Knihu Ztracený řád od autora Steva Berryho
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

KAPITOLA 1

Západní Arkansas
úterý 25. května13:06

Cotton Malone se vypravil za pokladem.
Honbu zahájil před třemi hodinami, když opustil horskou chatu a nechal se vysadit o dvaatřicet kilometrů dál na severním okraji národní rezervace Ouachita, oblasti o rozloze přes sedm tisíc kilometrů čtverečních, s porostem věkovitých dubů, buků,cedrů a jilmů. Zdejší divočina magneticky přitahuje milovníky přírody, ale před sto padesáti lety bývala vyhledávaným cílem psanců, kterým kopcovitý terén a husté lesy nabízely vynikající možnost schovat sebe i kořist.
Cotton pomáhal Národnímu muzeu americké historie s misí, která ho těšila. Obvykle se pouštěl do nějaké akce proto, že ho přemluvila nebo přímo najala jeho někdejší šéfová Stephanie Nelleová, ale tentokrát mu osobně zatelefonoval čestný kancléř Smithsonova institutu a zároveň předseda Nejvyššího soudu, vysvětlil mu situaci a poskytl dost informací na to, aby se v Cottonovi rozhořel zájem. Navíc mu nabídl velkorysý honorář 25 000 dolarů. I když popravdě řečeno, Cotton by kývl klidně i zadarmo, protože měl Smithsonův institut rád.
A komu by se nechtělo hledat ztracený poklad?
Lesy, které ho obklopovaly, se táhly od členité plošiny Ozark na severním konci státu ke zvlněným kopcům Ouachita na jihu. Mezi oběma pohořími se nacházela údolí, vyhlídky, hřebeny kopců, jeskyně a nesčetné řeky a potoky, prostě dokonalý přírodní ráj. Cotton tyhle končiny nikdy dřív nenavštívil a to byl další důvod, proč úkol přijal.
Dorazil vybaven technologiemi 21. století – magnetometrem a GPS trackerem – a výchozími souřadnicemi. S pomocí GPS navigace se proplétal mezi stromy a zvolna se blížil k místu, kde mu snad satelit z výšky mnoha tisíc kilometrů nahlásí kýžený bod X.
Celá tahle záležitost se jevila zajímavě.
Odborný knihovník muzea americké historie Martin Thomas prostudoval soubor poznámek, starých map a deníků uložený v obrovských smithsonovských archivech. Tyto dokumenty nepřístupné veřejnosti podrobně popisovaly pátrání Smithsonova institutu z roku 1909 a zahrnovaly i předchozí výpravu do západního Arkansasu. Z té nevzešlo nic krom toho, že vedoucího výzkumníka zabila skupina lovců, kteří si ho prý spletli s jelenem. Mohla to být nehoda, ale Cotton nebyl naivní a věděl, že šerif zvolený místní komunitou svoje voliče nepotopí – a venkovskému Arkansasu z přelomu století padlo označení „místní komunita“ jako ulité.
To se pak věci snadno zametají pod koberec.
Na navigaci dál naskakovala čísla.
Cotton poupravil směr, kráčel dál a pohledem pátral mezi stromy. Uplynulé tři dny strávil ve Washingtonu a probíral se týmiž poznámkami z terénu, knihami, mapami a dokumenty, které zaujaly Martina Thomase. Dostal k tomu kancléřovo oficiální požehnání. Podrobně si pročetl, co tady v Arkansasu může čekat. Čerstvější poznámky, které dostal přímo od Thomase, popisovaly konkrétní orientační bod, kdysi dávno označený jako mapový strom, a jeho přesné souřadnice. Další informace získal od ochotného správce horské chaty, včetně popisu nejbližšího okolí místa, kde onen majestátní buk roste.
Navigace zapípala.
Objevilo se na ní velké X.
Tady je to.
Strom se tyčil do výšky přinejmenším patnácti metrů. Bylo do něj vyřezáno 65 obrazců. Cotton to věděl, protože Thomas tu před měsícem byl a spočítal je. Došlo ale k incidentu. Na jednu větev nad stezkou kdosi pověsil bezhlavou figurínu proděravělou kulkami. Pohupovala se nad hromadou vystřílených nábojnic z brokovnice jako oběť lynče. Na všech stromech kolem byly namalovány obrácené kříže a od figuríny vedla k nábojnicím spuštěná šňůra. Vzkaz byl jasný.
Vypadni.
Zabralo to.
Thomas vzal do zaječích.
Jenže tentokrát se dostavil profesionál zvyklý na problémy.
