Ukázka z knihy Taje olivového háje

Větrné řádění trvalo dlouho. Nakonec se mistral přece jen unavil a zmoženě popolétl do hor odpočinout si. Víla Markéta se vyšla podívat na zahradu. Chtěla zjistit, jaké škody vítr napáchal. Venku ale ustrnula překvapením. Pod větvemi oleandru se cosi krčilo. Bylo to křehké jak labutí chmýří, vylekaně se to choulilo a šaty to mělo jemně do fialova. Markéta zatleskala a oleandr nadzvedl své jedovaté listy. (Když víly ve správnou chvíli tlesknou, některé jedovaté rostliny udělají všechno proto, aby se jich nedotkly.) Zpod listů vykoukla maličká cizí víla. Chvěla se chladem a nejspíš i strachy. Když uviděla Markétu, tvář se jí rozjasnila

„Dobrý den,“ pozdravila a maličko se usmála. „Vy jste tu doma?“
„Dobrý den,“ odpověděla Markéta. „Ano, teď už jsem tady doma. Jmenuji se Markéta a pocházím z hor. Žiju tu už několik týdnů, starám se o zahradu. Mistrál mě sem před časem přinesl z míst, kde ve skalách pramení ledová řeka. Tam býval můj domov. Ten první.“ Potom se také maličko usmála a zeptala se s vílí starostlivostí: „Neublížil vám ten vzteklý vítr?“
„Neublížil, děkuji. Myslím, že jsem v pořádku,“ odpověděla druhá víla, „jsem jen hodně unavená a prokřehlá.“
Pak opatrně vstala. Setřepala si z lehounkých šatů písečná zrnka a urovnala si jemný závoj v barvě lila.
„Já jsem Hedvika,“ představila se. „Mistral mě sebral z levandulového pole. Zrovna jsem čechrala kvítky, aby se levandulím dobře kvetlo. Pocházím z velké květinové farmy. Ráda vám pomohu se zahradou.“
Pak se pracovně rozhlédla a řekla: „Zaliji tady ten keř sporýše.“ Pokývla hlavou směrem k fialovým kvítkům. Ty na pozdrav víle vykouzlily obláček lehce citronové vůně.

A tak se obě malé víly spřátelily. Večer vzala Markéta Hedviku s sebou do altánu. Po bílé židli se snadno dostaly na stůl.
„Tady je můj domov,“ rozmáchla se Markéta doširoka rukama, „ráda se o něj s vámi podělím.“
„Děkuji,“ špitla víla Hedvika a rozhlédla se. V altánu bylo útulno a vlídno.
„Tady spím,“ ukázala Markéta na kávový šálek vystlaný růžovými okvětními lístky. Druhý šálek tu ale nikde nebyl. Jen zapomenuté brýle a ty se na spaní vůbec nehodily. Hedvika se tedy uložila ke spánku na podšálek. Na podšálku se ale vílám dobře nespí. Proto si Hedvika hned druhý den vypletla lůžko z levandulových stonků. S nimi se do altánu vloudila i jemná levandulová vůně. Hedvika na ni byla zvyklá, hned se tu cítila jako doma. Ale ve skrytu duše začala toužit po kávovém šálku.

Obě víly trávily celé dny prací na zahradě. Protože byly maličké, šlo jim to samozřejmě pomalu. Ale to nebyl důvod péči o zahradu vzdát. Rostlinkám se dařilo. Rozkvétaly, odkvétaly a v olivovém háji na rozlehlých stráních začínaly dozrávat olivy. Při práci si víly povídaly. Obvykle o květinách.
„Mají tu málo levandule,“ tvrdila Hedvika. S tím Markéta, víla původem z hor, nesouhlasila:
„Kdepak. Levandule je tu habaděj. Mohlo by tu být víc kosatců a také mořský narcis, má krásné bílé květy. Nebo orchidej zvaná serapie s nádherným nachovým květem. Ta by se v zahradě krásně vyjímala.“

Hedvika, víla od levandulového pole, dost dobře nechápala, jak se někomu může líbit kosatec nebo serapie. Jejich květy mají přece vyloženě podivný tvar, který se ani zdaleka nepodobá něžným levandulovým kvítkům. Markéta však měla ráda pestré květiny a keře. Líbily se jí žluté a fialové kosatce, divoké tulipány v rohu zahrady. Červené, růžové, bílé a lososové gladioly, které rostly přímo u cestičky. Modřenec, hustý keř jalovce i rozsochatá borovice halepská s načervenalým kmenem, již dobře znala z domova. Ale ráda měla i prosté cypřiše. I malá víla totiž může mít ráda velké stromy.

„Copak vám se nelíbí ostatní květiny?“ divila se Markéta.
„Jistěže líbí,“ souhlasila Hedvika. „Ale levandule je v našem kraji nejváženější. Dává obživu lidem. Vyrábějí z ní vonný olej, parfémy, mýdla a spoustu dalších věcí. Dokonce ji i přidávají do jídla. Suší její kvítky. Mně prostě dělá levandule radost. Jsem šťastná, když cítím její vůni.“

Co se vůně týkalo, víla Markéta zase dávala přednost sporýši. Zlehka voněl po plátku citronu. Bylo zřejmé, že každá víla má svoji oblíbenou květinu. To se stává i lidem. Ale mají květiny své oblíbené víly? Tím si víla Markéta nebyla tak docela jistá.

____________________________

Přečtěte si, co se ve vílí zahradě dělo dál…

Portál byl založen v roce 1990 a dnes patří mezi dvacet největších nakladatelství v ČR. Vydává publikace z těchto oblastí: psychologie, pedagogika, sociální práce, média, populárně psychologická literatura, příručky pro rodiče, knihy her, knihy o zdravém životním stylu, rozhovory se zajímavými osobnostmi, knihy pro děti aj. Vydává také čtyři periodika: Psychologie dnes, Děti a my, Rodina a škola, Informatorium 3–8. Portál pořádá též odborné semináře pro pedagogy (akreditace MŠMT) a kurzy pro rodiče.

Související knihy

Krolupperová, Daniela

Portál