Přečtěte si první část.

„Kdo byla Arwana?“
To byla má první otázka, jakmile jsem stanul před paní Úpatí a zdvořile se jí uklonil. Prostě jsem byl zvědavý a takt mi nic neříkal. Co to slovo vůbec znamená? Kdo ví!
Wirwana byla dáma se vším všudy, honosný šat, rudý jako krev, zdravě vypadající pleť, šperky na krčku i zápěstí, elegantní účes z blond kadeří a vznešený výraz v něžné tváři. Působila jako děvčátko, přestože byla jistě starší než já. Kerk nám po cestě prozradil, že odmítala ženichy tak dlouho, až jednoho dne přestaly nabídky chodit.
Zatvářila se kysele, vznešeně, ale kysele. Kerk a Derk stáli po našem boku a nervózně se ošili.
Pak se však Wirwana shovívavě usmála a dva vojáci si hlasitě oddechli.
„O některých věcech je příliš bolestivé hovořit. Stejně tak o mé sestře, kterou jsem proklela. Stále tam dole na nádvoří stojí. Copak jste ji neviděli?“
Aleg a já jsme museli vypadat velmi natvrdle, protože paní domu ihned pokračovala: „Prosím, pohleďte z okna. Úmyslně sedávám v této komnatě, abych na osud své sestry měla ten nejlepší výhled.“
Aleg byl u malého okénka dříve a jediné, co viděl, byl krásný košatý strom rostoucí přímo z dlažby na náměstí do výšky prvního patra.
„Promiňte, má paní, ale dole je pouze lípa,“ podotkl. Dokázal hovořit velmi – jak to jen nazvat – uctivě. Jeho hlas mi zněl zdvořile, i když mi nadával do oslů.
„Takže jste ji právě viděli,“ uchechtla se Wirwana. „Vždy byla dosti výrazná. Ohnivé vlasy, kypré boky. Kráska se vším všudy. Dbám na to, aby ji zalévali. Nechceme přijít o její půvaby.“
„Šlechetné,“ pronesl Aleg. Nevím, jestli to myslel ironicky.
„Vskutku,“ řekla Wirwana. „Přejděme k vaší žádosti. Chcete zde přespat. V mém městě. Chcete nabrat zásoby na svou pouť do hor, což považuji za sebevraždu, ale budiž. Je to vaše rozhodnutí. Já však říkám ne. Nepomohu vám.“
Byl jsem zaskočen. Přinejmenším. Vypravil jsem ze sebe jen: „Ech.“
„Pokud…“ pokračovala Wirwana.
„Pokud?“ zeptal se Aleg. To neměl dělat!
Wirwaně se nebezpečně blýsklo v jejích mandlově hnědých očích, velmi pěkných očích, takových divokých, a zvýšila hlas na neúnosnou míru: „Už nikdy, nikdy mě nepřerušuj, lidská bytosti!“
Také Alegovi se nebezpečně blýsklo v jeho očích, ale stáhl se do sebe jako šnek do ulity.
Wirwana vydechla, asi svůj hněv, a byla schopna pokračovat: „Pokud nesplníte mou žádost. Ta žádost se týká tebe, posle.“
Nerad jsem něco takového slyšel. Znělo to zlověstně. Napětí ještě umocnil Kerkův lítostný pohled a Derkova tvrdá tvář, bez špetky soucitu. Asi vám nemusím říkat, kterého z bratrů jsem měl v ten okamžik raději?
„Poslouchám,“ pronesl jsem rozhodně.
Ostatním to znělo jako myší zapištění.
„Nad hradem je úzká pěšina, která vede na vrchol Shlížejícího, to je ta hora nad námi. Na konci cesty je chýše, v níž žije stará žena. Potřebuji, abys ji během noci zastihl, doručil jí mé psaní a ještě před svítáním se vrátil zpět. Je to s podivem, ale přes den je ona cesta zahalena v mlze.“
Čáry, pomyslel jsem si. Jedno jsem však nechápal. „Ale proč já?“
„Jsi rychlý. Nejrychlejší ze všech. To jsi říkal,“ usmála se Wirwana.
Nevím, jestli jsem to říkal před ní, ale rozhodně to říkat přestanu.
„Ale přece se mnou může jít průvodce. Třeba tady Kerk?“
„Nikdo zdejší na tu cestu nesmí vstoupit. Je pro nás zapovězená.“
„To zní zlověstně,“ škaredil se Aleg. Jinak je pěkný chlap, ale když se mračí, jde z něho skutečně strach. „Nelíbí se mi to.“
„Nemusí se vám to líbit, ale je to má jediná a poslední nabídka. A vězte, že na míle daleko není další město, kde byste mohli načerpat zásoby. Zemřete žízní v bludišti skal. Řekněte mi ne a já zakážu svým lidem, aby s vámi byť jen promluvili, a tady Derk a Kerk vás ihned vyvedou za hranice mé říše.“
