Knihu … s duší beadníka od autora Jaroslava Irovského
vydalo nakladatelství Jonathan Livingston.

Vždycky jsem měl štěstí na sousedy. Ať už jsem po osamostatnění se bydlel kdekoliv, pokaždé byl v celém paneláku klid. Jistě, pro pláč malého dítěte musí mít člověk pochopení. Občasné hádky mezi manžely také nebývaly ničím neobvyklým. Ale to, co se stalo ve čtvrtek ráno, bylo něco neočekávaného, doslova mi to vyrazilo dech.
Vše začalo před necelými dvěma týdny, kdy se do prostředního bytu v sedmém patře (já bydlel v pravém o patro níž) přistěhovala z Prahy nová rodina s několikaměsíčním dítětem. Jeho neustálý řev byl na denním pořádku. Pokaždé, když spustilo, snažil jsem se mít pro tuto situaci již zmíněné pochopení, a když dostávalo spolu s trpělivostí mírné trhliny, zachraňovala mě ta žlutá plastová sluchátka ukradená v autobusu RegioJet a v nich hrající Frank Sinatra, na něhož jsem prostě nedal dopustit.
Kdo však tuto situaci snášel o dost hůř než já, byl soused od vedle, tedy z bytu nacházejícího se přímo pod tím, který obývala „pražská“ rodina.
O sousedovi jsem toho moc nevěděl; potkávali jsme se spíš jen náhodně. Odhadoval jsem, že je podobného věku jako já, a přestože měřil přes sto devadesát centimetrů, působil tichým, až zakřiknutým dojmem a při společné cestě výtahem do přízemí nebo naopak šestého patra neustále zíral směrem dolů na své boty. Na pozdrav odpovídal pouze krátkým nesrozumitelným zamručením.
Kolovaly však o něm zvěsti, že má magisterský titul a že dříve učil na střední škole, ze které byl propuštěn, protože trpěl schizofrenií, což se odráželo na jeho pracovních výkonech a chování vůči studentům při vyučovacích hodinách. Nakonec se prý se svou nemocí už dvakrát léčil ve šternberské psychiatrické léčebně. Po propuštění se přistěhoval ke své matce právě do bytu vedle mého. Uvědomil jsem si, že v šestém patře opravdu bydlí samí magoři, k jejichž vzájemnému dialogu (v rámci lehkého konfliktu) došlo jen jednou.
(červen 2016, 3:11 ráno):
CRRRRRRRRRRRRRR!!!, ozve se hlas zvonku u dveří vedlejšího bytu, který mě přes jeho zeď tlakovou vlnou shodí z postele. CRRRRRRRRRRRR!!!, praští mě nová várka přímo do hlavy, když se následně zmateně rozhlížím kolem sebe. Pomalu se sbírám ze země, zatímco další CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!! drnčí snad dvacet vteřin v kuse. Sahám po mobilním telefonu. Tři hodiny po půlnoci. Celý barák dávno spí, jen zvonek trhá noční ticho na malékousky stejně jako mé ušní bubínky. Ucítím na temenu píchající zárodek amoku a nahý se vydávám ke dveřím bytu. CRRRRRRRRR!!! Otevírám dveře a kousek ode mě se objevuje soused, stojící před svým bytem, s prstem neustále položeným na zvonku.
„Co, kurva, blbneš?!?“ rozkřičím se na něj. (V amoku se mi často stává, že se můj slovní projev automaticky nastavuje na tykání.) „Uvědomuješ si, že jsou tři hodiny ráno a někteří slušní lidi by se po pracovním týdnu rádi vyspali aspoň o víkendu?“ (Už tehdy jsem však pobíral dávky a celé dny se jen válel v posteli.)
„Zapomněl jsem si klíče.“
„A jak ses dostal do baráku?“
„Dole bylo otevřené.“
„A budeš zvonit ještě dlouho?“
„Nevím. Nikdo mi nechce otevřít.“
„ASI PROTO, ŽE NIKDO NENÍ DOMA, TY IDIOTE!!!“ Následně zavírám dveře, vracím se zpět do pokoje a s pocitem dobře odvedené práce a mizícího amoku zavírám oči.
CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!
Bylo kolem desáté ranní. Dítě v sedmém patře se opět rozkřičelo tak, až se stěny zatřásly. Nepovolilo. Ten řev mu musel trhat hlasivky ještě víc než mně a sousedovi uši. A vtom se to stalo; hlučně se otevřely dveře ve vedlejším bytě. Ozval se hlasitý dupot, jehož ozvěna se roznášela po celém domě.
„Já už to nevydržím!“ ozvalo se zařvání hlubokého mužského hlasu. PRÁSK!!!, zabouchly se následně dveře od jeho bytu. Děcko ze sedmého patra křičet nepřestalo. Po půl minutě se celá situace opakovala. „Do řiti, udělejte něco s tím děckem!!!“ PRÁSK!!!
Vylezl jsem z postele, vyšel z pokoje na chodbu a namířil si to ke kukátku, abych mohl sledovat dění před dveřmi mého bytu. Po minutě se opět objevil soused.
„Praž-ské kurvy! Praž-ské kurvy! Prááááž-ské kur-vy!“ Tlesk tlesk, tlesk-tlesk-tlesk-tlesk. „Prááááž-ské kur-vy!“ Tlesk tlesk, tles-tlesk-tlesk-tlesk. PRÁSK!!!
Vtom jsem uslyšel, jak se otevřelo několik dveří z různých pater, ze kterých vybíhali další vyděšení sousedé. „Co se to děje?“ – „Ale nic, to je zas ten magor ze šestého patra.“ – „Ten divný spisovatel?“ – „Ne, ten vyšší, co bydlí naproti výtahu.“ – „Já jsem říkala, že si ho mají nechat v léčebně.“
