Čtení ke kávě: Osudové vinobraní, 2. část (Markéta Harasimová)

Osudové vinobraní, 2. část

23.10.2018 Markéta Harasimová Bez komentáře

Když se Dáša vzbudila, měla dojem, že jí v hlavě buší kladívka celé bandy zdivočelých permoníků. Zuřivě tloukli do její lebeční kosti, jako by ji chtěli prorazit. V ústech měla jako v polepšovně a víčka jí přes noc zolovnatěla.

Přečtěte si první část!

„Ježíši…“ vydechla. Za okny ještě panovala tma, takže nemohlo být ani šest hodin. Zvedla se na lokti a její žaludek ten pohyb zcela přirozeně kopíroval. Měla co dělat, aby ovládla nevolnost.
„Přísahám, že už nikdy nebudu pít…“ zaskuhrala a posbírala veškerou sílu vůle, aby se přiměla spustit nohy z matrace. Došourala se do rohu místnosti, kde stálo její zavazadlo. Jako v mátohách vylovila cestoví necesér a ručník a s úmyslem udělat ze sebe zase člověka se vykradla na chodbu. Pevně doufala, že ji ve stavu, kdy připomíná zombie, nikdo nenachytá. Měla štěstí.
Celkem rychle našla koupelnu – někdo ji prozíravě nechal otevřenou. Zamkla se, použila toaletu a pak s kartáčkem na zuby v puse vlezla pod sprchu. Milovala horkou vodu, tentokrát se však nešetřila a prudce otočila pochromovanou páčkou na stranu s modrou značkou. Nějak se holt probrat musí.
Když o dvacet minut později malou místnost opouštěla, cítila se pořád pod psa, ale aspoň už nepřipomínala strašáka do zelí. Právě brala za kliku svého pokoje se sladkou nadějí, že teď zalehne a prospí dalších pět hodin, když na chodbu vykráčela zívající Lucie.
„Dobré ráno!“ pozdravila s rukou před ústy. „Jaká byla noc? Včera ses vytratila nějak brzo, ani jsem si nevšimla v kolik.“
„No, ten odchod mi radši ani nepřipomínej,“ odtušila Dáša nakysle. „Jsem pěkně pitomá – zlískala jsem se jako starý námořník. S tím rozdílem, že na pití nejsem zvyklá, takže je mi teď pekelně.“
„A jéje! No jo, koukám, že jsi trochu dozelena. To se ale na čerstvém vzduchu spraví. Za chvilku bude snídaně a hned pak vyrážíme.“
„Kam?“ vyvalila Dáša oči.
„No přece do vinohradu,“ vysvětlila s klidem Lucie. „To teprve poznáš pravé vinobraní. Akorát že přes noc sprchlo a ve vinici bude bahno. Počítám, že gumáky sis nepřibalila, co?“
Dáša měla pocit, že Lucka mluví čínsky. „Gumáky? Myslíš jako holiny?“ Matně si vzpomněla na dětství – když pršelo, nosila vysoké červené boty s bílými puntíky. Od té doby ovšem nic podobného neobula.
„No jasně!“
„Eh… no, tak ty jsem si fakt nepřibalila. Ani žádný nemám.“
Lucie se ťukla prstem do čela. „Jsem blbá, dalo se to předpokládat. V Praze hrozny určitě nesklízíš… No, nevadí. Jaké máš číslo bot? Tipuju tak sedmatřicítku.“
„Osmatřicet.“
„Já mám menší nohu, ale mamčiny gumáky ti budou. Půjčí ti je.“
Dáša zamrkala. „Tím chceš říct, že půjdeme teď v šest ráno do rozblácenýho vinohradu… sklízet víno?“
„Až v půl osmé, nejdříve se nasnídáme. A víno se nesklízí – to se pije. Stříháme hrozny.“ Lucii v obličeji cukal smích. „Hele, doufám, že si nebudeš myslet, že jsme na tebe ušili nějaký špek. Vinobraní je fakt super a užiješ si ho. Je to sice dřina, ale jsme dobrá parta a vždycky se strašně nařehtáme. Jenom mě teď napadá, jestli s sebou vůbec máš vhodné oblečení… Měla jsem ti asi nastínit, o co půjde. Omlouvám se, nenapadlo mě to.“
„Záleží na tom, co nazýváš vhodným oblečením,“ vzdychla Dáša, která už tušila, že značkové bílé džíny a kožená bundička s třásněmi tím pravým nebudou.
