Přinášíme vám ukázku z knihy Ztichlý dům,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

1

24. dubna 2013

Je tam pořád.
Vůbec nezáleží na tom, kolikrát z místnosti odejdu a pokusím se zaměstnat nějakými běžnými denními činnostmi, pokaždé když se nakonec vrátím do kuchyně, je tam.
Dorazil dnes ráno, dobře schovaný mezi barevnými reklamními letáky a zlověstně vypadajícími účty. Obecně mívám z pošty hrůzu. Proto je neděle můj nejoblíbenější den v týdnu.
V neděli nechodí žádná pošta. Jenomže dnes není neděle. A pošta je tady.
Hádám, že moje nenávist ke všemu v obálce je následkem nekonečné záplavy účtů, která se na mě denně valí. Bydlím tady teprve čtyři týdny, a už to vypadá, že snad každá instituce veřejných služeb v zemi se mi pokouší něco naúčtovat. Prakticky každý dopis „K rukám zákazníka“, který dostanu, je upomínka, že jsem zapomněla nastavit nějaké inkaso. Což mě deprimuje jednak proto, že vidím, jak chaotická v praktických záležitostech dokážu být, ale také mě to neodbytně vede k otázce, na co všechno budou muset vystačit moje hubené úspory.
To, co s poštou dorazilo dnes, však účet rozhodně není. Poznám to podle toho, že obálka je nadepsaná ručně. Není v ní ale ani dopis od přítele. Velikost má jako pohlednice a je hnědá. Drobné písmo, hodně nakloněné; vypadá to na ženský rukopis, ale úplně jistá si tím nejsem. Nic z toho ale není hlavním důvodem, proč dopis stále leží na mé kuchyňské lince neotevřený.
Mohla bych ho rovnou hodit do koše. Mohla bych počkat, až dorazí Cassie, a požádat ji, zda by ho neotevřela. Jako student, který přemlouvá svou mámu, aby nahlédla do obálky s výsledky jeho závěrečné zkoušky jako první. Když se k dopisu znovu přiblížím, jasně vidím slova napsaná na přední straně obálky a moje srdce se rozbuší jako zběsilé.

Susan Websterová, Oak Cottages 3, Ludlow, Shropshire.

Ale Susan Websterová už nežije. O tom bych měla něco vědět; zabila jsem ji totiž před čtyřmi týdny.
Nikdo na světě nemá vědět o tom, kdo jsem a kde jsem. To byla moje hlavní myšlenka, když jsem si na matrice měnila jméno. Dokonce i probační úřednice mi říká Emmo. Někdy se mi ovšem stává, že zapomenu reagovat. Moje jméno, nové jméno, je Emma Cartwrightová. Ale to by vám o mně nic neřeklo. Ještě před čtyřmi lety jsem byla Susan Websterová. Umím si vás teď živě představit, nenápadně se drbete na nose; možná se vám zdá, že to jméno odněkud znáte, ale nedokážete ho přesně zařadit. Zabloudíte očima hned ke stropu, hned zase doleva, jak se usilovně snažíte vzpomenout. A pokud žijete na severu, možná že zamumláte i něco jako: „No jistě, nebyla to náhodou ta žena, co zavraždila svého syna? Takové neštěstí!“ Ale jestli žijete někde jinde v zemi, zřejmě si na mě nevzpomenete vůbec. Můj případ se řešil zrovna v době, kdy jednu významnou celebritu načapali při prodeji drog. Můj syn a já jsme byli odsunuti až na vnitřní stránky novin.
Udělám to. Ruce se mi třesou, když nakonec trhám obálku. Dávám pozor, abych nezničila, co je uvnitř. Když mi do ruky vypadne kousek tvrdého papíru, projede mi hlavou myšlenka, jestli jsem si neměla vzít rukavice, zda to třeba není nějaká výhrůžka a policie nebude papír potřebovat jako důkaz. Obyčejnému člověku by možná mohlo připadat divné strachovat se o to, aby jeho poštovní schránka nebyla plná výhrůžek smrtí. Věřte mi, ani já jsem si takovou situaci nikdy dřív nedovedla představit.
Ale už je pozdě starat se o otisky prstů. Stejně to ani není dopis, jen fotografie. Malý klučina se zeširoka usmívá do objektivu, hřejivým, upřímným, nádherným úsměvem. Můj strach se mění ve zmatek. Kdo je to? Neznám žádné děti v podobném věku; jsou mu dva, možná tři roky. Mám neteř, ale ne synovce. A těch několik málo maminek s dětmi, které jsem potkávala na dětských skupinách předtím… zkrátka předtím, než…, se mnou kontakt neudržuje a pravděpodobně se snaží všechno, co se stalo, úplně vytěsnit z mysli, jako kdybychom já ani Dylan nikdy neexistovali.
Proč mi tohle někdo posílá? V hlavě si projíždím seznam všech dětí, které znám, a fotografii mezitím odhodím zpátky na linku. V letu se otočí a dopadne na desku zadní stranou nahoru. A právě v tu chvíli se celý můj svět scvrkne na rozměr 13 x 18 cm veliké fotografie přede mnou. Na jejím rubu, stejným upraveným rukopisem jako na obálce, totiž stojí tři slova:

Dylan – leden 2013.

——————————

Přečtěte si celou ukázku.

——————————

Jenny Blackhurst

Jenny Blackhurst vyrostla ve Shropshiru, kde také dodnes žije s manželem a dětmi. Během dětství a dospívání strávila hodiny čtením kriminálních románů a nekonečnými diskuzemi nad nimi. Snila o tom, že se stane spisovatelkou a bylo tedy jedině přirozené, že jednou sama nějaký krimiromán také napíše. Dodnes je vášnivou čtenářkou a nejčastěji ji najdete právě s hlavou zanořenou mezi stránky. Kniha Ztichlý dům je její prvotinou. K napsání ji inspirovaly především emoce a prožitky spojené s narozením jejího syna. Psaní se věnuje i nadále a v současné době má již na svém autorském kontě několik dalších knih.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout pouze takové knihy, které stojí za to číst. Už sedmnáct let vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku.

Související knihy

Blackhurst, Jenny

Domino, 2018