Přinášíme vám ukázku z knihy Nenalezená,
kterou vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

Kdybych ji požádal o ruku o chvíli dřív, nikdy by se to nestalo. Nenapadli by nás, já bych se neocitl v nemocnici a ona by navždy nezmizela z mého života.
Stačilo třicet vteřin, možná méně. Někdy však stačí málo, aby jeden okamžik člověku zničil celý život. A abyste se na to, co z něj zbylo, snažili navždy zapomenout.
Mně se to ale nepodařilo. Donekonečna jsem si tu událost přehrával v hlavě a přemýšlel, co by se stalo, kdybychom vypili o jedno pivo méně, odešli z hospody dřív, nebo si nedali cígo u řeky.
Psychologové tomu říkají kontrafaktické myšlení, které způsobuje vytváření alternativních scénářů událostí, k nimž už došlo. Není to nijak vzácný jev a nemívá ani zásadní negativní důsledky. Umožňuje se vyvarovat toho, abychom se v budoucnu dopouštěli stejných chyb, občas dokonce umožňuje, aby se člověk vzchopil, a dává mu pocit, že je pánem vlastního osudu.
V mém případě to však bylo úplně naopak. Upadl jsem do deprese, měl jsem bolestný pocit viny a toho, že nijak nemůžu ovlivnit, co se kolem mě děje.
Neustále jsem si opakoval, že stačilo, abych vytáhl zásnubní prstýnek o několik vteřin dřív.
To jsem ale neudělal. Každý, i nejmenší krok onoho tragického dne, a každé, i to nejméně důležité rozhodnutí nás přivedly k tomu, co se stalo.
Sobotní večer před deseti lety začal úplně obyčejně. Vyrazili jsme s Ewou do naší oblíbené hospody Highlander na opolském Starém Městě, v úzké uličce hned u řeky.
Chodili jsme tam často a ještě v dobách, kdy nám nemohli nalít alkohol. Stejně často jsme sedávali na Popravišti, což bylo místo na břehu řeky Młynówky, kam se scházelo po úzkých schodech za hospodou. Nevím, proč se mu říkalo zrovna takhle. Slovo Popraviště někdo nasprejoval na malou zídku zhruba před deseti lety, a rychle se tam ujalo jako název.
Když jsme sešli dolů, Ewa už něco tušila. Nemělo to ale nic společného se skupinkou mužů, kteří zrovna v Highlanderu dopíjeli pivo. Dokonale mě znala a musela si všimnout mé nervozity.
Byli jsme spolu vlastně odjakživa. Okolnosti nás daly dohromady v osmdesátých letech, když jsme oba běhali po sídlišti na ulici Spychalského ve čtvrti Zaolzie, šťastní a bez obav z budoucnosti.
Byli jsme nerozlučná dvojice. Na základce jsme chodili do stejné třídy, poprvé se políbili, když nám bylo deset – na schodišti u šaten. Na začátku střední školy jsme se spolu na školním výletě poprvé milovali. Před vysokou si všichni mysleli, že to musí skončit. Ewa šla na techniku a já na univerzitu. Podle známých jsme se měli stát oběťmi naší nerozlučnosti, ale nestalo se to.
Pronajali jsme si byt a začali plánovat společnou budoucnost. Přišlo mi úplně přirozené, že se brzy zasnoubíme. Možná ten den Ewa věděla, že to udělám.
Vybral jsem si Popraviště, protože to bylo místo v Opoli, kde jsme strávili nejvíc času. Vykouřili jsme tam tuny cigaret, vypili hektolitry levného vína a poprvé si tam dali trávu.
Kdysi to nebývalo nijak romantické místo. Jen obyčejný, špinavý kus nábřeží, skrytý ve stínu starého, opuštěného stromu. Když jsme se zasnoubili, vypadalo to tam už jinak. Popraviště se stalo součástí takzvaných opolských Benátek, revitalizovaného nábřeží, na němž vyrostla řada moderních pestrobarevných domů, které stály téměř u vody.
Popraviště bylo ideální. Alespoň jsem si to myslel.
Poklekl jsem před ní, a protože jsem se trochu opil, nepřipadal jsem si úplně trapně. Ewa teatrálně zvedla ruku a zakryla si ústa, čímž mi prozradila, že dobře ví, co mám v plánu.
Nasadil jsem jí prstýnek, políbili jsme se, objali a mlčeli. Byli jsme si tak blízcí, že i ticho bylo tím, co nás spojuje, a ne propastí.
Oba jsme se cítili šťastní. Topili jsme se v naší lásce a bezstarostnosti. Vzal jsem Ewu za ruku a vystoupali jsme po schodech k hospodě a malému parkovišti. Chvíli předtím, než jsme prošli dveřmi Highlanderu, vyšlo z hospody několik mladíků. Byli hodně opilí, hluční a měli co dělat, aby se udrželi na nohou.
