Ořechy, mléko, lepek a dalších nespočet věcí, na které lidé mají alergii. Moje alergie se projeví, když slyším slova z úst mé mamky: „Nestíhám!“ Moje alergie však na rozdíl od té potravinové nemá žádné fyzické projevy: neotékám, nezvracím, ba ani mé tělo nepokryjí červené fleky. Projevy tohoto druhu alergie se projevují v psychice. Začnou se mi protáčet oči směrem vzhůru, otráveně se začnu ušklíbat. Nevím, patrně je to způsobeno tím, že jsem tomuto alergenu byla vystavována dennodenně po dobu osmnácti let, než jsem našla toho pravého a odstěhovala se žít se svým nynějším manželem.
Říká se, že všechno špatné je pro něco dobré, v mém případě mě to vyhecovalo, abych fráze o nestíhání do svého slovníku zařazovala minimálně. Jenže…
„Mami, upečeš koblížky?“ „Dneska to nestihnu,“odpovídám.
„Mami, opravila jsi mi tu bundu?“ „Jé, promiň, já na to zapomněla, už to dnes nestihnu.“
Co na to říct, někdy to prostě opravdu nevyjde.
Ale vyzrála jsem na to, píšu si lístečky, seznamy úkolů, co je třeba stihnout, a naučila jsem se plánovat předem. Ne nadarmo se říká, že mámy prostě musí mít managment v krvi.
Byl večer, děti spaly a já relaxovala u televize. „Takhle to přece nechci, chci žít a něco dokázat,“ řvalo mi v hlavě. „Napíšu knížku,“ křičel na  mě můj vnitřní hlas. „Ale vždyť, to se nedá stihnout, na to nemám čas, co na tom, že by mě to bavilo, je na to prostě málo času,“ umlčela jsem svůj vnitřní hlas dle mého silným argumentem a přepla televizi na svůj oblíbený pořad, který právě začínal.
„Napiš tu knihu,“ ozýval se každý den ten dotěrný hlásek. „Už nemám chuť pouštět se do něčeho nového, na to nemám trpělivost,“ říkala jsem mu. „Několikrát jsem tvořila nový web a pouštěla se do projektů. Nemám na to čas.“
Je neděle večer a já sedám k počítači, otevírám notebook a začínám ťukat první slova do Wordu. V hlavě mi létají miliony myšlenek, ale co na tom. Co na tom, že to bude trvat, co na tom, že to nenapíšu hned, snažím se uklidnit zase jiný hlas, který chce, abych nic nedělala. Zuřivě ťukám slova do klávesnice, užívám si to. Ještě tohle a tohle…
Najednou mám jasno, tohle je to, čemu se mám věnovat. Celý život mě to táhlo k psaní a konečně jsem se rozhodla uposlechnout svoji touhu. Týdny a měsíce plynuly a jednoho dne: „Super, vždyť já to napsala. Napsala jsem svoji první knihu!“ Co teď? Mám čekat, až o ni projeví zájem nakladatelství nebo mám prostě začít psát další? „Začnu psát další, vždyť mám nápady.“ Intuice mi také říká: „Piš dál,“ a tak prostě píšu, píšu a píšu.
„Jak to děláš, Jani, kde na to bereš čas?“ ptají se kamarádky, sestra, okolí. „Vždyť máš tři děti, jak jsi zvládla napsat knížku? „Prostě jsem si našla čas na to, dělat věci, které chci,“odpovídám.
Některé věci mě vedou k úvahám, zrovna včera jsem přemýšlela nad zajímavým životem rorýsů, ptáků, kteří umí ve vzduchu i spát. A někdy také přemýšlím nad časem. Nebo mám snad říct Panem časem? Čas je jako král, všichni ho znají a podřizují se mu. Některým se nepodaří za celý život se s ním setkat a podívat se mu do očí, protože nestíhají, nemají čas, aby se s ním setkaly tváří v tvář, a když už konečně nastane ta situace, tak se ho bojí a nechtějí mu hledět do očí. Někteří si však z Pána času udělali svého přítele, snaží se mu zalíbit. Jsou to ti lidé, kteří vědí, jak se k času chovat. Jsou to ti lidé, kteří v čase nevidí svého nepřítele ani strašlivého vládce, ale někoho, kdo tu prostě je tak jako oni.
Napsáno s úctou k Pánu času

Jana Burešová

Máma, manželka, ale především člověk plný energie. Když odpočívá, tak s knihou, časopisem nebo alespoň s promýšlením svých knih. Její aktivita ji přiměla vyzkoušet v životě mnohé, a tak prošla například  kurzem grafologie, numerologie, kreslení pravou mozkovou hemisférou. Rekvalifikovala se na kosmetičku, vizážistku a manikérku. Před mateřskou dovolenou se věnovala práci kosmetičky. Nyní žije v Kladně a má tři děti. Mezi její zájmy patří léčivé rostliny, příroda a svět kolem.
Svojí prvotinou Zajíček a tchoř, která vyšla v nakladatelství Brána v březnu roku 2018, si splnila sen. Napsala knihu pro děti, která přibližuje bylinky a současně pobaví. Psaní je pro ni nejpřirozenější způsob komunikace a při námětech knih čerpá ze svých znalostí a koníčků.

Související knihy

Burešová, Jana

Brána