Děcko spustilo další hlasitý křik. Opět se rozletěly dveře v šestém patře, ze kterých soused vyběhl v dalším dusotu. Zhluboka dýchal, jeho amok dosahoval vrcholu. Chytil se oběma rukama za vlasy a z úst vypouštěl tiché zvuky podobné kvílení spojenému se vzlykáním. Pak však nahlas dlouze zařval, až jsem se lekl a narazil čelem do dveří. Náraz vydal dunivý zvuk. Když jsem opět nahlédl do kukátka, soused se díval směrem k mému bytu. To mě silně znepokojilo.
„Drž hubu, nebo zavolám policajty!“ ozvalo se odněkud z dolního patra. „Já se chci dívat na televizi!“
„Sieg Heil! Sieg Heil! Sieg Heil!“ rozkřičel se najednou soused, když opět odvrátil pohled od mých dveří, a kmital pravicí jako o život. Koukal jsem na jeho počínání jako vyjevený, až se zamlžila čočka od kukátka. A pak že já jsem divný, když se své stavy šílenství snažím zahnat nějakým chlastem! Na druhou stranu, zřejmě jsem měl proti sousedovi jednodušší rozhodování, jelikož při každém zvednutí pravé paže nad úroveň hrudníku mi vypadávalo rameno z kloubního pouzdra (přičemž jsem neustále odolával nátlaku svého ortopeda, abych si jej dal operativně napravit). Zaplať pánbu za to, že jsem se nenarodil před sto lety jako Němčour. Jak by to asi dopadlo?
(Německo, rok 1942):
„Dhamy a phanofe, dnes pšijit félky den! Našim mesteškem totiš pchojede sám félky fudce Ádolf Hitla. Fšichni musime stat f pósochu pódel chláfni silnice a sdchafit fstýšenou pcháfisí.Tak šup, fšíchni dho šady,ať pchoběhne mála skouška. Fstyšit pcháfise sa fynf, fya, dcháj, cváj, ajns, ject!“ Všechny pravačky vystřelí šikmo vzhůru. Až na jednu.
„A co fy, hea Von Ichowski, pcho fas tho néplatit?“
„Hea Šnyntke, moje pcháfaška ist kaput, majn dochtoa šikat, še ja muset na opechacijon.“
„Tho je škandal! Fy muset sdchafit, nebo mit gchóse pchoblem!“
„Hea Šnytke, aba ja mit pak félke bolesti a nemoci pchafou poušífat na mastuchbacijon a lefou tho byt jak od Fchansousky!“
„Od Fchansousky? Eklhaft! Dóbše, fy sdchafit léfou! Šékneme fudci, še fy to myslet upšimně, pchotoše lefa byt bliš k schdíšku.“
Až se mi z té představy udělalo zle; stejně zle jako z toho, co právě probíhalo za mými dveřmi. Opět jsem nahlédl do kukátka. Na souseda vyběhl „Pražák“ ze sedmého patra, stál na druhém schodu, aby se mohl zpříma dívat hajlujícímu sousedovi do očí, a jeden na druhého křičeli sprostá slova. Z otevřených dveří horního bytu se dětský řev ozýval ještě hlasitěji, stékal po schodech, odrážel se ode zdí, sjížděl po zábradlí a pomyslně fackoval souseda do tváře, aby mu tak poslal finální knockout vedoucí k naprostému rozběsnění.
Opustil jsem raději dveře, po špičkách se vrátil do pokoje a natáhl se na postel. Na to, že jsem skoro neopouštěl prostor svého bytu, se kolem mě těch podivných událostí dělo až příliš. Nasadil jsem si sluchátka a zavřel oči. „You make me feel so young, You make me feel so spring has sprung, And every time I see you grin, I’m such a happy individual…“, vsakoval se do mých ušních bubínků Frankův úžasný hlas. Už jsem pochopil, proč ve svém pokoji zůstávám tak často. Alespoň v něm byl totiž svět stále ještě úplně v pořádku. A možná ještě v jednom nejmenovaném marketu.
Večer jsem se od sousedky, která právě vytírala podlahu i schody v celém domě, dozvěděl, že policie nakonec opravdu dorazila. Dokonce v doprovodu sousedovy matky, pro niž si přijela do práce. Zjistilo se, že soused už nějakou dobu neužíval předepsané prášky, což matce zatajoval. Bylo tedy jen otázkou času, kdy dojde k něčemu podobnému, ne-li stejnému, co se stalo právě dnes.
Policisté ho pak prý odvezli do známého prostředí – do šternberské psychiatrické léčebny. Nakonec mi bylo až líto, že jsme se potkávali jen minimálně. Jistě by se z nás po bližším seznámení stali dobří přátelé. Takto budeme muset držet prapor „Šílenců ze šestého patra“ už jen já s Milanem, zatímco on si potřetí užije poklidnou atmosféru šternberského blázince. Kdoví, třeba až se v něm objeví popáté, postaví mu před jejím areálem sochu v životní velikosti.
Milan se celý den doma neobjevil. Přišel až v noci, když už jsem spal. Byl zřejmě u přítelkyně. Den co den se ptal, jestli nebude vadit, když si ji někdy přivede s sebou, aby strávila noc v jeho pokoji. Neměl jsem s tím problém. Pokud je slečna vyznavačka adrenalinových aktivit a je očkovaná proti malárii, žluté zimnici, vzteklině, žloutence a břišnímu tyfu, mohla by se při noční návštěvě našeho bytu dožít i rána.

