyskočil ze sedadla řidiče, aby připravil čaj. Závodil sám se sebou, jako by byl jeden z mechaniků Formule 1. Protože dodávka bývala tehdy tak nacpaná věcmi, že se cestou nedalo dostat k plotýnce, a možná taky proto, že nechtěl rušit Ralpha s Jackem, jelikož dokázali být pěkně otravní prevíti, dřepl si na asfalt a zapálil malý kempingový vařič tam. Já jsem se krčil hned vedle něj a sledoval, jak vyskočí modrý plamínek a plápolá v nárazovém větru. Ruce jsem měl na kolenou svých nejlepších prázdninových džínů, bylo mi pět let, ale předstíral jsem, že taky pracuju pro Ferrari. Bráchové si celou dobu četli v dodávce, máma měla vystrčenou ruku z okénka, rafinovaně pokuřovala svoje Lucky Strike a doufala, že se fronta nerozjede dřív, než voda začne vřít, protože věděla, že jakmile se do toho táta pustí, nevzdá to, dokud nebude mít svůj „šáleček“, jak ráda parodovala nejlepším britským přízvukem.
Já teď musím zvážit, jestli si s tátou zkrátíme čekání čajem, který budu nucen uvařit, protože tátova „schopnost přesné koordinace se bude postupně zhoršovat“, jak se praví v jednom z asi osmi set PDF, která jsem četl o tom, „co čekat“ a „jak se připravit“. Zdá se, že před námi leží další složité rozhodnutí.
Muž v reflexní vestě nás spolu s dalšími obytňáky a offroady navádí do „uličky 76“. Zastavím a ruční brzda zapadne jako pérko starých hodinek, které potřebují natáhnout. Nechci mluvit s tátou, když jsem tak rozcitlivělý, a tak otevřu dveře a svižně vyskočím ven – jako bych já byl ten, kdo dostává křeče do nohou.
Okamžitě si ale přeju, abych zůstal v té zatracené dodávce. Stojím totiž na parkovišti a zírám do kouřových oken terénního kombíka s kajaky na střeše a koly vzadu. Vystupuje z něj otec rodiny a říká: „Jasně, dvě limči a latté.“ Přes kapotu na mě vrhne pohled, jímž naznačuje, že je velký vůdce nebo něco podobného, a navíc fantastický táta, a byl by i skvělý válečník, kdyby musel, což ovšem nemusí. Třesu se, jako bych vážně chtěl vyhodit trajekt do povětří. Otočím se a najednou otvírám hlučné zadní dveře auta. Potřebovaly by promazat, ale kdy to má člověk dělat?
„Jak je, tati?“ zeptám se.
„Je mi dobře.“ Táta se usměje a otočí se na sedadle spolujezdce dozadu. Jako obvykle je příšerně oblečený – hořčičně žlutá flísová mikina, seprané béžové plátěné kalhoty, lehké trekové boty, na něž je nevysvětlitelně pyšný. „Zvažuju, že bych si šel zaběhat,“ pronese.
Pomalu přikývnu. Několik posledních dnů se potácíme mezi vtípky a sarkasmem, jako by nás všechno ostatní příliš děsilo.
„Já jsem zrovna doběhl,“ prohlásím. „Ty jsi spal.“
„Další půlmaraton?“
„Jo – a pár kiláků na kajaku.“
Podívá se na mě a sykne. Nesnášíme slova jako „kilák“.
„Já bych možná zkusil takovou tu agresivní jógu,“ pokračuje.
„Tady je to opravdu vysoce spirituální, tati.“
Přehlédne husté řady terénních aut tiše slibujících zkázu budoucnosti, o níž ještě lidstvo nemá ani ponětí. Čas od času mu škubne v čelisti a hodně zívá.
Mořský vzduch se mi ovinul kolem ramen a zchladil mě. Zase nastoupím a táta se snaží uvolnit bezpečnostní pás, aby mohl otočit sedadlo. Liju vodu z kanystru do varné konvice, takže čaj si nejspíš neodpustíme. Prostřu tedy vzadu šedý plastový stolek, u nějž už jsme spolu tolikrát jedli. Táta koupil dodávku v roce 1989, krátce před mým narozením. Je to metalicky modrý, hranatý a nemoderní volkswagen ve stylu osmdesátých let a určitě byste ho nechtěli, ani kdyby vám spadl zadarmo do klína. Jenomže má duši – aspoň pro nás –, a to se počítá. Nebo by se to počítat mělo.
Koutkem oka vidím, že se tátovi nedaří otočit sedadlo spolujezdce. Pokud nemáte problém s nohama, můžete se zapřít chodidly do podlahy a obrátit se. Táta ale říká, že ho v nohou dost píchá a brní, říká se tomu „počáteční svalová slabost dolních končetin“. Zároveň ovšem nechci dělat všechno za něj – a nejsem si jistý, co je ještě taktní –, tady, teď, kdykoli. Nechám ho tedy být a zapnu plotýnku.
