Čtení ke kávě: Ze života jednoho (p)osla (Monika Vorálková)

Ze života jednoho (p)osla, III. část

29.5.2018 Monika Vorálková Bez komentáře

Jak ten průšvih skončil.

Přečtěte si první část i druhou část.

Do domu vstoupil úplně jiný člověk! Vlasy jsem měl mokré, uhlazené u hlavy (možná trochu slizce), tváře jsem měl stále rudé od běhu, kůži ošlehanou cestováním, svaly zatnuté. Sám jsem si připadal pohledný. Sedl jsem si na židli a čekal.
Tana přede mě položila dřevěnou misku s polévkou. Byla to samá zelenina a jen trochu jakýchsi křupek. Měl jsem pocit, že tento její pohyb byl vstřícnější než včera. Chutnala opět překvapivě dobře. Ta polévka. Ne Tana, samozřejmě!
Pořád se neměla k tělesné prohlídce. Jen seděla naproti mně a jedla svou porci polévky. Konzumovala ji velmi tiše. Byla tak nenápadná! Což není moc vhodné říkat o ženě.
Zapředl jsem tedy hovor sám: „Co víš o té nákaze? Kdy se tu objevila?“
Vzhlédla, jako by byla překvapena, že vůbec mluvím. Kupodivu však byla ochotná konverzovat.
„Objevila se s tvým přítelem.“
„Ne všichni poslové se vzájemně znají a přátelí,“ dovolil jsem si podotknout. „Ale pokračuj. Nenech se rušit.“
„Je to déle jak týden. Pak byl asi dva dny klid. Potom se každý den objevili alespoň tři nemocní. Pokud hned nezemřeli, lékař si je odnesl k sobě na ošetřovnu.“
„A daří se mu je léčit?“
„Hrobník má pořád spoustu práce. Teda měl by… Nakazil se jako první. Pak jeho žena, její sestra s manželem a dcerami. Jedna z nich byla služka u správce. V tvrzi se nakazil klerik, voják, jeho žena, její bratr a tak dále. Je s podivem, že u hospodského propukla nemoc až včera. Slyšela jsem, že už to má za sebou.“
„To je děs! Přál bych si být daleko odsud.“
„To my všichni, ale bojím se, že nám není pomoci.“
Konečně vypadala trochu lidsky. Sklíčeně, ale lidsky.
„Ani mně?“ chtěl jsem vědět.
„Podívám se.“
Rozhodně vstala, utřela si ruce do zástěry a přistoupila ke mně. Hleděl jsem jí do výstřihu. Nechtěl jsem, ale nastavila mi ho před oči.
Začala mi prohmatávat krk a přejíždět rukama po tváři. Spíš než odborná prohlídka mi to připadalo jako… no… To je fuk.
Začal jsem být nervózní, a když jsem nervózní, tak mluvím.
„A tvůj manžel také umřel na nákazu, teď, nedávno?“
„Ne, zemřel před pěti lety.“
„Co se mu stalo?“
„Nemluvme o něm,“ zašeptala.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou seděla na mém klíně. U toho to neskončilo. Mohu vám ještě prozradit, že mě políbila, dosti vášnivě. Skoro jako by si myslela, že se nedožije zítřejšího dne. Stejně dychtivě mi rozepnula košili a ještě další dva knoflíky na mých kalhotách. Co bylo pak, si pravý džentlmen nechá pro sebe. A to já jsem!
***
Všechny super prožitky večera byly mnohonásobně přebity strašlivými událostmi noci.
Docela zřetelně jsem si pamatoval, jak mě Tana celého utahaného ukládala do postele. Vím, že se ke mně nepřidala. Jen mě napájela divně zbarvenou vodou. Pak si ještě pamatuju, že mi bylo docela teplo. Jenže pak se se mnou začal svět otřásat a já měl pocit, jako by mě ovíval noční chlad. Pamatuju si zimu a tmu.
O to větší šok byl, když jsem se probudil v kobce stěží osvětlené několika loučemi, otřesen chladem, s bolestí hlavy a pocitem, že je se mnou něco špatně. A víte, co to bylo? Ruce i nohy jsem měl přivázány k lůžku pod sebou. A víte, jak to lůžko vypadalo? Jako skřipec. Ano, přesně, onen mučicí nástroj!
