Nakladatelství Mladá fronta vydalo na přelomu května a června 2018 další z knih Martina Goffy – Vykoupení.

S dílem Martina Goffy, našeho současného autora píšícího pod pseudonymem, se setkáváme v posledních letech pravidelně. V letošním roce zatím stihl vydat dva tituly, přičemž Rémiho z Knižního klubu společnosti Euromedia Group jsme si představili už před několika měsíci. Přestože dnes popisované Vykoupení spatřilo světlo světa o nějakou dobu dříve, z důvodů mně neznámých se jeho cesta na můj stůl protáhla na více než tři měsíce. Stálo čekání za to? Pojďme se spolu přesvědčit.

Na Martinu Goffovi mne baví jeho kontinuální  tvrzení, že „ten příští titul bude jen taková oddechovka“, že si „to“ napsal „jen aby si trochu od rutinního psaní odpočal“. Toto prohlášení jsem od něho dostal už… no, několikrát. A víte co, opět to je i není pravda. Skoro přesně rok před vypuštěním Vykoupení do světa vyšla sedmá kniha série příběhů českého kriminalisty Mikuláše Syrového s názvem Štvanice. Jak už to u většiny světových autorů zaměřujících se na svého sériového hrdinu bývá, od počátečních samostatně stojících titulů se postupně propracují až k na sebe navazující dějové linii. Štvanice navázala na šestého Mika s názvem Dítě v mlze, Vykoupení na Štvanici. V každém dalším dílu je patrný určitý myšlenkový posun od rutinního policejního vyšetřování, přes exoticky laděné pronásledování zločince na druhý konec světa, až k návratu ke kořenům, tedy do Mikovy rodné vísky. Právě sem autor čtenáře v osmém pokračování Mikovy ságy zavádí. Schválně používám formulaci o návratu ke kořenům, stejně jsem totiž pojmenoval recenzi Rémiho, s detektivní sérií nesouvisejícím letošním počinem Martina Goffy. Byť se obě knihy od sebe mají lišit jak tématicky, tak pro zdůraznění rozdílu i vydavatelem, přesto mají mnoho aspektů společných. A není to jen noir prvek, který se jimi proplétá, ale i vnitřní boj, jenž v sobě oba hlavní hrdinová svádějí. Přesto se nakonec každý z nich vydá jinou cestou. Nebojím se napsat, že v případě Vykoupení naštěstí.

Zpátky ale k odpovědi na otázku, zda skutečně došlo k nějakému viditelnému „zklidnění“ příběhu. Opověď je jednoznačná: ne. Naopak, Vykoupení jako celek vyznívá mnohem dramatičtěji než předchozí tituly. Možná se takové prohlášení může jevit jako přehnané a neuvěřitelné. Příslušníci neoficiálního fan klubu Martina Goffy či Mika Syrového se teď mohou ohradit, vždyť co by asi tak mohlo přebít výlet do Jižní Ameriky? Vidíte, a je to možné. A dokonce k tomu ani nemusíme cestovat dál než do vedlejší vesnice. Výraz „vedlejší“ samozřejmě platí jen pro Jihomoraváky. Ale i pro Západočechy je to ve srovnání s Chile skoro doma. Pro osmého Mika totiž platí ten nejsilnější způsob pojetí: tady a teď. Vesnici obecně obvykle vnímáme jako místo, v jehož středobodu jsou kromě hospody maximálně tak dvě zásadní události – svatba nebo pohřeb. A to druhé je startovním bodem Vykoupení. Otázka, zda pohřbený ač v produktivním věku, prakticky Mikův vrstevník, svůj život ukončil dobrovolně, či se stal obětí vraždy, je hybným motorem celého sledu událostí. A nebyl by to detektivní román, kdyby se nejednalo o události životu nebezpečné.

Stále jsme si tak docela neodpověděli, já vím. Stylově jde opět o čistého Martina Goffu. Děj má rychlý spád, přátelé se mění v padouchy a zase naopak. Co je v jednu chvíli bílé, může být na příští stránce minimálně zašedlé. Co ovšem vnímám jako novinku, je výrazně osobnější prožitek a ještě propracovanější detaily lidskosti hlavního hrdiny. I když se často setkáváme s nebojácnými, neprůstřelnými a ženami vyhledávanými hrdiny, všichni víme, že svět je ve skutečnosti hodně jiný. Miko Syrový je člověk plný emocí, se svými vlastními starostmi, láskami i nočními můrami. Je to jeden z nás, nade vši pochybnost. A to je to, co, dle mého skromného názoru, stojí za úspěchem tvorby Martiny Goffy. Pochopení, že všichni máme své slabiny. Že všichni bojujeme s nějakými démony, ať už s vlastními, či našich přátel. A že je důležité, abychom jich co nejvíce porazili. Sami nebo s něčí pomocí. Musíme pochopit a věřit, že spravedlnost, ať už je právně vymahatelná nebo ne, není jen prázdné slovo. A hlavně o tom posledním Vykoupení je.

Bez jednouho listu dvě stovky stran formátu A5 jsou rozděleny kromě Prologu a Epilogu do čtyřiceti šesti kapitol. S průměrnou délkou čtyř stránek na kapitolu je mnohem snazší udržet dějovou linii živou a gradovat napětí po malých, ale trvale rostoucích dávkách. Mým oblíbeným bonusem, abych na adresu vydavatele napsal něco veskrze pozitivního, je textilní záložka v pevné vazbě. Drobnost, která čtenáře potěší.

Je-li ediční plán Mladé fronty spolehlivým zdrojem informací, měli by se příznivci (a pochopitelně nejen ti) dobrodružství Mikuláše Syrového dočkat letos ještě devátého pokračování série. Co se skrývá pod tajemným názvem Primární důvěra – prst na spoušti, se máme dozvědět už sedmnáctého října. Primární důvěra má navíc ještě pokračování s podtitulem Úhel pohledu. Můžeme se tedy ještě letos těšit na vydání jedné, možná i dvou knih z pera autora, jehož styl čiší lehkostí a sláva zaslouženě stoupá. Podaří-li se to, přinese nakladatel určitě mnoha lidem hodně radosti. Koneckonců, o co lepšího si napsat Ježíškovi, než o novou knihu Martina Goffy?

Související knihy

Goffa, Martin

Mladá fronta, 2018