Když říkala „říše“, myslela asi údolíčko Úpatí. Fúrie jedna pyšná, nesnesitelná! Pěkný zadek, ale žít bych s ní nechtěl.
Co mi zbývalo?
„Co jiného mi zbývá?“ povzdechl jsem si také nahlas.
Wirwana se usmála. Byl to takový ten vítězný úsměv.
„Doprovodím Hela. Jsme druhové,“ trval na svém Aleg.
Jo, je to dobrý kluk.
„Ne. Ty počkáš zde a dohlédneš na doplnění zásob.“
K mému překvapení už nic nenamítal. Zase tak dobrý kluk to nebyl!
„Dobrá tedy. Splň, posle, oč žádám, a já vám daruji jednu noc pod touto krásnou a bezpečnou střechou.“
***
Řeknu vám, Wirwanin zlověstný smích slyším ještě teď, a to je tu jinak mrtvo jako v hrobě. Což je samo o sobě děsivé. V noci uslyšíte spoustu zvuků, které do přírody patří. Asi vám nemusím vyprávět o cvrčcích, sovách, ježcích, větru ve větvích a tak dále a tak dále.
Tady, ať jsem svůj sluch namáhal sebevíc, jsem slyšel pouze své vlastní kroky a funění. Byť mám kondici dobrou, cesta do hor vedla, k velkému překvapení, vzhůru, strmě vzhůru po celou dobu. Místy byla tak strmá a plná kamení, že jsem se na ni sotva držel a několikrát jsem se skutečně skutálel o pár stop níž.
Sice mi pod nohy svítil měsíc, byl to macek, krásně jasný, ale díky tomu, že všude podél skalních stěn byly stromy, trpěl jsem nedostatkem světla. Navíc, nic ve vás nevzbuzuje tak velký strach jako to, co nevidíte. A já v černotě mezi stromy něco tušil, ale nic neviděl.
Uháněl jsem, jak nejrychleji jsem dokázal. Dostál jsem své pověsti, protože jsem Shlížejícího zdolal ani ne za hodinu. Bylo něco málo po půlnoci, když jsem stanul na vrcholku hory unášen větrem a černotou.
Shlížel jsem do hlubin a viděl jen klikatící se kamennou cestu a pár kouřících domů dole ve městě. Temnému Úpatí vévodily hradní věže, v nichž, k mému velkému překvapení, svítilo jasné světlo. To bylo poněkud divné, protože, pokud mě nezrazovala paměť, Kerk říkal o jižní věži, že se nepoužívá.
V ten okamžik, kdy jsem nad hlubinou vedl hluboké úvahy, se ozvalo nelidské zaskřehotání. To vám řeknu, tuhla při něm krev, ježily se chlupy na zádech a srdce bilo jako o závod. Skřehotání se ještě několikrát zopakovalo a bylo následováno ozvěnou ženského hlasu.
Přikrčil jsem se, abych splynul s prostředím, a bedlivě jsem naslouchal, zda se ženský hlas ozve znovu. Nejspíš se nějaká žena dostala do nesnází. Nedostala.
TO se vzneslo na noční oblohu jako střela vystřelená z jižní věže hradu. Okřídlená postava, která mohla být o něco větší než člověk, ale rozhodně neměla lidské proporce.
Vyjekl jsem, když jsem z toho hrdla zaslechl skřípot a ženský křik.
Bez dalšího zbytečného otálení jsem vzal nohy na ramena. Chvíli jsem pobíhal po vrcholku hory, mírně splašeně, než jsem spatřil dřevěná vrátka připevněná k vchodu do jeskyně.
Zrovna když jsem je chtěl zdvořile rozrazit, otevřely se samy a já vpadl do klubka kožešin.
„Co to bylo? Co to-“
„Wirwana,“ uslyšel jsem starý hlas odkudsi z hloubi jeskyně.
Když jsem vzhlédl, zjistil jsem, že jeskyně žádnou hloubi nemá. Byla to jen jedna menší síň ozářená ohništěm, vystlaná kožešinami a přeplněná všelijakými nádobami a visícími bylinami. Přesně takhle si představuji doupě čarodějnice. Ale rozhodně si takhle nepředstavuji čarodějnici.
V koutě seděla bělovlasá babička, mírně vrásčitá, s baculatými tvářemi, přívětivýma očima a s pěkně malovaným šátkem kolem krku.
„Dobrý večer, přeji,“ pronesl jsem nervózně a opatrně jsem se posbíral z kožešin.
„Posaď se sem, ke mně.“
Proč ne.
Usedl jsem vedle staré dámy, blíž k ohništi, takže mi bylo příjemné teplo.
„Poslala tě Wirwana,“ konstatovala stařena.
Ani nečekala na přikývnutí.
„Je mazaná. Sama na mě nemůže, nikdo z jejích lidí stezku nezdolá. Musela být štěstím bez sebe, když ses u jejího prahu objevil.“
„No, já nevím. Nepoznám, kdy jsou ženy z mé přítomností nadšené a kdy mě chtějí mít z krku.“
