Můj brácha Tornádo je útlá knížka určená především dětem školního věku, ale i jejich rodičům. Dne 14. 5. 2018 ji vydalo nakladatelství Pasparta ve spolupráci se společností Albatros Media v edici Má to háček, kde lze najít i tituly věnující se tématům ze speciální pedagogiky či psychologie.

Autorka knihy Petra Štarková (*1975) je zkušená dětská psycholožka a držitelka Zlaté stuhy. Vloni vyšla ve stejné edici její předchozí kniha Lukáš a profesor Neptun, která odkrývá téma dětského autismu.

V příběhu Můj brácha Tornádo vypráví holčička Julie o potížích svého bratra Jonáše, který má ADHD. Tato anglická zkratka v sobě skrývá soubor problémů v oblasti hyperaktivity, nepozornosti a impulzivity, dříve v češtině označované pojmem lehká mozková dysfunkce. Obecně se dá říci, že jde o nově otevřené téma. Přestože se ví o podobných problémech již dlouho, až v poslední době se věnuje pozornost jejich možné nápravě. To je také důvod, proč je na komplexní tématiku ADHD tak žalostně málo knih, zejména pak těch, které by oslovovaly přímo děti. Naštěstí Můj brácha Tornádo je jednou z nich. Autorka popisuje napříč knihou proces, kdy se z neposedného outsidera stane uznávaná školní hvězda. S citlivým přístupem jí vlastním odhaluje situace, se kterými se musí Jonáš během školního roku vypořádat.

Každý z nás se určitě setkal s dítětem, které chvilku neposedí, skáče druhým do řeči, vykřikuje, vyrušuje, do všeho vráží a nikdy neví, co se po něm chce. Ovšem málokdo ví, že se takto neprojevuje naschvál. Jedna z mnoha věcí, které se mi na knížce líbí, je fakt, že nabádá čtenáře (malé i velké) k interakci s těmito dětmi, ukazuje mnoho úhlů pohledu a vyzdvihuje i kladné vlastnosti hyperaktivních dětí. V knize jsou popsány časté postoje ostatních lidí a různé stereotypní názory na děti s ADHD. Díky tomu je čtenář podněcován k větší empatii k Jonášovi i jeho rodině. Zkušenosti, o které se Julie ve svém vyprávění dělí, může čtenář snadno aplikovat, pokud se s touto diagnózou v budoucnu setká. Například když musí Julie čelit učitelce, která dává Jonáše za odstrašující příklad, nebo když se setká s výsměchem ostatních spolužáků. Naopak další postavy v knize se chovají správně, snaží se o inkluzi problematického dítěte do kolektivu, podporují Jonáše v rozvíjení jeho talentů a motivují ho. Právě takový přístup je nesmírně užitečné si osvojit.

Autorka rovněž citlivě poukazuje na skutečnost, že ačkoliv je mezi sourozenci převážně kladný vztah, často se stává, že dítě bez poruchy trpí, protože i když je mnohdy mladší, musí sehrávat roli staršího a zodpovědnějšího, jako je tomu v případě Julie. Hyperaktivní dítě na sebe často strhává většinu pozornosti rodičů, má větší úlevy a volnější hranice ve výchově, což může ve výsledku způsobit frustraci zdravého sourozence. Z knihy lze jasně vyčíst, že ačkoliv se hyperaktivita týká jen menšiny populace, v dané rodině je tento problém vždy umocněný.  (Protože jde o vertikálně dědičnou poruchu — z rodičů na děti). Celkově se mi líbí, jak se Petře Štarkové daří bořit stereotypy zakořeněné ve společnosti, když jde o děti, které jsou nějakým způsobem jiné. Její snaha o osvětu může být (a pevně doufám, že ještě bude) velkým přínosem.

Ráda bych vyzdvihla zejména poslední část knihy, která je věnována sourozencům, rodičům, přátelům a pedagogům. Jednoduchou řečí v ní autorka vysvětluje, co ADHD je, čeho a koho se týká, a poskytuje několik praktických tipů, jak můžeme dětem s ADHD pomáhat. V neposlední řadě udává, na které odborníky se lze obrátit. Na závěr odkazuje na stránky Pasparty, kde čtenáři najdou zábavné pracovní listy ke knize, zdarma. I ty jsem vyzkoušela, spolu s mladší sestrou, a mohu je opravdu doporučit, jsou krásně zpracované. Díky tomu jde kniha použít jako interaktivní pomůcka k inkluzi, nejen doma, ale i ve škole.

Jediné, co mi v knize trochu scházelo, bylo nějaké vlídné slovo určené přímo dětem s ADHD. Je mi jasné, že kniha je koncipována jinak, nicméně by pak mohla hovořit skutečně ke všem.

Příběh doplňuje hojný počet akvarelových ilustrací Markéty Laštuvkové. Ilustrátorce se podařilo věrně zachytit situace, do kterých se oba sourozenci dostávali, rovněž výrazy v obličejích jsou uvěřitelné. Rychlost hyperaktivního Jonáše je důvtipně zobrazená rozpitím barev. Kniha je díky barvitým ilustracím velmi plastická a spolu s autorčiným umem vtáhne čtenáře přímo do děje.

Novinku od Petry Štarkové mohu jen pochválit a doufám, že Můj brácha Tornádo bude motivovat další autory, aby se také věnovali tématu hyperaktivity.

Na závěr bych se s vámi ráda podělila o jednu výmluvnou ukázku z knihy:

„Zazní hudba a závodníci se seřadí. Pak jeden po druhém přicházejí ke stupňům vítězů a vystupují nahoru. Jonáš je uprostřed. Opravdu získal první místo. Lidé tleskají a on si rozpačitě uhlazuje šortky a rovná tričko. Vypadá to, že moc neví, co vlastně má na tom stupni vítězů dělat. Možná je to proto, že Jonáš vlastně doteď nikdy nic nevyhrál. Nikdy nebyl v ničem dobrý. Až teď.“

Související knihy

Štarková, Petra

Pasparta, 2018