——————-

Přečtěte si další dvě kapitoly.

——————-

O autorovi

Jaroslav Irovský (* 7. 4. 1985) se narodil ve valašských Slušovicích. Od roku 2011 bydlí v Olomouci. V roce 2015 byl Městskou knihovnou v Praze zařazen do seznamu devíti pozoruhodně píšících českých spisovatelů. V roce 2012 debutoval se sbírkou šestnácti povídek s názvem Jak jsme slavili Velikonoce a další humoresky, jíž vzdává hold komikům Miroslavu Šimkovi a Jiřímu Grossmannovi. O rok později vydal sbírku dvaceti autobiografických, dekadentně laděných povídek pod názvem Příběhy sráče. V roce 2014 na tuto sbírku navázal knihou O(byčejný) ŽIVOT. Závěrečným dílem této „Sráčské trilogie“ se stal dnes představený román s názvem …s duší beadníka. Mimo zmíněné je Jaroslav Irovský také autorem básnických sbírek Střípky melancholie a Krásy na mé vadě.

Zdroj informací: web autora

Přečtěte si jedno z autorových zamyšlení také v naší rubrice Čtení ke kávě. A pokud vás jeho tvorba zaujala, neváhejte a navštivte také e-shop, kde si můžete zakoupit všechny doposud vydané tituly.

Nakladatelství Jonathan Livingston navazuje na činnost nakladatelství Tanga, které vzniklo v roce 1996. Poskytuje kompletní nakladatelský servis všem, kteří mají zájem o vydání své vlastní knihy či účelové publikace.

Související knihy

Irovský, Jaroslav

Jonathan Livingston, 2018