„Něco staršího, co se může zaflákat nebo zničit.“
Zničit? Džíny za tři tisíce a bunda za sedm? Ani náhodou! „Tak to bohužel…“
„S tím si poradíme. Vydrž, něco ti přinesu. Máš skoro stejnou postavu jako já.“
Dáša si mimoděk připomněla mužskou náruč a to, jak ji Luciin bratr nesl do pokoje. Byla sice opilá namol, ale… v mužské náruči se leželo božsky. Zvlášť když ten muž hezky voněl a měl sexy úsměv. Plus horkou kůži a pevné štíhlé tělo.
Sakra a toho jsem si všimla kdy?!
Ještě aby se tak zamilovala do Moraváka, který žije přes dvě stě kilometrů daleko! Nic horšího si nemohla přát! Po karambolu s nevěrou láska na dálku?
Pěkně děkuju, nechci!
To už se vrátila Lucie s náručí plnou oblečení. „Mrkni na to, něco ti určitě padne,“ houkla a prošla do Dášiny dočasné ložnice. Odhodila haldu šatstva na postel a promnula si dlaně. „A já se jdu konečně polidštit,“ dodala, načež vyklouzla na chodbu.
Dáša s lítostí hleděla na rozestlané přikrývky. No nic, musí se smířit s tím, že spánek skončil. Přistoupila k hromadě a oběma rukama ji prohrábla. „Super,“ utrousila, když objevila ošuntělé černé legíny a vytahané tričko – obojí mělo lepší časy dávno za sebou. „To je tedy second hand…“
Nakonec však uznala, že ve vinohradu asi nejde o parádu, ale o účel. A tak na sebe po krátké úvaze natáhla ošoupané džínsy s roztřepenými nohavicemi, fialové tričko, které jako jediné nepřipomínalo hadr na podlahu, a mikinu s kapucí. Tu si případně může stáhnout do obličeje, aby zakryla promodralé kruhy pod očima.
Žaludek měla jako na vodě, a tak s lítostí oželela snídani. Luciina matka připravila vejce se slaninou a sladké wafle; uprostřed stolu trůnil tác se sýry a šunkou a z ošatek se smály křupavé rohlíky plus čerstvě nakrájený koláč. Dáša by jedla, až by brečela, ale nehodlala riskovat ostudu, pokud by na veřejnosti vyvrhla obsah žaludku, podrážděného přemírou alkoholu.
Po půl osmé už vystupovala z plně obsazeného auta u vinohradu, který se jí zdál nekonečný. Dlouhé řádky se táhly až za obzor a bylo jich nepočítaně.
„To musíme všechno sesbírat?“ padla jí brada.
„Kdepak!“ rozesmála se Luciina matka. „Budeme dělat jenom tři řádky, z toho jeden do poloviny. Dneska sklízíme rýňák.“
„Rýňák… to je co za odrůdu?“
„Ryzlink rýnský. Ten je hodně vyhledávaný a velmi ceněný. Vyrábí se z něj vynikající víno, říká se mu dokonce král vín. Náš táta si s ním umí pěkně vyhrát a vyladit ho, ten jeho je v okolí vyhlášený.“
„Aha.“ Připadala si jako hlupačka, ale pak to hodila za hlavu – každý se má pořád čemu učit. No ne?
Jak se tak rozhlížela po ostatních sběračkách a sběračích, usoudila, že oděv, který jí půjčila Lucka, ještě patří k těm efektnějším. Zejména starší dámy v šatníku přechovávaly prehistorické kousky, jejichž jedinou předností byla ochrana před chladem. Stoprocentně potlačovaly ženskost a působily doslova antikoncepčně.
„Tak, vezměte si nůžky a jdeme na to!“ zavelel Luciin otec a položil na zem plastový kbelík plný zahradnických nůžek různých tvarů a velikostí. Něco podobného Dáša ještě nikdy v ruce nedržela, ale předpokládala, že to s nimi hravě zvládne. Směle si jedny vybrala a po vzoru ostatních natáhla na ruce chirurgické rukavice.
„Tady jsou kýble,“ šťouchla ji Lucka do žeber a ukázala na zem poblíž přívěsného vozíku. „Vezmi si rovnou dva, ať máš do zásoby. Půjde s tebou Marek a vysvětlí ti co a jak.“
„Marek? Kam se mnou půjde?“ nechápala.
