Přinášíme vám ukázku z knihy Tajemství skotské krve,
kterou vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Prastaré sídlo, ponořené do tmy pozdního večera, bylo zahaleno hustou, mléčně bílou mlhou. Po široké příjezdové cestě uháněl kočár tažený dvěma černými hřebci, které ještě pokřikem pobízel na kozlíku sedící vysoký ryšavý muž s napjatým výrazem ve tváři. Netrvalo dlouho a kočár prudce zastavil před hlavní zámeckou branou podoby lomeného oblouku, zdobeného rostlinnými motivy. Právě ve chvíli, kdy kočí seskakoval na zem, se rozlétly vyřezávané dubové dveře, z nichž vyběhl dlouhý hubený muž s orlím nosem a světlými vlasy.
„Vezete doktora?“ zeptal se rozrušeným hlasem.
„Samozřejmě, hrabě!“ ozvalo se ze dveří kočáru, v nichž se objevil muž v černém obleku a s kufříkem v ruce.
„Jsem rád, že vás vidím, doktore. Jdete právě včas. Ale pospěšte si, prosím.“
Hrabě vběhl zpátky do zámku a nervózně se ohlížeje, zda ho doktor následuje, spěchal ke schodišti. V tom okamžiku se ze shora ozval pronikavý výkřik, jenž proťal okolní mrtvé ticho. Na konci schodiště se objevila mladá služka.
„Pane, už to začalo!“ šeptala třesoucím se hlasem.
„Slyšíte, doktore? Prosím, pospěšte si!“
„Buďte bez obav, Sire, všechno bude v pořádku,“ uklidňoval ho doktor, když svižným krokem vcházel do pokoje, kde v silných bolestech ležela mladá, k smrti vyčerpaná žena.
Po pár minutách si už doktor nebyl tak jistý tím, co ještě před malou chvílí tak sebejistě prohlašoval.
„Počkejte venku, hrabě, teď tu stejně nebudete nic platný. Udělám vše, co bude v mých silách, aby všechno proběhlo, tak jak má.“
Hrabě, ač nerad, tedy odešel do vedlejší místnosti, kde mu mezitím komorník, ryšavý muž, který nedlouho před tím uháněl s kočárem mlhou, nalil sklenku skotské. Hrabě se jí však ani nedotkl. Jeho myšlenky byly příliš hluboké, než aby si sklenky vůbec všiml. Nervózně přecházel po pokoji a v duchu se modlil, aby vše proběhlo bez obtíží. Náhle se ze sousední místnosti ozval další, tentokrát přerývaný výkřik, který hraběte ještě více znejistil. Zároveň ho však vytrhl z jeho černých úvah.
Zdálo se mu, že uběhlo několik hodin, ve skutečnosti uteklo sotva pár minut. Z pokoje vyšla služka. Hrabě k ní přiskočil a chytil ji za ramena:
„Mluvte, co se tam děje? Je všechno v pořádku?“
„Nevím,“ odvětila dívka, „ale mám o paní strach. Doktor mě poslal pryč, že to prý zvládne sám a že mě už nepotřebuje.“
Hrabě se odvrátil. Dívčina odpověď ho neuklidnila, právě naopak. Musel se ovládat, aby se nešel do vedlejšího pokoje přesvědčit, probíhá-li porod skutečně bez komplikací. Zároveň se konejšil tím, že je přece jeho žena v těch nejlepších rukách, a pokud by se něco dělo, dal by mu doktor vědět.
Netrvalo dlouho a z pokoje se ozval další, o mnoho silnější výkřik, který už hrabě neunesl. Rozběhl se ke dveřím, popadl kliku s takovou razancí, že dveře téměř rozrazil a vmžiku se ocitl uprostřed malé místnosti. Pohled, který se mu naskytl, v něm vyvolal velmi intenzivní pocit úzkosti. Jako kdyby mu někdo vší silou sevřel všechny vnitřnosti. Na čele mu vyskočil studený pot.
Hraběnka ležela na lůžku zcela nehnutě, jako bez života. Doktor, jehož bílá košile byla špinavá od krve, seděl vedle postele a nepřítomně zíral kamsi před sebe. Hrabě se záhy vzpamatoval, popadl ho a zatřásl jím. „Doktore!“ zakřičel. Ale doktor nereagoval. Hrabě přitvrdil a vrazil mu facku. Poté se doktor probral.
„Co se děje, doktore, slyšíte? Co je s mou ženou?“
„Upadla do bezvědomí. Bylo to hrozné…,“ vypravil ze sebe roztřeseným hlasem.
Hrabě doktora dál neposlouchal, protože ho upoutalo něco jiného. Na druhé straně postele stála kolébka, kterou sám pro svého prvorozeného syna vyrobil. Obešel postel. Vytřeštěnýma očima zíral před sebe a nedokázal se od kolébky odtrhnout…

Ryšavý komorník stál u okna a pozoroval houstnoucí mlhu. Ani on nebyl klidný. Také byl podivně probíhajícím porodem znepokojen, protože jeho žena, stejně jako hraběnka, čekala prvního potomka. Navíc mu bylo divné, že je všude takový klid a že hrabě dlouho nepřichází. Náhle si v okně všiml odrazu jakési postavy, jež se vynořila z vedlejšího pokoje. Otočil se. Když spatřil svého pána, vyděsil se, jako kdyby uviděl ducha.
Hrabě se chvěl po celém těle, vypadal nejméně o deset let starší a ještě mnohem hubenější. Skelný pohled, ústa pokleslá a tvář mrtvolně bledá, připomínající matný Měsíc oné podivné noci.

——————————–

Prolistujte si celou ukázku.

——————————–

Mgr. Jan Hrdina

Mgr. Jan Hrdina (1980) vystudoval historii a klasickou archeologii na Filozofické fakultě MU v Brně a vzdělání si rozšířil studiem historie na University of Groningen v Nizozemí. Od roku 2001 píše, publikuje a překládá, pracoval též jako redaktor a fotograf. V současnosti je publicistou a historikem na volné noze. Jako odborný konzultant se podílel na přípravě expozic v pražských památkových objektech, na projektu na podporu výuky dějepisu i projektech filmových a dokumentárních. Specializuje se na starší dějiny Británie, zejména Skotska, antiku a rané dějiny středověku. Je autorem knihy Skotsko – Země dávných tajemství a stejnojmenného seriálu Českého rozhlasu, který vznikl podle prvního vydání knihy. Z angličtiny přeložil knihu MacBeth – velekrál skotský. Jako odborný korektor se podílel na překladech knih z francouzštiny a němčiny. Rád cestuje, v roce 2009 se účastnil české expedice Brazilia Encantada, pátrající po pozůstatcích vyspělé indiánské civilizace. Je jedním z předních českých odborníků na dějiny a kulturu Skotska.

Informace a fotografie byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Hrdina, Jan

Cosmopolis, 2018