Po úspěšné fantasy sérii Dvůr trnů a růží Sarah J. Maas a zasněženém románu Na lovu Meagan Spoonerové pokračuje nakladatelství CooBoo v osvědčeném trendu vydávat retellingy Krásky a zvířete. Tentokrát vsadilo na démonický příběh Krutá krása Rosamund Hodgeové. Byl to ale šťastný krok?

Hrdinkou příběhu je mladá Nyx, která byla v dětství zaslíbena Laskavému pánovi. Ve skutečnosti na něm nic laskavého není. Je krutým vládcem démonů, jenž si podrobil celé království. Dívčin otec s ním kdysi uzavřel pošetilou dohodu a Nyx za to teď musí platit. Odmalička trénovala, jak Laskavého pána zabít, aby pomstila svou rodinu, kterou ovšem, vzhledem k okolnostem, vždycky nenáviděla. Nesnáší, když ji příbuzní tlačí do něčeho, co sama nechce. Přesto v den sedmnáctých narozenin odchází jako nevěsta do prapodivného domu svého manžela. Má jasný plán, jak ho zničit a ukončit jeho devět set let trvající nadvládu nad zemí. Nepočítá však s tím, že ji svůdný démon bude od počátku přitahovat. Ačkoli se do něj proti své vůli zamiluje, pokouší se zůstat loajální vůči rodině a zabít ho.

Laskavého pána jsem nenáviděla celý svůj život, ale jen tak, jako se nenávidí mor nebo požár. Byl to netvor, který mi zničil život, utiskoval celý můj svět, ale pořád jsem ho znala jen z vyprávění. Teď jsem ale věděla, jak vypadá, večeřela s ním, líbala ho. Viděla jsem ho zabíjet. Znala jsem jeho jméno, i když nebylo pravé. Takže teprve teď jsem ho mohla skutečně nenávidět. Nenáviděla jsem jeho oči, jeho smích, jeho posměšný úsměv. Nesnášela jsem ho za to, že mě mohl bez sebemenších obtíží políbit, zabít nebo někde zamknout. Ale ze všeho nejvíc jsem ho nenáviděla za to, že mě předtím přiměl ho chtít.
Nenávist pro mě nebyla ničím novým. Po celý život jsem nenáviděla svou rodinu. Ale tu jsem měla za povinnost milovat, ať už ke mně byla jakkoli nespravedlivá. Ignifexe jsem měla za úkol zničit. A jak jsem se tak krčila ve tmě, uvědomila jsem si, jak moc by se mi to líbilo. (str. 106–107)

Příběh čerpá inspiraci z řecké mytologie a zasazuje tak známou pohádku do netradičního prostředí. Vzít si Krásku a zvíře a zakomponovat ji do světa jiného slavného příběhu se zdá být oblíbenou cestou více autorek. Meagan Spooner spojila Krásku a zvíře s ruskou pohádkou o careviči Ivanovi a ptáku Ohniváku. Jako kdyby to samo o sobě zaručovalo zcela nový a originální prožitek. U Meagan Spooner je podobnost s Kráskou a zvířetem alespoň patrná. Hlavní hrdinka je tu přívětivá a neohrožená, ale také věčně nespokojená lovkyně. Zvíře je skutečně zvířetem, ošklivým na pohled, ale dobrým uvnitř.

Rosamund Hodgeová naproti tomu přináší čtenářům nesympatickou a otravnou hrdinku, která má sklony nenávidět naprosto všechny, včetně sebe. Neustále opakuje, že na ní závisí osud světa, že musí zabít svého manžela, aby zachránila celou zemi a prokázala věrnost rodině, kterou ale mimochodem hluboce nenávidí. A nenávidí i sebe za to, že je schopná takové nenávisti… Když toto čtete pořád dokola, brzy se začnete nejenom nudit, ale tou nenávistí se nakazíte. Laskavý pán se zpočátku tváří nedotknutelně a tvrdě, je to nicméně neodolatelný krasavec, jehož krutost vezme rychle za své a nahradí ji nepochopitelná něžnost a důvěra. Svou manželku si oblíbí právě proto, že je uvnitř krutá a zkažená. Co si z toho vezmeme? Děvčata, buďte zahořklá a plná nenávisti, potom si vás zamiluje i muž vašich snů.