V duchu si říkám, že bych Ralphovi doporučoval, aby se objevil. V jiném koutku duše si ale myslím, že nám je možná bez něj líp a že bychom se měli co nejdéle držet pospolu jen my dva – já a táta, protože Ralph má něco jako metafyzickou vzteklinu. A ještě jiná myšlenka – jak může Jack dělat a říkat to, co dělá a říká. Jak může odmítnout přijet? A v jakém bodě uzná, že to táta myslí vážně? Jack je určitě ještě horší než Ralph, protože jestli jeho chování není pasivně agresivní, pak už opravdu nevím, čí by bylo. Ralph je aspoň agresivní otevřeně.
Ralph a Jack jsou ve skutečnosti mí nevlastní bratři – dvojčata. Ralph je hubený, Jack o něco méně. Na tátu mají úplně odlišný názor, je pro ně víceméně naprosto jiným člověkem. Máma říkala, že je táta „psychicky poznamenal“. Jenomže kdo ví – třeba je to v genech? Kdesi jsem četl, že geny jsou jako ingredience a na rodinném prostředí záleží, co se z nich uvaří.
Ohlédnu se. Táta klečí v přední části auta a pomocí paží a ramen otáčí sedadlo. Zvedne hlavu, takže se na sebe poprvé od jeho probuzení – nebo předstíraného probuzení – opravdu podíváme. Pak se zvedne a zeptá se mě na totéž jako já jeho: „Jak je, Louisi?“
„Nic moc,“ odpovím.
Přikývne. „No, tak jen abys věděl, Lou – a abych odpověděl na tvou otázku –, zrovna teď se cítím docela spokojeně. Vážně spokojeně.“
Nevím, jak se s tím vypořádat, a tak pronesu: „Možná bys měl trávit víc času na podlaze otřískaných dodávek, tati.“
Pak se na mě usměje – v poslední době se tak směje pořád, říká tím: Jsem vážně smutný, ale šťastný, je mi to moc líto, ale jsem vděčný; jako bychom si už mezi sebou všechno vyjasnili. Tyhle nové úsměvy ničemu nepomáhají a někdy si říkám, jestli nejde o vedlejší účinek léků. Jsem tu pro něj, ale neznamená to, že se na mě může takhle usmívat každých pět minut. A neznamená to ani, že souhlasím. Přinejmenším už nesouhlasím, a to od chvíle, kdy jsme se do toho vážně pustili.
Stojím v uzoučké uličce u plotýnky vzadu a předstírám, že jsem vysoce zaneprázdněný sypáním lístečků do konvice.
Táta otočil sedadlo, což mu udělalo radost. Vzepře se do mezery – ruce mu pořád fungují dobře – a pak se s teatrálním povzdechem plným uspokojení posadí.
„Kolik času ještě máme?“ kývne směrem k moři.
Tohle je asi ta nejhorší otázka, jakou mohl položit, ale trvá mu asi půl vteřiny, než mu to dojde.
„Chci říct, za jak dlouho trajekt vyplouvá?“
„Jsme tu brzy,“ odpovím.
To je pro změnu ta nejhorší odpověď. Podobný problém nás pochopitelně trápí posledních osmnáct měsíců: polovina toho, co řekneme, teď zní příliš důležitě a ta druhá zase tak prázdně, že vůbec nechápu, proč marníme čas mluvením. Možná proto pořád vtipkujeme. Snažíme se ale žít přítomností, ať už to znamená cokoli. Co jiného můžeme dělat? Musíme mluvit dál, jsme upovídaná rodina. Řeč – jazyk – z nás udělala nejúspěšnější hominidy, jak by řekl táta. Vlastně říká. Často.
„Musel jsi na to pořádně šlapat, Lou.“
„Ani ne, silnice byly prázdné.“
„Ještěže jsme si nevzali astona nebo maserati.“
„Jo – no, to bychom tam možná už byli.“
Táta nejspíš chviličku uvažuje, zda nepřejít do vážnějšího tónu. Pak ale pronese: „Pomalé řízení – myslíš, že je teď nějaké takové nové hnutí?“
„Co? Myslíš jako pomalé vaření nebo pomalá města?“
„Ano.“ Je teď čilý, nápady jako by mu znovu oživovaly svaly ve tváři. „Můžeš předstírat, že pomalé řízení je zbrusu nová filozofie, a nechat si platit za přednášky od lidí, kteří nevědí, co s časem. Už teď vidím tu knihu.“ Táta přikývne a zvedne ukazovák a palec, jako by popisoval citaci ze zadní strany: „,Čtvrté vydání fantastického bestselleru – pro všechny, kterým předchozí unikla.‘ Zamíchej do toho pár starořeckých citací stažených z internetu, a budeš za vodou, Lou.“
Táta Řekům fandí. Křesťanství říká „velký propadák“.