Jediné, co mě v ten okamžik napadlo, bylo v zoufalství křičet o své nevině: „Já nejsem nakažený! Nejsem nakažený! Já nejsem!“
I to pramalé světlo mě bodalo do očí, takže jsem si ani zprvu celou místnost neprohlédl. Vlastně to bylo obrovské sklepení s klenutým nízkým stropem, členěné do několika místností zaplněných stejnými loži, na jakém jsem nedobrovolně spočíval já sám. Panika mě celého pohltila, začal jsem řvát jako smyslů zbavený. Každý, kdo mě viděl, si musel myslet, že jsem v posledním stadiu nákazy. Jenže já to nemohl zastavit. Na těch lůžkách byli přivázáni nemocní. Poznal jsem mezi nimi hostinskou, toho mladíka, který pomáhal v hospodě, a dokonce tam ležel také chudák Berry. Vypadal ještě starší než včera. Jen kostra obalená povislou kůží a zbytky důstojnosti. Sténal jako všichni ostatní. Potil se jako všichni ostatní. Jeho pleť hyzdily odporné puchýře. Odporné! Měl bych cítit soucit, ale já cítil skutečně jen děs a obavu, že se v této společnosti skutečně nakazím a skončím jako oni, s kbelíkem pod lůžkem, do kterého rovnou tečou výkaly a moč. Jenže pak jsem si já, osel, uvědomil, že, byť jsem zdravý, v jejich pozici už jsem. Dokonce i ten kbelík pod sebou jsem měl přichystaný!
„Konečně jste vzhůru, Hele.“
Moment. Ten hlas znám! Ten někdo ví, jak se jmenuju. Vždyť to je… Kdo jiný? Lékař!
Jeho tvář stanula nade mnou, zcela nečekaně, jako by se vynořila z pekelné sluje boha Dyrghona.
„Muselo dojít k omylu. Sám jste mě prohlížel. Řekl jste, že mi nic není,“ protestoval jsem. Snažil jsem se chovat uctivě, nelomcovat rukama a nohama.
„Zatím,“ usmál se.
Na jeho úsměvu bylo cosi slizkého. Jeho tvář vypadala jinak. Neměl své moudré brýle. Najednou byl příliš neučený a díky světlům loučí démonický.
„Tak proč tohle?“ chtěl jsem vědět zcela oprávněně. Poukazoval jsem na pouta. „A co tu provádíte těm nebožákům? Proč jsou přivázaní?“
„Vy moc neposloucháte, když vám někdo něco říká, že?“ usmál se shovívavě. „Jsou v posledním stadiu. Jsou nebezpeční sobě i druhým.“
Tím myslel sebe a Jiza. Zahlédl jsem ho až nyní. Stál u stolu uprostřed místnosti, kde cosi bublalo a kde se nacházelo mnoho skleněných nádob a různě zbarvených tekutin. Zrovna se pokoušel jeden velký džbán přelít do skleněné nádoby. Jednou dózou cinkl o druhou.
Lékař se ihned naježil: „Dávej pozor, ty nemehlo! Jestli se něco dostane tam, kam nemá, můžeme tady vybuchnout. V lepším případě se nakazíme záchvatnicí všichni.“
Jizo se začal třást jako štěně. Viděl jsem to bledě. Lékař k němu přiskočil, nádobu mu opatrně, přesto rázně vytrhl a dal se do přelévání sám.
„Záchvatnicí?“ podivil jsem se.
„Ano. Tak jsem tuto nemoc pojmenoval. Jakmile přijde záchvat, netrvá to déle než pár minut a je po všem. Řekl bych, že jsem ji dovedl k dokonalosti.“
„Co to?“ nepochopil jsem. Mělo mi to být jasné od začátku, ale víte, někdy potřebuju víc času na přemýšlení. Zvláště ve vypjatých situacích.
Bylo přelito. Nyní lékař míchal ve skleněné nádobě nově vzniklou směs. Měla nechutně žabí barvu a já pořád naivně věřil, že je to lék.