Babička se usmála.
„Asi tušíš, že cesta dolů tě bude stát život?“
„CO?!“
Tak to jsem fakt netušil.
„Jakmile splníš svůj úkol, Wirwana tě zabije. Musí jíst a své poddané nekonzumuje. Za chvíli by neměla komu vládnout. A nápadníci už nejezdí,“ dumala stařena a hleděla do ohně.
„Ale… ale proč by někdo jedl lidi? Co je Wirwana zač?“ mírně jsem koktal.
„Hochu,“ řekla stařena shovívavě a pohlédla mi do očí vševidoucíma očima, „copak jsi ji před okamžikem neviděl? Kdo myslíš, že ta bytost byla?“
„Inu, nenapadlo mě, že něco tak příšerného může být Wirwana. Přece jenom na denním světle byla docela pěkná.“
„Velmi pěkná. Ne však nádherná jako její sestra. To bylo její největší prokletí. Wirwana dokáže závidět tak, jako nikdo jiný na tomto světě… Ach hochu, máme na sebe celou noc. Je to naše poslední noc v životě. Budu ti vyprávět jejich příběh a ty budeš poslouchat.“
„Ale-“
„A ty budeš poslouchat,“ řekla už méně přívětivě stařena a já najednou pocítil závan strachu. Možná jen průvan do zad.
„Pohodlně se opři, ale nezaspi… Narodily se jako dvojčata, Arwana a Wirwana. To je zde častý jev. Obě rozkošná děvčátka, každá však jiná. Osud rozhodl, že jedna bude laskavá a druhá krutá. Dokud byly spolu, Arwana vždy dokázala svou sestru zkrotit, činila z ní lepšího člověka.
Pak však přišla ona tragédie, hrozné neštěstí, které v duši Wirwany zničilo i ten zbytek dobra, lásku k sestře.
Obě se zamilovaly do stejného muže, jednoho nápadníka z Krásnova. Jmenoval se… Já už nevím… Ten mladík si vybral Arwanu, tak krásnou a čistou. Wirwana nechala toho nešťastníka umučit před očima své sestry.
Arwana byla bezbranná, ale ve svém žalu sestru proklela. Tak se Wirwana stala skutečným monstrem, pravou líticí, která v ní dřímala už od narození. Co bylo řečeno, nemohlo být vzato zpět. Mohlo to být potrestáno. Tak se stalo, že Wirwana vyřkla také své přání. Nechť se její sestra na věčné časy musí dívat na nový svět, který pomohla stvořit.
Z Arwany se stala-“
„Lípa,“ dořekl jsem za stařenu.
„Přesně tak. A Arwana se skutečně měla na co dívat. K Wirwaně, bohaté nevěstě, zpočátku přicházelo mnoho nabídek k sňatku, než se rozneslo, co se každému poslovi stane.“
„A co je to? Co?“ chtěl jsem vědět. Vlastně ani ne. Určitě to bude hrozná nechuťárna.
„Co víš o líticích?“
„Nic.“
„Hm. Bylo by ti lépe bez této vědomosti, ale protože se s ní brzy setkáš tváří v tvář, povím ti pravdu… Lítice jsou ženy, které se každou noc přeměňují ve stvůry. Trestají a zabíjejí. Mučení je činí šťastnými, milují krev a lidské maso. Wirwana je prvotřídní líticí. Zpočátku napadala své poddané. Někteří záhadně mizeli v horách, po jiných zbylo jen otevřené okno v jejich ložnici. Pak narazila na mě, na starou babku, kterou podcenila. Sebrala jsem všechny síly a vyběhla na Shlížejícího. Vytvořila jsem kouzlo, které chrání každého obyvatele Úpatí před chřtánem i drápy nelítostné Wirwany. Nemohla jsem se však vrátit do své chýše v lese. Jistě chápeš.
Usídlila jsem se zde, cestu a Shlížejícího jsem pro Wirwaniny poddané zapověděla a pro Wirwanu též. Jenže teď jsem ještě starší, jsem unavená, promrzlá a ofoukaná. Už mě nebaví s Wirwanou věčně bojovat. Dej mi ten dopis od ní.“
A já jí ho dal. Já idiot! Blbec! Osel!
Usmála se a otevřela jej. Cosi se z něho vyvalilo, jakýsi černý prach. Všechen se vecpal do nozder a úst stařeny a ona se začala dusit. V křečích se svalila na záda, držela se u srdce.
Přiskočil jsem k ní a nějak jsem nevěděl, jak jí mám pomoct.
Chytila mě za ruku. Měla pořádný stisk i před smrtí. Možná právě proto. Než zemřela, ještě ze sebe vychrčela: „Všechna má kouzla zemřou se mnou. Musíte zabít Wirwanu, ty a tvůj společník. Nenechte ji vyvraždit Úpatí. To by znamenalo, že jsem prohrála. A to se, do prdele, nesmí stát.“
To byla její poslední slova.