„Do řádku proti tobě. Budete sbírat spolu,“ vysvětlila Lucie. „Já zvládám stříhat z obou stran, ale ty jsi nováček a navíc budeš potřebovat poradit.“
Dáša znejistěla. To má s Markem v těsné blízkosti strávit několik hodin? Tak dlouho měl totiž dnešní sběr podle Lucčina táty trvat. „Hele, a nechceš se mnou radši stříhat ty? Aspoň pokecáme…“ navrhla.
„Až zítra, dneska mám na starosti focení a budu pořád odbíhat. Takže zůstanu se zkušenou sběračkou, abychom nebyly za brzdy. Nic proti tobě,“ zazubila se, „ale každá práce chce trochu cviku. Neboj, odpoledne už budeš hvězda! A s bráchovým výkladem skoro vinařka!“
„Cha, cha…“ utrousila sebeironicky Dáša. Co se dá dělat, musí se smířit s osudem.
„Á, tak tady mám svou dnešní sparingpartnerku?“ zjevil se vedle ní Marek, aniž ho slyšela přicházet. „Jak se cítíte, po včerejšku?“ zamrkal zvesela.
„Teď už je to lepší, ale ráno bych se nejradši spláchla do záchodu,“ přiznala bez vytáček. Pak zaváhala. Není to vykání hloupé? Oběma je okolo třiceti, proč tedy takové formality? „A nebudeme si radši tykat?“ vyhrkla dřív, než si to stačila rozmyslet.
„Už jsem se bál, že to nikdy nenavrhneš,“ odvětil, a než se nadála, sklonil se a políbil ji na ústa. Směle, horce a… a nebyl to úplně letmý polibek! Setrval na Dášiných rtech několik sekund, které jí připadaly neskutečně dlouhé.
Bože, nevidí nás někdo? Zpanikařila. Jen tak tak se přiměla neuskočit stranou – tím by jenom vzbudila nežádoucí pozornost.
Když se Marek odtáhl, trochu nevěřícně k němu vzhlédla. On na ni však hleděl klidně a sebevědomě. „Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se s nevinným výrazem.
Musela si odkašlat. „No, já… ne, samozřejmě, že ne!“ Přece nedá najevo, jak ji ta pusa vykolejila!
„To je dobře. Tak jdeme pracovat, hm? Ať si vysloužíme pohárek vínka k obědu.“
„Jenom to ne,“ utrousila na půl úst, ale on ji i tak slyšel. Bublavě se rozesmál.
„Neboj, jednou si na to zvykneš. Degustace chce trénink, stejně jako všechno ostatní.“
„To tedy nevím.“
„Věř mi,“ poplácal ji po rameni. „Dneska večer si tě vezmu na starost.“
„To se bude znovu pít?“ vyděsila se.
„Tak, trochu si dáme, po práci,“ pohodil rameny. „Ale ohlídám tě, neboj.“ Pak pohodil hlavou směrem k řádku. „A teď pojď za mnou. Začneme v polovině od sloupku a budeme postupovat zpátky dolů.“
Raději se neptala, proč se má trmácet do svahu, protože to určitě mělo nějakou logiku, které nemohla rozumět. A dělat ze sebe úplné kopyto nechtěla, zvlášť před Markem. A tak jen tiše poslechla.
„Jsme na místě,“ postavil kbelík do rozbahněné hlíny a bez okolků se pustil do práce. Dáša se mezitím pokoušela rozlepit nůžky, které se však ani nehnuly.
„Sakra… jsou nějaký rozbitý,“ zanadávala, když už se začínala potit zlostí. Krám pitomý, pokračovala už jenom v duchu.
„Co, nůžky? Jak to?“ prostrčil hlavu listím. „Ukaž,“ natáhl ruku. Podala mu je. „No jo,“ zasmál se. „Pojistka. Musíš ji otevřít!“
„Jaká pojistka?“ povytáhla obočí.
„Tahle!“ ukázal jí posuvný kousek plastu. „Šoupneš to nahoru a můžeš stříhat.“
Paráda, tak jsem zase za blbku! Pomyslela si otráveně a mlčky si vzala nůžky zpět.