Nijak nás to nezneklidnilo, v podstatě to byl typický obrázek opolské sobotní noci. Za chvíli se to však změnilo.
Jeden z nich se na Ewu podíval a ztichl. Vypadal, jako by se ocitl v oku hurikánu. Kámoši do něj strkali, křičeli na něj, ale on jen nehybně stál a zíral na mou snoubenku.
„Kurva…“ řekl.
Neustále se v myšlenkách k tomu okamžiku vracím, k tomu pohledu a hlasu. Jsou pro mě stejně zamlžené jako tehdy, kdy jsem Ewu pevněji objal a přidal do kroku.
Ten, který promluvil, nám zastoupil cestu. Kámoši se na něj nechápavě zadívali, ale hned se postavili po jeho boku.
„Děje se něco?“ zeptala se Ewa.
Teď vím, že jsem to měl říct já. Zaměřit jejich pozornost na sebe. Možná by to dopadlo jinak.
A možná taky ne.
„Hm,“ zamručel jeden z nich.
Ostatní ztichli a zvážněli, všichni najednou hleděli na mou snoubenku a já jsem se nervózně rozhlížel. Ale nikde nikdo. O kousek dál, na náměstí, bylo určitě lidí dost, ale u řeky ani noha.
Ewa řekla jen „sorry“ a snažila se projít, ale oni se nehnuli. Zastavili jsme se těsně u nich a já měl strašný strach.
„O co jde?“ zeptal jsem se.
„O to, že jste tam dole něco nechali,“ odsekl nejmohutnější z nich a ukázal na schody.
Ostatní nebyli nijak velcí, ale nemělo to žádný význam. Bylo jich pět, a já jen jeden. I kdybych každý den zápasil v MMA, nezvládl bych je.
Potvrdil mi to hned první úder. Byl hnusný, typický pouliční, ale tak nečekaný, že mě skoro zabil.
Udeřil ten nejsilnější z nich. Slyšel jsem, že Ewa něco vykřikla, ale mně hlasitě hučelo v hlavě, takže jsem nedokázal rozpoznat, co říká. Popadli nás za bundy a odtáhli k Popravišti.
Než jsem se vzpamatoval, byli jsme zpátky u řeky. Snažil jsem se jim vytrhnout, ale jeden z nich mě držel a druhý znovu praštil. A pak ještě třikrát nebo čtyřikrát. Spadl jsem na zem vedle stromu, u kterého jsme si kdysi dali první joint.
V puse jsem cítil kovovou pachuť a krev ze mě crčela proudem. Všechno před sebou jsem měl jako v mlze, ale přesto jsem dobře viděl, jak Ewu o kus dál povalili na zem.
Něco pokřikovali, smáli se, Ewa plakala. Dodnes si nemůžu vybavit, co křičela.
Pokusil jsem se vstát, ale srazili mě zase k zemi. Stačila jedna dobře mířená rána. Když jsem dopadl, snažil jsem se doplížit k ní.
Pustili se do ní. Jeden z ní strhnul tričko, druhý jí začal silně mačkat prsa. Tiše jsem řval, nebo si to aspoň myslím. Marně jsem se k ní pokoušel dostat.
V určitém okamžiku si toho všimli. Dostal jsem kopanec do hlavy a na chvíli měl tmu před očima. Když jsem se probral, jeden z nich už z Ewy strhával kalhoty.
Svět se změnil v přízračnou krajinu. Byl pokrytý něčím těžkým a vyplňoval ho křik mé snoubenky, ačkoli jí jeden z útočníků zakrýval rukou pusu. Vyhrožoval jsem, nadával a pak je prosil, aby přestali. Když už mi nezbývalo nic jiného, začal jsem prosit boha, aby zasáhl. Slíbil jsem mu všechno, jen aby Ewu zachránil.
Pak jsem uviděl její červené krajkové prádlo, to, které si nedávno koupila. Říkala, že si ho vezme, jen když nastane výjimečná příležitost.
Útočníci hlasitě povykovali. První z nich rychle sundal kalhoty a lehl si na Ewu. Další stál za mnou a zvedal mi hlavu, abych se na to musel dívat.
Při každém pokusu o vysvobození jsem dostával rány do zátylku. Křičel jsem a neustále a zoufale se snažil dostat ke své snoubence. Hrabal jsem rukama v hlíně, ale nepřiblížil jsem se k ní ani o půl metru.
Potom na ni vlezl další. Brutálně, jako by ji chtěl rozmačkat. Slyšel jsem její vzlykot a pláč, viděl, jak se násilníky snaží odstrčit. Neměla šanci.
Podařilo se mi připlazit blíž. Pak si toho všimli ostatní. Jeden z nich ke mně přišel, něco řekl a zvedl nohu. Než na mě dopadla těžká bota, podíval jsem se na Ewu. Ve tváři se jí zračila bolest, utrpení a ponížení. Tento pohled se mi navždy vryl do mozku, protože to bylo naposledy, co jsem ji viděl.
Tedy až do okamžiku, než jsem o deset let později narazil na její fotku na Facebooku.

