V srpnu 2018 vydalo nakladatelství Fragment Vládkyni ohně, pokračování napínavé fantasy Dcera ohně spisovatele Matta Ralphse.

Jakmile knihu otevřu a pustím se do čtení, mám pocit, jako bych první díl vůbec nezavřela. Hned se vracím mezi staré známé a pokračuji spolu s malou hlavní hrdinkou v napínavé cestě za záchranou její matky. Ta je stále v rukou démonů, ale Hazel se nehodlá vzdát. S lovcem čarodějnic Titem Whitem míří do nejstřeženějšího vězení v Anglii – londýnského Toweru. Tam totiž mocný a nebezpečný Řád lovců čarodějnic drží odsouzeného Nicolase Murrella, muže zodpovědného za únos Hazeliny matky. Jen on může dívce říct, co je třeba udělat, aby mámu našla. Jenže je tu drobný problém. Jak se k němu dostat přes všechny ty stráže a mříže? Jedinou možností je přestrojit se za chlapce a proniknout do středu Řádu jako nový učedník lovců čarodějnic. Podaří se Hazel ukrýt svou pravou identitu a fakt, že ona sama je čarodějnicí, jež ovládá kouzla ohně? No, ovládá je možná silné slovo, a tím hůř. Bouřlivé emoce, které dívčinu moc ovlivňují, by ji mohly snadno prozradit…

Základní příběh skvěle doplňuje zdánlivě vedlejší zápletka ze zatuchlých a nebezpečných londýnských ulic, v nichž zuří nejen obávaný mor, ale také záhadné monstrum vraždící osiřelá děvčata. Co je ta příšera vlastně zač? Člověk, nebo démon? Proč pase po bezbranných dívkách s rudými vlasy? Je možné, že jí ve skutečnosti jde především o Hazel? Zní to jako případ přesně pro zkušeného a moudrého Tita Whitea!

Jestliže se mi Dcera ohně líbila, pak Vládkyně ohně mě vysloveně nadchla! Krátké kapitoly mizí jedna za druhou. Vyprávění plyne rychle a svěže i díky tomu, že se střídají části zaměřené na Hazelin úkol proniknout do Toweru s těmi, v nichž Titus White pátrá po stopách nelítostného vraha holčiček. Vše navíc trefně a vtipně komentuje bručoun Bramley, Hazelin věrný plch a kouzelný společník.

Nejvíc mě potěšilo, jakým způsobem se v tomto díle rozvinul vztah Hazel a Tita. Ze starého lovce a svéhlavé čarodějky se stali opravdoví přátelé, takřka otec a dcera, kteří se vzájemně podporují, dodávají si odvahu a čelí všem nebezpečím s humorem. To je samozřejmě také důvodem, proč jsem se nejednou obávala o osud slábnoucího Tita. Autor několikrát naznačí, že už v sobě hledač čarodějnic nemá tolik síly jako kdysi. Neznamená to snad, že mu na konci dojde dech? Nepřijdeme přece o tak sympatickou postavu, jež vedle Bramleyho představuje vlastně jedinou Hazelinu jistotu?

Vládkyně ohně vskutku posunula sérii o úroveň výše. Ponuré prostředí Londýna a jeho nehostinných špinavých nočních čtvrtí krásně kontrastuje se vřelým prostředím tamních kaváren a hospod za slunečných dnů. Nečekané útoky z temnot, depresivní vzhled staré řeznické haly či sídla morových doktorů, Hazelino riskantní zahrávání si s důvěrou nepřátelského generála lovců čarodějnic, to vše vzbuzuje napětí a udržuje pozornost až do vzrušujícího konce.

Má jediná výhrada směřuje k okamžiku, kdy se Hazel snaží uspět v přijímacím pohovoru na post služebníka Řádu. Je přestrojena za chlapce a musí prokázat, že má potřebné schopnosti, aby se do Toweru dostala. V nejdůležitějším okamžiku však začne mluvit jako dívka, viz ukázka:

„A teď poslední otázka, chlapče.“ Vyšetřovatel odložil brk. „Dej si záležet, co odpovíš. Co bys dělal, kdybys zjistil, že tvoje sousedka je čarodějnice?“
Odpověď se zdála být nasnadě. Udat ji. Předat ji do rukou lovců čarodějnic! Ale opravdu chce slyšet tohle?
Musím ho přesvědčit, že jsem ten pravý kandidát na přijetí do tohoto krutého Řádu. Musím překonat všechny ostatní.
Vyšetřovatelův výraz zpřísněl. „No?“
„Když mi bylo sedm, měl jsem psa Punťu,“ začala Hazel. Pohotově si vymyslela příběh, který na něj měl zapůsobit. „Jednou jsem s ním šla na procházku a na cestě jsme potkali nějakou stařenu. Puňta na ni skákal – jen tak z radosti, ale ta stařena se rozzuřila. Kopala ho a křičela, obličej úplně zkřivený nenávistí.“
Hazel si všimla, že ji vyšetřovatel pozorně poslouchá, dokonce odložil brk. Dodalo jí to odvahy a pokračovala ve lhaní.
„Hrozně mě to vyděsilo, tak jsem vzala chudáka Punťu do náruče a běžela domů. Pes byl ráno mrtvý. Vyprávěla jsem otci, co se mi přihodilo, a on mi řekl, že ta stařena je nechvalně známá čarodějnice a že chudáka Punťu nejspíš proklela a tím ho zabila.“
Hazel se vyšetřovateli podívala zpříma do očí, protože věděla, že to, co se chystá říct, je pravým opakem všeho, v co věří. „Tenkrát jsem začala čarodějnice nenávidět, a kdybych zjistila, že třeba moje vlastní matka je čarodějnice, zabila bych ji hned na místě.“ (str. 56)

V první chvíli mě napadlo, že šlo o autorův záměr a že se Hazel nevědomky prozradila. Očekávala jsem ze strany vyšetřovatele bouřlivou reakci, příkaz k okamžitému zadržení, a připravovala jsem se na dívčin zběsilý úprk.

K ničemu takovému však nedošlo. Vyšetřovatel Hazelinu historku vyslechl, zvážil a děvče bylo posléze přijato do služeb řádu jako chlapec jménem William. Nejedná se tedy zřejmě o záměr autora, koneckonců v angličtině tento problém vlastně odpadá. Pravděpodobně jde tedy o chybu překladatele či redaktorů.

Navzdory této záhadě a několika překlepům knihu vřele doporučuji nejen mládeži, ale také dospělým čtenářům, kteří mají slabost pro dobrodružství plná kouzel a napínavých i veselých situací. Koneckonců se jedná o originální počin, díky němuž můžeme hrůzy pronásledování a zabíjení čarodějnic pozorovat z nevšedního pohledu kurážné malé čarodějky.

Související knihy

Ralphs, Matt

Fragment, 2018