„Je to úplně jednoduché – prostě ustřihni stopku. Rýňák se sbírá dobře a tady jsou hrozny zdravé. Nebudeme je muset moc přebírat, což je super. A dobře se dívej, kam dáváš prsty, ať tě nemusíme vézt na pohotovost.“ Konečně pochopila jeho včerejší narážku. Nůžky byly ostré a občas musela pořádně zabrat, aby stopku zdolala. Opravdu stačilo málo a mohla by skončit s úrazem.
Rozmrzelost z vlastní neznalosti Dášu brzy opustila. Svěží vzduch, sluníčko a hlavně Markova společnost… to všechno ji během krátké chvíle natolik nadchlo, že nedokázala vnímat nic jiného.
Obzvlášť silně na ni působil právě on… jeho úsměv, občasné mrknutí, vůně. Veselé jiskřičky v očích. V jednu chvíli zvedl výstavní hrozen a dal jí ochutnat sladké bobulky. Neodolala a zakousla se – po bradě jí stékala sladká kapka, kterou setřel palcem. Připadalo jí to erotické, vyzývavé a… vzrušující.
Jako celé tohle vinobraní!
Bylo to daleko lepší než tancování při cimbálu nebo jiné radovánky, které si představovala původně. Atmosféra ji doslova vcucla, a když po poledni končili, zdál se jí čas strávený ve vinohradu příliš krátký.
Sice necítila záda a bolely ji ruce, ale zato duše se tetelila, kdykoli mrkla Markovým směrem. Hernajs, říkala si. Jestli se stane to, čeho se obávám, pak jsem si zadělala na pěkné trable!
A Dáša tušila, že přesně k tomu došlo. Marek se jí nejen líbil, on zasáhl i její srdce. A pokud se nepletla, pak to nebylo tak docela jednostranné.
Když se vrátili do sklepa, čekala muže práce u mlýnku a lisu, kdežto ženy umývaly kbelíky, nůžky, zapisovaly množství beden a jejich hmotnost… zkrátka pořád bylo co dělat. Dáša po očku sledovala Marka a jeho pohyby – a neušlo jí, že i on často jukne na ni. Lucka to zaznamenala taky.
Přitočila se k Dáše se skleničkou burčáku, usrkla z ní a její obličej se proměnil ve spiklenecký výraz. „Kouká po tobě,“ šeptla.
„Kdo?“ zatvářila se Dáša nechápavě.
„Ale nekecej,“ odbyla její úhybný manévr Lucka. „Je ti jasné stejně jako mně, že se Markovi líbíš. Pokud sis ještě někoho nenašla, tak ti prozradím tajemství. Je volný!“
„Fakt?“ vyhrkla dřív, než si uvědomila, jak to vyzní. Lucie se vědoucně zasmála.
„Fakt. Chodil skoro pět let s holkou, co mu nakonec řekla, že nechce mít děti, minimálně ještě deset let. Jenže Markovi bude dvaatřicet a už by rodinu chtěl. Tak se rozešli. Ona si teď vesele a bez závazků užívá a Marek… No, zůstal sám. Ale vám dvěma to vedle sebe sluší.“
„Jsi úplná dohazovačka,“ odvětila Dáša. „Jenomže si neuvědomuješ jednu věc. Já žiju v Praze a on tady. Což je pěkně daleko. I kdybychom náhodou vzpláli horoucími city, nemá to budoucnost.“
„A proč ne? Ty jsi v Praze šťastná?“
„Eh…?“ vydechla, protože ta otázka ťala do živého.
„Zas taková sláva to není, co?“ odtušila Lucie. „Hele, nebudu se do toho plést a nechám to na vás. Ale jak znám bráchu… tak tě nenechá jenom tak upláchnout,“ dodala s tajuplným úsměvem, načež odplula a popadla fotoaparát, aby ulovila další obrázky.
A nemýlila se – svého bratra měla prokouknutého. Poté, co bylo všechno hotové, se celá skupina sešla u velkého dřevěného stolu pod pergolou, kde se podávalo občerstvení. Marek si jakoby náhodou sedl vedle ní, a když pán domu přinesl láhev loňské mullerky, nalil jí malý vzorek.
„Neboj, neopiju tě, to není můj cíl,“ uculil se. „Ťukneme si na to tykání, co říkáš?“
Čerstvý vzduch a pohyb Dášu postavily na nohy, a tak si řekla, že bude-li rozumná, dvě deci snese. Přijala skleničku.