Cotton popošel blíž a prohlížel si řezby. Pomalu přejel konečky prstů ptáka, zvon a cosi, co připomínalo beznohého koně. Od jednoho botanika v přírodovědném muzeu se dozvěděl, že hladká a tenká kůra buků roste pomalu, takže nerozpukává. Značka vyřezaná do buku proto vydrží desítky let. Do mnoha řezeb vrostl mech a lišejník, jiné zdeformoval růst. Většina ale zůstala rozpoznatelná. Cotton si s sebou v batohu přinesl jemný nylonový kartáč a teď jím opatrně očistil lišejník, takže se objevila další písmena a symboly. Rád by si je prohlédl důkladně a popřemýšlel nad jejich významem, ale momentálně měl na práci důležitější věci. Tohle byl teprve začátek, a tak se rozhlédl po jiném stromě.
A spatřil ho.
O deset metrů dál.
Byl to vysoký dub červený, jehož větve kdysi dávno někdo ořezal do nepřirozeného tvaru, takže čněly do výše jako brankové tyče. Cotton zahlédl pěšinu vedoucí pod ním a zadal příslušné údaje do GPS. Potřeboval pomyslný směr vytyčený místem, kde stál, a těmi brankovými tyčemi. Zamířil na sever a zachovával zeměpisnou délku, měnil pouze zeměpisnou šířku. Nešlo mu do hlavy, jak tohle někdo před desítkami let dokázal spočítat pouze ručně.
Popošel do míst, kde podrost řídl a stromy houstly. Baldachýnem jarního listí kropenatě prosakovaly sluneční paprsky. Horko a vlhko se mu lepily na kůži a tížily ho jako mokrý ručník, připomínalo mu to chlapecká léta prožitá ve střední Georgii.
Osmnáct metrů od mapového stromu uviděl hromadu kamenů obrostlých huňatým mechem. Bylo mu řečeno, ať právě ty vyhlíží. Shýbl se a prozkoumal je, okartáčoval z nich zelenou patinu. Na jednom skoro dole u země uviděl vytesanou číslici 7.
Téměř nezřetelnou, ale byla tam.
Na kameni o velikosti softbalového míčku. Zvedl ho a obrátil. Stačilo pár rychlých tahů kartáčem a vyloupla se dvě písmena.
JV.
Už věděl, že do zdejších lesů bylo záměrně rozmístěno mnoho značek. Zůstávaly na očích, a přesto nenápadné, aby jim nikdo nevěnoval pozornost. Dokonalou ukázku představovala tahle hromada kamení. Dokud jste se na ni cíleně nezaměřili, vypadala úplně obyčejně. Cottonovi se vybavilo, co mu kdysi řekl děda.
Proč ukrývat kořist, kdybys ji pak nedokázal najít?
Přesně tak.
Odhadoval, že JV znamená jihovýchod. A ta sedmička? Kdo ví. Nejspíš má jen svést ze správné stopy. Když ji někdo postřehne, už ho nenapadne kámen obracet. Ale na znalého člověka, který jde cosi vyzvednout z úkrytu, funguje jako do očí bijící poutač. Cotton navíc věděl, že pro tajné společenstvo, které tu údajně poschovávalo poklady, je sedmička symbolické číslo. Hlásá: „Padací most je spuštěn, cesta vpředu čistá.“ Patří to k jejich tajnému kódovanému jazyku.
Zapnul magnetometr. Prozatím to odkládal, aby šetřil baterii. Otočil se k jihovýchodu, směrem, který by ho dovedl zpět k mapovému stromu, a připravil se. Terénní poznámky z roku 1909 se zmiňovaly o mnoha tajných značkách.
Byl to důmyslný bezpečnostní systém.
Důkaz lidské vynalézavosti.

——————–

Prolistujte si další ukázku.

——————-

O autorovi

Americký spisovatel Steve Berry (* 1955) už od roku 2003 vydává rok co rok jednu knihu s provokativní historickou premisou: do přitažlivého zábalu spekulace halí Jantarovou komnatu, Rasputina, Alexandrijskou knihovnu, templáře, Kolumba, Napoleona, čínské císaře, nově také Tudorovce… Dnes se jeho romány pravidelně umísťují na horních příčkách i těch nejprestižnějších amerických žebříčků, respektive světových, protože Berryho romány vycházejí ve více než 50 zemích. Berry v současnosti píše na plný úvazek, takže má dost času na náročné a důkladné rešerše pro každou knihu. Je mj. autorem těchto knih: Templářské dědictví, Královský klam, Lincolnův mýtus, Hrozba patriotů, Kolumbova záhada ad.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead ad.

Související knihy

Berry, Steve

Domino, 2018