—————————-

Přečtěte si celou ukázku.

—————————-

Remigiusz Mróz

Milí čeští čtenáři, dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Remigiusz Mróz. Narodil jsem se 15. ledna 1987 ve městě Opole. Měl jsem pěkné dětství, strávil jsem ho hraním fotbalu na betonovém hřišti a sledováním amerických seriálů z osmdesátých let. Ani můj další život nebyl špatný, i když se mnohé změnilo. V televizi běžely devadesátkové seriály, já jsem dokončil gymnázium a opustil rodné město pro Varšavu, která mě přijala velmi vlídně, což jsem jí oplatil stejnou mincí. Po absolvování Akademie Leona Koźmińského jsem tedy ještě zůstal a svůj prodloužený pobyt jsem přetavil v další studium, tentokrát doktorské. Dnes bydlím v malém městě u Opole a stal se ze mě… řekněme obyčejný chlap, který denně napíše deset až patnáct stran textu a naběhá nějakých sto kilometrů týdně. Můj každodenní program je téměř neměnný: ráno vstanu, dopoledne udělám korektury včera napsaného, jdu si zaběhat, najím se, zhruba do půlnoci píšu a pak si sednu s dobrou knihou do pohodlného křesla a odpočívám. Ano, snadno byste mě mohli začít podezřívat, že trpím chronickým writing blitzem. Napsal jsem třicet románů a pracuji na dalším. A užívám si ho stejně jako ten první. Doufám tedy, že Nenalezená, můj první překlad do češtiny, bude v Česku stejně úspěšná jako u nás v Polsku, kde už pár dní po vydání vystřelila na první příčku žebříčku bestsellerů.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Domino.

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Mróz, Remigiusz

Domino, 2018