„Měl jsem dojem, že ve starém Řecku ještě nebyla auta, tati, nikdo tam neřídil.“
„Mám na mysli řecké výroky o životě. Musíš to obrátit.“
„Co mám obrátit?“
„Svou argumentaci.“
„Nemám žádnou argumentaci.“
„Ale máš. Říkáš, že Řekové mohli daleko víc hloubat o životě, protože řídili mnohem pomaleji než my.“
„Nic takového neříkám.“
„Celá jejich filozofie, hry, demokracie, sochařství, olympiáda…, všechno to vzniklo proto, že Řekové jsou nejstaršími pomalými řidiči.“ Profesorsky se nadechne a předstírá, že hovoří před středečním setkáním životních koučů v Notting Hillu. „Dámy a pánové…, všichni s jistotou víme, že v dřívějších dobách byli lidé mnohem šťastnější než dnes. Otázka zní, proč?“
„To je otázka.“
„Dovolte, abych ji zodpověděl.“
„Počkejte… nejdřív zaplatíme. Pak nám to povíte.“
„Vezměte si například starověké Řecko. Přestali jsme být šťastni…“ Zarazí se v předstíraném zamyšlení. „Ztratili jsme schopnost bytí ve svém středu, když jsme přestali pomalu řídit.“
Zavrtím hlavou. S tátou máme celý seznam slov a frází, které prostě nemáme rádi. Patří na něj „bytí ve svém středu“ spolu s „klikáním“ a slovy jako „legenda“, „eklektický“a „kurátorský“. Nevíme, proč to tak přesně je, ale nelibost vůči určitým výrazům nás jaksi sjednocuje, působí jako záblesky, které vysíláme přes mlžný močál všeho, co leží mezi námi.
Z konvice se kouří na okénko, které táta zatáhl ohavnou záclonkou, a my se zase cítíme dobře.
„Vzal jsi ty croissanty?“ zeptá se táta.
Croissanty, smažené ledvinky a ústřice: tři nejoblíbenější jídla mého táty.
„Jasně, mám jich šest.“
„No tak je vytáhni, Lou, na co čekáš?“
Vyndám croissanty z modrého chladicího boxu, který nás doprovází na všech cestách, a pak přidám ještě mléko a dva plechové hrnečky s překvapením. Koupil jsem je kdysi v New Yorku, když jsme tam na Vánoce byli s mými americko-ruskými prarodiči. Potom zaliju čaj tak, jak jsem to tisíckrát viděl dělat tátu – držím konvici vysoko, aby voda procházela hubicí pod tlakem a dopadala zprudka na čajové lístky, čímž se vykompenzuje, že jsme ji jako vždycky nenechali pořádně svařit. Čaj a croissanty konečně zavoní, slyšíme zvuk moře dorážejícího někde poblíž na oblázkovou pláž a meruňkově nažloutlé ranní světlo proudí dovnitř okénky a odhaluje všechny šrámy z tisíců společně ujetých mil.
Stačíme si ale jenom třikrát usrknout vařícího Darjeelingu, a najednou se všichni v těch okolo stojících terénních autech rozhodnou nastartovat výkonné motory, jako by hrozilo nebezpečí, že trajekt vyrazí bez nich a navěky zmizí i s celou Francií. Vrtím hlavou, protože přesně takhle to dopadne vždycky, a mně i tátovi to připadá celkem legrační.
Teď tedy musíme urychleně vypít čaj, přičemž si popálíme hrdla i plíce, protože se chceme dostat k silnějšímu výluhu ze dna konvice: druhý šálek je vždycky to, oč kráčí. Cpeme se croissanty, jako by nám byly tři roky. Vedlejší řada aut už se pohnula.
„Asi bychom se měli vmezeřit,“ pronese táta.
Je to jedno z jeho nejoblíbenějších slov.
A na chvíli se zdá, jako bychom skutečně vyráželi na dovolenou.

————————-

Přečtěte si celou ukázku.

————————-

Edward Docx

Edward Docx se narodil roku 1972 v Anglii jako nejstarší ze sedmi sourozenců a své dětství popisuje jako docela excentrické. Na kontě má již několik knih a nominací na velmi prestižní literární ceny – jmenujme například the William Saroyan Prize nebo the Man Booker Prize, je také držitelem Geoffrey Faber Memoral Prize. Kromě psaní beletrie se věnuje žurnalistické činnosti a pravidelně přispívá do významných amerických a britských periodik, jeho články se často objevují například v The Guardian nebo Prospect Magazine. V současné době žije v jižním Londýně.

Informace byly čerpány ze stránek internetového knihkupectví Kosmas.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Docx, Edward

Domino, 2018