„Víte, Hele, před pěti lety mi zemřel na podivnou nemoc syn. Nebyl jediný. Tana přišla o manžela a pak byli ještě dva starouši, Ged a Bera, nalezeni téměř rozložení ve svém domku u lesa. Lidé z Braxu tehdy neměli moc pochopení. Hegina, Tanina manžela, vyhnali do lesa, aby tam chcípl sám a bez pomoci. Mého syna odvedli do izolace do tvrze, do vězení. Nepustili mě k němu. Vlastně nikoho. Podezírám je, že umřel žízní. Ale jistě to nevím.“
Bolest je něco, co uměl dobře skrývat, ale ne teď. Bylo mi ho tak líto. Nemohl jsem si pomoct. Nevydrželo mi to dlouho!
„Byla to nákaza, která se šířila z močálů. Hegin se nakazil od domorodce, kterého chytil a upálil na pohřebišti. Tanin manžel byl primitiv, stejně jako všichni tady, ale nezasloužil si, co se mu stalo. Pak byl klid. Pět let. Měl jsem pět let na to, abych s Jizovou pomocí chytil domorodce, nakaženého domorodce, a dal se do experimentování. Vytvořil jsem záchvatnici v nynější podobě. Testoval jsem ji i na sobě a na Jizovi a ano, vyléčili jsme se. Existuje na ni velice prostý lék, odvar z gerénie. Té je všude dost. Už i ti pitomí domorodci to zjistili.
Začal jsem jednat teprve před pár dny, kdy se u našich bran objevil váš druh. Byl ideální oběť. Osoba, která sem záchvatnici dovlekla. Všichni tomu uvěřili. Pak už jsem mohl začít šířit zkázu dle libosti.
A víte, co je zajímavé, Hele?“
„To fakt nevím,“ hlesl jsem s otevřenými ústy.
„Má záchvatnice není nakažlivá, musel jsem jim všem dát do pití pár těchto lahodně vypadajících kapek nebo je potřít, aby onemocněli. Nikomu to zatím nedošlo. Ani správci. Správně by už měl být po smrti, ale schovávám si ho na konec. Bude trpět, jako trpěl můj syn.“
„Já to chápu,“ osmělil jsem se říct. Dokonce jsem ovládl třas ve svém hlasu. Bál jsem se, ale převažovala touha říct lékaři, že je největší magor, jakého jsem kdy viděl.
„Chápu to, ale není mi jasné, proč já. Já vašemu synovi neublížil. Jen tu čekám na důležité psaní. Projíždím a-“
„Vím, to už jsem slyšel,“ přerušil mě.
Dělal zrovna velice nebezpečně vypadající činnost. Nabíral onu humusnou tekutinu naběračkou. Pro koho asi byla určena?
„Hele, jste sice prostý muž, jste nevinný člověk, ale nemohu vás nechat opustit Brax a vykládat všem, co jste tady viděl. Za chvíli bychom tady měli armádu kleriků s jejich očistou a ti by těmto nečistým lidem dopřáli příliš rychlou smrt. Chci, aby trpěli několik dní. Chci je vidět všechny pochcípat.“
„Tanu ne,“ zahuhlal Jizo. „Jiza taky ne.“
„Jistěže ne,“ ujistil ho lékař a poplácal ho po mohutném rameni.
„Tana vám pomáhá?“ vykulil jsem oči.
„Vskutku nemáte daleko k Jizově bystrosti,“ podotkl lékař a blížil se ke mně i s naběračkou.
Moment. Moment. Co chce…?
„Moment! To přece nemůžete!“
Začal jsem sebou zběsile házet. Bylo to vysilující a marné. Představa smrti záchvatnicí však byla příliš děsivá.
„Jizo!“ zavelel lékař.
Pacholek ihned přiskočil a položil mi své medvědí pracky na ramena. Měl jsem pocit, jako by mě zavalilo kamení.
„Ne!!! Ne!!! Ne!!! To je vražda! To nedopustím! Jsem posel! Jsem nedotknutelný! Zahráváte si se zákonem! Moment! Vy jste ho už dávno porušil! Budete viset! Vy blázne! Magore!“
Řval jsem ze všech sil, teprve až byla naběračka u mé pusy, uvědomil jsem si, že bych měl držet ústa zavřená.
„Jizo,“ zavrčel lékař. Jedna pracka mě stále držela přilepeného k lůžku, druhá mi velice lehce rozevřela ústa. Asi mi rozdrtil čelist.
Nevěděl jsem, k jakému bohu se mám modlit dřív. K Miridhovi za zázrak? K Aghorovi za bezbolestnou smrt? K Laghiře za krásný život po smrti?