… pokračování příště…

---

 Monika Vorálková

Autorka se narodila v Brně před devětadvaceti lety. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Historie a Český jazyk a literatura. V Brně si také našla místo jakožto učitelka gymnázia. Ve čtrnácti letech začala psát fantasy pod vlivem strhujícího Pána prstenů. Její první počin je dle jejích vlastních slov nepublikovatelný. Další tvorbu započala ve svých osmnácti letech. Tento pokus přerostl v román, který má skoro tisíc stran. Dosud jej nikde nezveřejnila. V nakladatelství Černý drak jí vyšel román Krev Nejmocnějších, na němž pracovala během vysokoškolských let. Vytvořila vlastní fantasy svět, který se jí jen těžko opouštěl. Je nesmírně ráda, že se v něm může ocitat nejen ona, ale i další čtenáři. Stejné nakladatelství letos vydalo povídkový soubor Mladé čarodějky, v němž publikovala dosud svou první povídku Přízrak z Lesa. Od léta pracuje na fantasy detektivce, která se jí rozrůstá a přetváří pod rukama, takže je sama zvědavá, co se z ní vyklube.

Související knihy

Krev Nejmocnějších

Vorálková, Monika

Černý drak, 2017

Mladé čarodějky
Sborník čarokrásných fantasy povídek

Černý drak, 2017