Čtení ke kávě: Stará láska nerezaví (Zuzana Zimmermannová)

Stará láska nerezaví

3.7.2018 Zuzana Zimmermannová Bez komentáře

Než ho – navštívila poprvé, uběhly tři týdny.
Ta doba předtím pro ni nebyla lehká.

– Josef zabloudil.
– Josef vařil brambory bez vody.
– Josef spadl z kola.
– Josef si nadělal do katí.
– Josef se jí ptal, jak se jmenuje.
– Josef se díval do zrcadla a cizinec s výrazem šílence na něj pohlížel zpátky.
Ne, už nebylo možné nechat Josefa bydlet doma.
Anna se bála, že se mu něco stane, že se poraní, že udělá něco, co ho zabije.
Chtěla ho ochránit před bolestí a utrpením.
Prospekty a nabídky domovů důchodců v blízkém okolí si prohlížela důkladně, probírala všechny možnosti.
Pro tak vážné rozhodnutí si chtěla nechat více času, ale čas pospíchal.
– Josef se vypravil v pyžamu na poštu, kde žádal o spojení s Amerikou. Provozovna informovala Annu, ta přijela, jak nejrychleji mohla, a odvezla Josefa domů.
– Josef dělal v zahradě ohýnek a zapálil rybízové keře. Sousedka informovala požárníky.
Hasiči uhasili oheň a Anna Josefovi popálené ruce ošetřila mastí.
– Josef v noci opustil dům a nevrátil se zpět. Anna alarmovala policii.
Příslušníci našli hledaného šedesát kilometrů daleko, na jedné louce.
Josef tam běhal kolem pasoucího se dobytka, a když ho policisté chtěli vzít do auta, vší silou se bránil a křičel: „Musím zahnat krávy domů, máma už na mě čeká!“
Když večer Anna špinavého a úplně vysíleného Josefa umývala ve vaně, do napuštěné vody jí kapaly vlastní slzy.
Bylo to na ni moc. Už ji chyběla síla, kterou by na péči o Josefa potřebovala.
„Mami, neplač, já už jsem přece zase doma,“ prohlásil Josef a pohladil tu mydlící ruku.
Anna ho něžně polaskala po tváři a slíbila: „Všechno bude dobré, ty můj milánku.“
Další den se Josef stěhoval do rezidence pro seniory o několik ulic dál.
Anna ten domov vybrala co nejblíže, aby Josefa mohla navštěvovat i autobusem, až nebude mít auto. Tři zastávky, to není žádná dálka.
Když dorazili k ústavu, odmítnul Josef vystoupit a dal se do breku: „Já chci domů, maminko, já už budu hodný, prosím, zavez mě domů.“
Anna se rozplakala a už chtěla otočit, když si jich všimnul jeden ošetřovatel.
Nabídnul Josefovi rámě a přátelsky ho vyzval: „Pojďte, dneska máme výborný koláč a kafe.“
„Já chci koláč,“ nechal se slyšet Josef a vystoupil z auta. Anna pomohla s vybalením věcí a zůstala ještě na hrnek kávy ve společné jídelně.
Josef se právě domáhal dalšího kousku moučníku a Anny si vůbec nevšímal.
Anna s těžkým srdcem nastartovala auto a rozjela se domů.
Tam ji čekalo jen smutné ticho.
Tohle se událo před třemi týdny.
Tři týdny myšlenek, tři týdny smutnění, tři týdny vzpomínek.
Když se Anna po 21 dnech opět objevila, přivítala ji sympatická ošetřovatelka.
„Pan Novák je v pohodě, zvyknul si, nedělejte si žádné výčitky, už si dokonce našel přítelkyni.“
„Přítelkyni?“opakovala Anna nechápavě, ale to už se na úzké chodbě objevil Josef za ruku držící nějakou starší ženu. Kolem Anny prošel nevšímavě, jakoby pohroužen do svých myšlenek.