Než jsem stačil zavřít oči, lékařova ruka se zachvěla, jeho hlava se pomaloučku začala vychylovat, až se vychýlila úplně a spadla na zem. Teprve pak z jeho ruky vypadla naběračka a za ní následovalo celé tělo.
Jizo zanaříkal. Já taky, když mi pustil čelist.
Celý zmatený jsem koukal do světla louče, v jejíž záři stála postava. Zázrak se stal skutečností. Vypadalo to, že jsem zachráněn jako krásná panna v nesnázích.
Radost to ovšem byla předčasná. Byť byl můj zachránce muž jako hora, skutečně udatný s velkým D, tedy U, Jizo byl větší. Jizo byl rozzlobený. Žal nad ztrátou pána mu zakalil rozum, kterého stejně mnoho nepobral. Kdybych nebyl tak pevně svázaný, nabídl bych záhadnému muži pomoc. Takhle jsem mohl pouze přihlížet.
Nejdříve se Jizo přehnal přes lékařovu laboratoř a rozbil vše, čeho se jeho pracka dotkla. Mnoho toho humusu vyprsklo na něho. U toho řval jako raněné zvíře. Obával jsem se, že se na nás sesype strop. Pak se snažil ze stěny sundat jakési železné okovy. Ale mechanismus jejich uchycení byl na něho až příliš složitý. Toho můj zachránce využil. Přikradl se k obrovi zezadu a skočil na něho. Na jeho místě bych ho bodl, ale netroufal jsem si mu radit. Jizo jej dvěma otočkami setřásl jako otravný hmyz. Když byl muž na zemi, ohnal se po něm Jizo spojenými pěstmi, jako když gorila buší do kořisti. Muž se svižně odkutálel. A znovu. A znovu. Místo podlahy zůstávaly rozdrcené cihly.
Jizo z rukou krvácel, u toho pořád soplil a naříkal. Můj zachránce byl přece jenom mrštnější. Rychle vyskočil na nohy, několika mocnými skoky se přehnal přes lékařův stůl, ve výskoku se napřáhl a zabodl svůj krásný meč Jizovi mezi rameno a krk. Bylo to velmi efektní.
Sklepení se otřáslo, když Jizova mrtvola dopadla na zem.
Můj zachránce na nic nečekal. Zřejmě mu tady nebylo příjemně. Přitočil se k mému smrtelnému loži a jal se přetínat má pouta zkrvaveným mečem.
Bylo zde šero, ale já viděl jeho ledové oči, tak šedé, tak modré, jako dva ledovce na vrcholcích Děsivých vrchů. Trochu jsem se polekal. Moc dobře jsem si je pamatoval z lesa, ale pak onen muž promluvil: „Konečně jsem vás našel. Vévoda Herbert by velice ocenil vaše služby. Doufám, že budete s jeho nabídkou souhlasit.“
„Věřte mi, ani ta nejnižší cena pro mě není v tento okamžik dostatečně nízká.“

Monika Vorálková

Autorka se narodila v Brně před devětadvaceti lety. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obory Historie a Český jazyk a literatura. V Brně si také našla místo jakožto učitelka gymnázia. Ve čtrnácti letech začala psát fantasy pod vlivem strhujícího Pána prstenů. Její první počin je dle jejích vlastních slov nepublikovatelný. Další tvorbu započala ve svých osmnácti letech. Tento pokus přerostl v román, který má skoro tisíc stran. Dosud jej nikde nezveřejnila. V nakladatelství Černý drak jí vyšel román Krev Nejmocnějších, na němž pracovala během vysokoškolských let. Vytvořila vlastní fantasy svět, který se jí jen těžko opouštěl. Je nesmírně ráda, že se v něm může ocitat nejen ona, ale i další čtenáři. Stejné nakladatelství letos vydalo povídkový soubor Mladé čarodějky, v němž publikovala dosud svou první povídku Přízrak z Lesa. Od léta pracuje na fantasy detektivce, která se jí rozrůstá a přetváří pod rukama, takže je sama zvědavá, co se z ní vyklube.