Líbí se mi, když má žena v srdci trochu zášti.
Zvedla jsem jednu ze sklenic a praštila s ní o zem. Pak druhou. Potom jsem na zem smetla talíře a příbory. Stříbrnými svícny jsem mrštila o zeď. Popadla jsem prázdný tác a začala s ním mlátit o stůl.
Pak mi došlo, jak směšně musím vypadat. Upustila jsem tác. V očích mě pálily slzy. Otřela jsem si je, ale pak mi vyhrkly další, až jsem se nakonec před stolem rozvzlykala.
Podařilo se mi, co po dvě stě let Resurgandi – a každý člověk v Arkádii, dokonce i samotní bohové – považovali za nemožné. Pomstila jsem se Laskavému pánovi. Nechala jsem ho zakusit bolest, kterou každodenně rozdával, a i když to bylo jen na několik hodin, stala jsem se tím hrdinkou. (str. 119–120)

Samotný nápad příběhu by mohl být dobrý, kdyby nebyl tak nedotažený. Knížka není dlouhá a stránky ubíhají rychle, ale děj se dá předvídat a nepřináší nic, co by v člověku zanechalo hlubší dojem. Nic z toho, co se mi na knize snad líbí, se neobejde bez nějakého „ale“. Kdo je tu Laskavý pán a kdo je ve skutečnosti jeho tajemný Stín, pochopí každý vnímavější čtenář prakticky okamžitě. Na rozdíl od démonova obrovského a chaotického domu, v němž vyznat se je zhola nemožné. U mnoha popisů cítíme, že si autorka dala záležet na tom, aby byly opravdu atraktivní a působivé, naneštěstí si na jejich základě mnohdy jen těžko utvoříme konkrétní představu. Vše popisuje jakoby s ohledem na efekt, ale neúčinkuje to, protože čtenář se v domě nemůže zorientovat. Bylo by tak záhodno, abychom se alespoň mohli obávat o osud postav a držet jim palce. Jenomže to u Nyx prostě nejde. Její škádlení s manželem občas pobaví, ale pak dívka zase vše zkazí donekonečna opakujícím se tvrzením, že ho stejně musí zabít. A tak ho chvílemi miluje a laská, chvílemi nesnáší a políčkuje. Útočí na něj a vzápětí se za to omlouvá, ačkoli má bezpochyby právo být k němu zlá a odměřená po všem, co jí způsobil. Ona sama evidentně přežije každé nebezpečí, takže vlastně není důvod se o ni bát. Po první polovině, kde se toho až tak mnoho neděje, přichází zajímavější a napínavější druhá část, která je ale zase příliš uspěchaná. Než se nadějeme, je tady konec, tak náhlý a podivný, že asi také nezanechá žádoucí dojem.

Abych to tedy shrnula – od knihy jsem očekávala určité kouzlo, které se ale nedostavilo. Těšila jsem se na příběh, jenž mě dojme, vyleká, zkrátka nějakým způsobem sevře mé srdce a vtiskne mi nesmazatelný pocit potěšení. Jediným mým potěšením ovšem bylo, když jsem se dostala ke konci a mohla knížku zavřít.

Pevně doufám, že Crimson Bound, převyprávění Červené karkulky od téže autorky, bude lepší. To má nakladatelství CooBoo v plánu vydat na podzim tohoto roku. Ve svém edičním plánu ho nesprávně označuje jako „druhý díl“ Kruté krásy, takže jsem si původně říkala, prima, druhý díl snad nabídne zajímavější pokračování. Podobné obálky rovněž naznačují, že se jedná o dva díly téže série, avšak ve skutečnosti se jedná o jiný samostatný příběh. Rosamund Hodgeová nepíše špatně, takže knize šanci dám. Budu se těšit na něco, co zatím ještě není tak vyčerpané jako téma Krásky a zvířete.

Související knihy

Hodgeová, Rosamund

CooBoo, 2018