„Josefe, Josefe, to jsem já, Anna, přišla jsem za tebou,“ zkusila Anna navázat kontakt, ale Josef právě začal další kolečko, aniž by ji zaregistroval. Jeho tichá, bělovlasá společnice ho věrně následovala.
Opuštěná a zhroucená zůstala Anna stát v úzké chodbě a nevěděla, co má dělat.
„S tou krátkodobou pamětí je to problém,“ ozvala se zdravotnice. „Zkuste příště přinést nějaké fotky z dřívějška, pan Novák žije spíše v minulosti,“ poradila ošetřovatelka zhrzené Anně dobrácky.
Jakmile Anna dorazila domů, tak se hned pustila do třídění fotek. Vybírala a přebírala, až se nakonec rozhodla pro snímek z cesty do Itálie.
Jak to tady Josefovi pěkně sluší, pomyslela si.
Opálený a štěstím zářící Josef ji na fotce držel pevně kolem pasu.
Ach jo, tenhle čas už se nikdy nevrátí, povzdechla Anna a usedla do televizního křesla.
Probíhající reklama přinesla osvícení.
Trošku se tomu dá ale pomoci, na to jsou prostředky a cesty, vzchopila se Anna.
Další den si koupila tmavě blonďatou, dlouhovlasou paruku.
Ty šaty, které tenkrát měla na fotce, objevila na půdě, ve starém koženém kufru.
Ještě štěstí, že nic nevyhazuji, teď se mi to pěkně hodí, usmála se Anna pro sebe, a jak z půdy radostně pospíchala, tak si na posledním schodku vymkla nohu.
Obražené chodidlo nateklo a Anna skoro ani nemohla našlápnout.
Indiáni neznají bolest, zamudrovala si a nuceného klidu využila k přešití italské róby.
Ještěže ta pravá noha mohla šlapat na pedál! Annině proměně nestálo nic v cestě.
Šatům přidala trochu objemu pro pas, vykouzlila ho z délky.
Takhle dlouhé už to mít nemusím, to stáří mě úplně scvrklo, pomyslela si smutně.
Když bylo všechno hotovo, tak se Anna převlékla a pečlivě si přes šedivé krátké vlasy, nasadila novou paruku. Nevěřícně na sebe zírala do zrcadla: Ne, tak tohle už snad ani nejsem já.
„Anno, Aničko moje,“ uvítal ji Josef nadšeně v úzké ústavní chodbě.
„Kdepak jsi byla, miláčku můj, už jsem tě hledal,“ radoval se Josef a políbil Annu na rudě nalíčené rty. Přitom pustil ruku své nové známé.
„Pojď, dáme si zmrzlinu, ano, pusinko moje, a pak si půjdeme zaplavat do moře, viď?“
Josef zamával na ošetřovatelku a pevným hlasem zahlaholil: „Dneska si dáme ten pohár zamilovaných, milá slečno. My jsme tu totiž na svatební cestě.“
Pečovatelka se mile usmála a kývla. Potom se zamlklé Anně podívala pevně do očí a zašeptala: „Stará láska nerezaví. Ty nádherné vzpomínky, ty vám zůstanou celý život.“

Zuzana Zimmermannová

Narodila se v Brně roku 1965. Na Karlově Univerzitě vystudovala dálkově speciální pedagogiku a přitom sbírala zkušenosti v práci s postiženými dětmi a dospělými. Roku 1991 založila česko-německou rodinu. Od té doby žije v Norimberku a pracuje jako vychovatelka ve chráněné dílně. Čas od času má hlavu plnou kvítí a pouští se do psaní. V Německu vyšly její pohádky Andy a lázeňské povídky z Norderney. V češtině vydala pohádku Babička teď bydlí v nebi a její poezie byla několikrát zveřejněna v antologii Posvícení a v Divokém vínu. V nakladatelství Brána jí v březnu vyšla kniha Objížďka, soubor humorných erotických povídek.