Když člověk v knihkupectví poprvé zahlédne krásně zpracovaný červený přebal s velkými písmeny říkajícími CIZINEC, mohlo by se stát, že knihu rychle přejde. „Camuse už jsem četl,“ řekne si. Za stejným názvem se však skrývá v mnohém odlišná kniha nemenší kvality, která modlu francouzské literatury dokonce datem vzniku o několik let předchází.

Cizinec od Yakupa Kadriho totiž poprvé vyšel již v roce 1932. Samotný děj se však odehrává v době takzvané osvobozenecké války, tedy mezi roky 1919 a 1923. Turecko, které tehdy ještě tvořilo centrum Osmanské říše, se rozhodlo v první světové válce připojit na stranu Německa a Rakouska-Uherska, a nakonec tedy muselo čelit porážce. V roce 1918 bylo donuceno podepsat mírovou dohodu, jež – stejně jako ta, kterou podepsalo Německo – byla krutá a ponižující. Zatímco Německo se na pár let dohodě podřídilo, obyvatelé Turecka se sjednotili za postavou Mustafa Kemala, u nás známého spíše pod oslavným přízviskem Atatürk, který je vyzval k odboji proti vojskům Dohody obsazujícím turecké území. Následná osvobozenecká válka byla úspěšná, Mustafa Kemal vyhnal spojenecká vojska a založil moderní Turecko. Pro pochopení Cizince je ale důležité především vědět, za jaké ideály Atatürk bojoval. Jeho cílem bylo zbavit se dědictví Osmanské říše a založit novou, sekulární republiku. Například velice brzy vydal zákon přikazující oblékání se po západním způsobu a zakazující nošení hidžábu, vyhnal posledního sultána a zrušil osmanský kalifát. Jeho největším snem však bylo vybudování tureckého národa: národní soudržnosti a sounáležitosti.

Cesta k westernizaci Turecka však nebyla jednoduchá, a jak se v posledních letech ukazuje, ani nezvratná. Hlavní hrdina románu Ahmet Celâl je typickým intelektuálem, vojákem, revolučním nadšencem, romantickým nacionalistou a bezbřehým obdivovatelem Mustafa Kemala. Poté, co v první světové válce přišel o ruku, se rozhodl odejít na anatolský venkov, aby tam zklidnil svou mysl, užil času na čtení a přemýšlení a zapomněl na hrůzy prožité ve válce. Krátce po příchodu se však jeho romantické představy venkova hroutí jako domeček z karet. Coby veliký milovník biblických příběhů sám sebe vidí jako proroka, který urovná cesty pro pána, Mustafa Kemala, který přijde po něm, a nadchne vesničany pro ideu nového tureckého národa. To se mu však nikdy nepodaří.

Na začátku knihy, která je celá koncipovaná jako Ahmetův deník, se snaží pochopit vesnici a její fungování, studuje ji i její obyvatele a snaží se mezi ně proniknout. Jak čas běží, autor deníků začíná chápat, že turecký venkov je jiný, než by si on sám přál. Vesničané ho (právem) vidí jako příslušníka městských elit, vyhýbají se mu, a dokonce ho někteří pokládají za něco jako čaroděje, když po nocích čte knihy. Když se svého přítele zeptá, proč před ním vesnické ženy utíkají, dostane se mu odpovědi: „Jsi cizinec, proto, pane.“ Ahmet se nejprve snaží včlenit se do vesnické společnosti: je zapálený pro ideu tureckého národa a zdá se mu nesprávné, aby ho místní pokládali za cizince. Po určité době ale své snahy vzdává a definitivně upadá do letargie. Když do vesnice přichází řečtí – tedy Atatürkovi nepřátelští – vojáci, vesničané nevidí žádný rozdíl mezi nimi a vojáky tureckými, kteří tam byli předtím.

Díky tomu, že autor – stejně jako vypravěč a hlavní postava – obdržel západní vzdělání, mohla by se kniha bez jakýchkoli problémů zařadit do poliček klasické evropské literatury. Vypravěč často využívá biblické paraboly, odvolává se na evropské filosofy a poetický jazyk, kterým mluví, je nám velice blízký. Tím spíše, že příběh, jenž vypráví, by se klidně mohl odehrávat i v Evropě. Až na pro nás cizokrajná jména a občasné zmínky o vesnické mešitě připomíná turecká vesnice její evropský protějšek. Se stejným propastným rozdílem mezi vzděláním a kvalitou života ve městech a na vesnicích se totiž na počátku 20. století potýkala i Evropa.

Knihu tak lze číst jako historické svědectví o událostech osvobozenecké války v Turecku, jako portrét tureckého sekulárního intelektuála, který byl formujícím elementem turecké republiky po další dlouhá desetiletí, ale také jako příběh obtížnosti budování nového národa a národního cítění a líčení hluboké rozdílnosti mezi městskou elitou a prostými vesničany v době velkých válek. Sám Ahmet přitom na konci knihy dospívá k odpuštění. Říká:

„Prosím ho, aby se nehněval na mé vesničany proto, že se mnou jednali jako s cizincem, nepovažovali mě za svého a odsoudili mě k neustálé duševní trýzni. (…) Neboť kdo je vinen tím, že nevědí? Já jsem vinen. Ty, příteli, který budeš s pohnutím číst tyto řádky, ty jsi vinen. Ty a já jsme je nechali po celá staletí uprostřed této nemilosrdné přírody jako hrstku ztracenců, daleko ode všech a ode všeho, zbavené jakékoli radosti života. Byli v zajetí hladu, nemocí a samoty. A jejich duše zůstaly uvězněny v černé temnotě nevědomosti jako ve vězení, které je obklopovalo ze všech stran.“

Takováto reflexe přitom může být relevantní i v dnešní době. V čem tkví rozdíl mezi vesnicí a městem? Mezi městskými elitami a většinou národa? Jak se vyrovnat s tím, že si oba nárokují svou vlastní pravdu a s despektem pohlížejí na ty druhé? Rozdíly dnes naštěstí nejsou zdaleka tak velké jako ve vyprávění Ahmeta Celâla, přesto však politici těmto dělbám ve společnosti musí čelit. Při četbě o Ahmetově utrpení cizince ve vlastní zemi si tak můžeme neustále klást otázku: Tvoří dnes všechny vrstvy společnosti jeden jediný, soudržný národ? Co nás spojuje – a co rozděluje?

Těžko něco vytýkat klasikům. A Yakup Kadri Karaosmanoğlu se mezi ně již jistě řadí. Skoro sto let po svém napsání je Cizinec stále velice populární a můžeme říci, že prošel zkouškou času. Velice povedený překlad Vladimíra Matějčka st. a krásné grafické zpracování od nakladatelství Host ho pak úspěšně představuje i českému čtenáři. Ten se přitom nemusí vůbec bát, že by mu turecká literatura připadala cizí. Zatímco hlavní hrdina románu je cizincem, evropský čtenář si při čtení může připadat jazykově doma. Svěží, leč poetický jazyk nabízí potěšení i prostor k zamyšlení a v lecčems může připomenout například právě stejnojmenný román od Alberta Camuse.

Související knihy

Karaosmanoglu, Yakup Kadri

Host, 2018