Tma přede mnou, tma za mnou

selucky_obrazek
Věřte nevěřte, tohle se mi skutečně stalo… krok za krokem.

Kořenité vůně horských luk, hustá zeleň borovicového podrostu, azurové nebe. Mám před sebou odpolední putování po hřebenech, každé nadechnutí se sublimuje v čistou poezii.
Hustá zeleň se rozhrnula, ze stínu vystoupila Temnota. Nestvůra z mýtu, na jejímž jazyku krev nezasychá. Oči ve výši hrudi statného muže. Jak přenáší váhu z nohy na nohu, centy svalstva se převalují pod černou kůží. Zůstává stát krok ode mne. Může být pes tak obrovský? Může. Netváří se krvežíznivě, má v pohledu smutek, cosi jako lítost nad ztraceným rájem: „Kdybych tě nemusel zabít, nedělal bych to. Bohužel nemám na vybranou.“
Pramínky potu si na mých ztuhlých zádech razí cestu námrazou. Vteřiny jsou minutami. Nebo hodinami? Jak dlouho vydržím takhle stát?
Musím jít. Jdu. Staví se mi po bok. Jde. Nechává si mě na později?
O kus dál ze široké cesty odbočuje chodníček. Nitka stoupající mezi hustými keři. Záchrana? Jsem člověk, bytost lstivá, s nekonečnou opatrností zkracuji krok. On drží nabrané tempo, dostává se přede mne, je metr, dva, deset metrů vepředu. Teď! Jako hádě se nasouvám na stezičku odbočující mezi keře, tisknu se k ní, horečnatě se ženu svahem vzhůru, dusím se v bezdechém úsilí. Kéž bych mohl došlapovat na vzduchový polštář! Stezka je strmější a strmější. Zrychluji. Z potu je plovoucí záclona, nevidím, nedýchám, zaříkávám srdeční sval. Ach, už jsem nahoře, jsem daleko od něj! Zastavuji, odhrnuji zplihlé vlasy. Vysvobozen!
Keř po levici se rozhrnuje, ve smutných očích není zloba, jen tichá výčitka: „Mohls mě upozornit, nemusel bych skrz to pitomé trní.“
Co že je být pokořen? To je, když kolena strachem bijí o sebe navzájem a nohy přesto jdou. Jsme zpátky na cestě. Když umřít, tak na místě, kde je naděje, že najdou mé pozůstatky než začne zima.
Nad cestou se třepotá bělásek. Nejprve slyším hlasy dětí. Pak žen. Tátové mlčí. Moc jich také není.
Nestvůra protahuje krok, běží vstříc tomu velkému množství masa.
„Maminko, černý slon!“ – „Zpátky, Aničko! To není slon! Má to zuby a drápy.“ – „Pojďte sem, děti! Rychle!“
Probůh, co dělat? Zařvat na ty lidi, že Příšeru nikdo neovládá? Před očima mi vyvstává apokalyptický obraz: vypukl chaos, ženy se vrhají k dětem, děti řvou. Jeden z otců nutně musí hrát hrdinu, rozbíhá se proti blízkému příbuznému Psa Baskervillského. Útok. Krev. Lidská.
Tvor složený ze zubů, krve a dvou centů svalů pod černou kůží je na pět kroků od skupiny. Tuhne mi míšní mok.
„Pane, hej, pane! Zavolejte si ho!“
Ústa se mi otevírají, necítím za ně zodpovědnost. Je to můj hlas? Je to moje myšlenka? Mám vůbec myšlenku? Slyším, co mi vychází z hrdla: „Drobečku!“
Mytická nestvůra se zastavuje, otáčí hlavu.
„K noze, Drobečku!“
Dva centy nepřemožitelných svalů se dávají do pohybu, nezastaví se, dokud mi nestanou po boku.
Obcházejí nás. Oblouk zprava, oblouk zleva. Všechny pohledy upřené na Něj.
„Je třeba uznat, pane, že vás poslouchá jako hodiny. Takový výcvik se často nevidí.“
Dětský hlásek: „Tatínku, ten pes se jmenuje Drobeček! To je legrace.“ – „To není legrace, synu. To je zaříkávání.“
Legrace! To dítě mi promluvilo z duše. Kolena ještě fungují. Jdu. Hlasy slábnou, utichají.
Jsme na hřebenu.
Kořenité vůně horských luk, azurové nebe, obzor nakreslený modrými linkami hor. Čistá poezie.
Nohy povolují, dopadám na plochý kámen. Drobeček usedá vedle mě, zbytek oblého vrcholu kopce mizí pod jeho černým tělem. Vytahuji svůj krajíc chleba s máslem. V jeho smutných očích bleskne naděje: není snad ztracený ráj nadosah? „Půl na půl, Drobečku.“ Zuby, které by rozdrtily betonovou podezdívku, mi sousto berou z dlaně s něžností kojící matky.
Moje levá ruka se noří do husté hřívy na jeho krku. Smutné oči se mi usmívají vstříc, černá obří hlava se klade do mého klína. Azurové nebe se rozplizlo v mokré mlze. Slzy? Slzy…
Drobeček. To jméno přišlo z nebe.
Hluboko v srsti se prsty mé levé ruky setkaly s realitou. Obojek, na něm kruhový plíšek s vyraženým telefonním číslem.
Slunce klesá k lince hor, azur nebe stárne. Je čas. Jdeme. Telefonuji z nejbližší chaty (ne ne, o mobilech se v mladším pleocénu nic nevědělo). Odpověď přichází ihned: „Ano, jistě, ztratil se nám. Hned jak mě uvolní z firmy, beru auto. Budu tam tak za půldruhé hodiny.“
Do údolí sestupují stáda nakrmených stínů. Tma přijde rychle a já neumím chodit po horských stezkách v noci. Čekání nepadá v úvahu.
„Říkáte, že je hodný?“ Majitelka chaty očima měří horu svalů, kroutí hlavou. Nakonec odevzdaně krčí rameny: „Ale musíme ho přivázat.“
Drobeček se mě drží jako klíště, ruce se mi třesou, když ho půjčenou prádelní šňůrou uvazuji ke kůlu u ohrady. Poslední pohlazení, jdu, raději se neohlížím. Je u mě dřív, než se mi usadí batoh na zádech. Nejspíš si existenci šňůry ani neuvědomil, prostě se rozběhl a ona praskla o půl vteřiny dřív, než kůl vylétl ze země. Ještě že jsme ho neuvázali ke sloupku, který podpírá balkón.
Majitelka přináší lano. Takové, kterým traktor tahá dvacetimetrové smrky z lesa, svázané do balíků po třech. Druhý konec lana omotáváme kolem silného dubu: „Musíš zůstat, Drobečku.“
Smutné oči slovu „musíš“ nerozumí. Je mi po boku dřív, než dosáhnu okraje lesa, přehryznutý konec lana působí na jeho krku trapně. Srdce mi krvácí, když ho vedu zpět. Majitelka chaty navrhuje starý, ale bytelný jeep, který používají v těžkém horském terénu. Musím nastoupit, aby Drobeček šel do vězení za mnou. Když z auta vyskakuji a rychle za sebou zavírám dvířka, mám pocit zrady.
Co bylo potom? Nevím. Drobeček už mne nedohonil. Že by byl příliš dobře vychovaný, než aby jeep zdemoloval? Víckrát jsem ho neviděl.

