Knihu Můj psí život: Bígl Bertík znovu na scéně od autora Martina Čápa
vydalo nakladatelství Cosmopolis.

KDYBYCH DĚLAL STAND UP

Právě včera jsem se s Bárou díval v televizi na jeden pořad. Tedy pořadů jsme viděli víc, ale jeden nás (dokonce) zaujal. Vystupovali v nich takoví strašně praštění lidé. Bára tvrdila, že jsou to komici. Mluvili a mluvili třeba deset minut a lidi v hledišti se tomu (občas) smáli. Mně to přišlo uhozený kostí doprostřed čela, ale Bára mě přesvědčovala, že je to nesmírný hit a úspěšný televizní formát, které mu se říká STAND UP. Protože jí věřím, představil jsem si dneska ráno, jak bych asi já moderoval takový svůj pořad:
Vylezu na jeviště a ukloním se:
Děkuji vám, dámy a pánové a také vy všichni našinci, že jste přišli. Všechny vás tu moc zdravím… (pauza na potlesk). Zvláště toho plešatého pána ze třetí řady a tu krásnou fenku z řady páté. To je vyložená kůstka… (pauza na smích). Dneska bych vám chtěl něco povědět o vztahu psa a člověka. Nakonec to, že tady všichni sedíte vedle sebe, je důkazem našeho nerozborného přátelství, které začalo před mnoha a mnoha lety tím, že si pes domestikoval člověka… (pauza na smích)
Slyším nějaký nesouhlas, ale nemohu s ním souhlasit. Kdyby smečka prapsů nezachránila několik pralidí, tak bychom tu dneska společně neseděli. Seděli bychom tu jen samí psi… (pauza na smích)
Většina komiků, kteří vystupují ve STAND UPech, začíná většinou tím, že řekne nějaký otřepaný vtip… (pauza na smích). Jako novátor – tedy přiznejte se, kdo z vás dvounoháčů tohle blbé slovo „novátor“ vymyslel – jsem na to šel zcela originálně a jinak. Žádnou anekdotu pro vás nemám.
Přicházím s vtipným srovnáním vycházejícím z tisícileté vzájemné koexistence psů a dvounoháčů… (pauza na potlesk).
Jestlipak víte, v čem jsou psi a ženy stejní: Nerozumí počítačům, nesluší jim klobouk, nemůžete jim svěřit platební kartu, vyžadují drbat záda, jsou schopní sníst kilo čokolády na posezení, výborně dokážou předstírat, že rozumí každému vašemu slovu, a nikdy se nedozvíte, co si skutečně myslí… (pauza na smích).
V čem jsou psi lepší než ženy? Můžete mít legálně několik psů! Vašemu psovi nevadí rozhovor o jiných psech, miluje vaše ponožky, nikdy vás nenutí uklízet a nemluví vám do řízení… (pauza na smích)
Nikdy nepřepíná televizi a neptá se, co si má vzít na sebe. Pes vám rád vleze bez odmluv do postele. Naopak, rodiče vašeho psa vás nikdy nenavštíví. Pes neočekává, že mu zavoláte, když se opozdíte, a čím později přijdete domů, tím radostněji vás vítá. Pes nedovolí, aby nějaký časopis řídil jeho život. Psa dokonce pobavíte, trpíte-li plynatostí. Nikdy vás nekritizuje a nechce vědět o každém psu, kterého jste kdy měl… (pauza na smích).

Slyším, že ten smích není příliš bouřlivý. Aby také byl. To, co jsem právě říkal, museli dát dohromady naši páníčkové. No, není to příliš vtipné. Téměř bych řekl, že to brutálně útočí na bazální pudy. To se to směje, když je to na úkor někoho jiného, co? (pauza na potlesk)
Jestli tu jsou dneska i partnerky našich páníčků… Ano, tady jich vidím shluk, támhle také a vy, madame, pardon, to je pán, tak, dámy, teď se přes to přeneste, ba co víc, klidně se i zasmějte, ať mají pocit, že je všechno v pořádku, a doma jim pak ukažte, kdo je ve vaší smečce alfa samec… (pauza na potlesk).
A teď trochu vážně. Nikdy jsem netušil, jak velký vliv mají takové celebrity třeba na to, aby se rozšířilo, a to dokonce po celém světě, jedno plemeno našinců. Nějaká Paříž Astoriová si pořídila čivavu a všude ji s sebou brala. Bylo to až dojemné. Jedna novinářka s ní dělala rozhovor na večírku:
„Vidím, že máte tetování,“ ukázala jí novinářka do dekoltu tygřích šatů.
„Tuhle kérku mi dělal kamarád,“ zasmála se Paříž jako praštěná, ale stále k sobě tiskla čivavu.
„Máte ráda umění?“ ptala se novinářka.
„Občas zajdu do kina,“ přiznala znuděně Paříž. „Ale ještě radši mám večírky. U nich si člověk nemusí pamatovat děj.“
„A co nějaká výstava?“ snažila se z ní vypáčit novinářka, která zjevně nepatřila k těm bulvárním.
Paříž pokrčila rameny a po chvíli přiznala: „Výstav mám nad hlavu, jedna z mých čivav má několik titulů interšampiona.“
Ta holka nebude žádný intelektuální lumen, ale třeba má dobré srdce. Jak jsem koukal na Paříž Astoriovou, když se dívala na tu svoji čivavěnku, jak ji brala do rukou, jak ji opatrně držela… Vidím zřetelně, že ta Paříž má chladné oči jako já čumák a toho našinečka má vlastně jako módní doplněk, protože ona má všechno jako módní doplněk.
Ale to je strašně špatně! Vy dvounoháči si rádi hrajete na bohy, kterým je dovoleno vše. Teď vymažete tenhle živočišný druh, teď zas tenhle, pak Nový Zéland… Jenže zapomínáte, že jste obklopeni živočichy, kteří vás mnohdy mají rádi. Jako my.
Není to jen pes, kdo potřebuje trénink. Je to především člověk!
Ten konec moc vtipný nebyl. Zase jsem začal agitovat. Veteráni STAND UPu by na mém místě zakončili podobnou show anekdotou. Já však ne. Já to zakončím rovnou dvěma vtipy:
Haló, volám ohledně toho hlídacího psa, co jsme od vás koupili. Můžete nám poradit, jak to máme zařídit, aby nás pustil domů?
(pauza na smích)
Nový majitel psa si stěžuje: „Ten pes, kterého jste nám prodali, nestojí za nic!“
„Jak je to možné?“
„Včera v noci štěkal tak hlasitě, že jsme ani neslyšeli zloděje v kuchyni!“
Přeji příjemný večer…

——————-

Přečtěte si další ukázku.

——————-

O autorovi

Martin Čáp je spisovatel, novinář, dramaturg, scenárista. Je autorem několika televizních inscenací a knih jak pro děti, tak pro dospělé čtenáře. Mezi ně patří například tituly Zakázané reportáže (2012), Nevinní vrazi (2012), Záboj a Mlhoš ve službách Jana Husa (2013), Čarodějka (2016) a příběhy bígla Bertíka – Můj psí život (2015) a pokračování Můj psí život: Bígl Bertík znovu na scéně (2018).

Zdroj informací: nakladatelství Cosmopolis

Nakladatelský dům Grada, největší vydavatel odborné literatury, rozšířil v roce 2015 své portfolio o značku Cosmopolis. Tato značka vám přináší kvalitní světovou a českou beletrii. Nabízí všem čtenářům ty nejlepší knihy z celého světa, strhující příběhy, napínavá dramata, ale i romantiku a zábavu.

Související knihy

Čáp, Martin

Cosmopolis, 2018