„Na tykání!“
Marek naklonil hlavu ke straně „A co třeba na setkání v Praze?“
Překvapeně zamrkala. „V Praze? Proč v Praze?“
„Copak tam nebydlíš?“
„To ano, ale… Ty se snad chystáš do matičky na výlet?“
„Kdepak,“ zavrtěl hlavou. „Jezdím tam pravidelně, každý týden na dva až tři dny. Pracovní cesty. Dělám pro jednu zahraniční společnost a tohle patří k mým povinnostem. Teď bych si ale ty služebky mohl zpříjemnit… kdybys nebyla proti a ukázala mi nějakou hezkou vinárnu, kde bychom si mohli popovídat a tak?“
Jeho oči si ji podmaňovaly stejně jako hlas. Ještě předtím, než v hlavě zformulovala srozumitelnou větu, věděla, že po té možnosti skočí všemi deseti. Což vzápětí udělala…
***
Dáša odnesla do auta poslední krabici a zabouchla kufr. S překvapením zjistila, že zas tak moc věcí ke stěhování nemá. Před chvílí předala klíče od pronajatého bytu majiteli a s lehkým srdcem opustila činžák, ve kterém žila přes čtyři roky. Nelitovala.
Dala také výpověď v agentuře – hned poté, co si našla práci reklamní textařky v Brně. Dnes už to bylo víc než třináct měsíců, co chodila s Markem. Okolnosti ho nedávno přiměly opustit místo v zahraniční firmě a věnovat se vzkvétajícímu rodinnému vinařství. Pro ně jako pár tak existovaly dvě cesty – udržovat vztah na dálku, anebo nastalou situaci vyřešit jinak. Marka první možnost nenadchla a Dáša s ním byla zajedno. A protože ji v Praze kromě několika kamarádů vlastně nic nedrželo, bylo řešení nasnadě.
Definitivně uzavřela svou pražskou minulost a přesunula se na jih. S Markem si pronajali dvoupokojový byt s tím, že později koupí něco vlastního. Klapalo jim to dokonale, ve všech směrech – až nad tím občas oba žasli. Skvěle se doplňovali a měli spoustu společných zájmů. A v ložnici? Dáša byla v sedmém nebi a její partner jakbysmet.
Přestože to bylo předčasné, těšili se i na to, až spolu založí rodinu. Rozhodně s tím nechtěli dlouho otálet!
Kdo by byl býval řekl, co přinese jedno vinobraní, usmívala se nyní, zatímco usedala za volant. Otočila hlavu doprava a zamrkala na svého spolujezdce. „Tak vyrazíme, co?“
Neduživý, ale statečný kaktus, který si odnesla z kanceláře, jako by svými ostny kynul na souhlas. Nevěděla proč, ale nedokázala ho zanechat jenom s nabručeným grafikem. Z rostlinky jako by vyzařovala osamělost a ona, nyní šťastná a zamilovaná, nemohla dopustit, aby bodlináč dál trpěl. „Já už tě dám do pořádku, kamaráde. Však ti to dlužím,“ slíbila mu teď a olízla si dva prsty. „Ještě budeš za krasavce.“
A pak už šlápla na plyn.

Markéta Harasimová

Autorka začala knihy vydávat už během studií. Dnes se literární tvorbě věnuje na plný úvazek – kromě románů píše články a povídky, stala se scenáristkou a vystupuje se svým kulturním programem. Spolupracuje s řadou známých osobností a nedávno založila vlastní nakladatelství MaHa. Autorčina současná tvorba je laděna eroticky a detektivně; často jde až na hranici thrilleru. Tíhne k akci, pádným dialogům a emotivním situacím. Z tvorby Markéty Harasimové můžeme jmenovat romány pro ženy Rozcestí, Miriam, Nejkrásnější dar, Osmnáct, Růže a slzy, erotické krimithrillery Sametová kůže, Pouta z pavučin, Mrazivé hry (přečtěte si recenzi), Purpurové doteky, psychologický thriller Vůně noci (o knize zde) nebo mysteriózní román Poháry touhy (přečtěte si ukázku). Na začátku roku 2018 vydala knížku pro děti Z deníku kočičky Ťapičky. Její nejnovější knihou, v pořadí sedmnáctou, je krimithriller Hedvábná past (vychází 22. 10. 2018). www.marketaharasimova.cz.