V které knize jsem tento příběh přetvořil? To už je na vás.


Oldřich Selucký

seluckyAutor vystudoval v Praze Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy, v Rakousku. Ve Francii se zabýval klasickými jazyky, filozofií a teologií. Na Pedagogické fakultě UK přednášel filozofii a etiku. Napsal scénáře k televizním a rozhlasovým dokumentům a k několika dětským animovaným filmům. Za knihu pro děti Pavel, dobrodruh víry (2004) byl oceněn Cenou amerických vydavatelů křesťanské literatury. Do doby cyrilometodějské mise jsou zasazeny dobrodružné příběhy Strážce ohně (2012) a Vojmírova cesta (2013), obrácení svatého Františka zachytil románem Vzpoura v Assisi (2014). Kniha Bitva na řece Pádu (2015) získala nominaci na prestižní ocenění za literaturu pro mládež Zlatá stuha.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeBitva na řece Pádu
Dobrodružný román ze století páry

Selucký, Oldřich

Portál, 2015

zobrazit info o knizeVzpoura v Assisi

Selucký, Oldřich

Karmelitánské nakladatelství, 2014

zobrazit info o knizeVojmírova cesta

Selucký, Oldřich

Karmelitánské nakladatelství, 2013

zobrazit info o knizeStrážce ohně

Selucký, Oldřich

Karmelitánské nakladatelství, 2012

Napsat komentář