Téměř přesně tři roky po uvedení prvního svazku přibyl díky nakladatelství No Limits do série Bídnici.cz druhý titul s názvem Ta naše písnička česká. Autorsky se na něm podíleli Jiří Zídek a Jenifer Zídková.

S velkou slávou a doprovázena téměř divadelním představením za účasti žluto-bílých vozů s nápisy VB se v dubnu 2015 objevila na knižním trhu kniha Bídnici.cz Špinavé obrazy z dějin národa českého, Kniha první: Kořeny (1945–1973). Už zmínka o pořadí dávala tušit, že se tento titul dočká nějakého pokračování. A jak již bylo řečeno, tři roky poté, v březnu 2018, s poněkud menšími ovacemi, se setkáváme se svazkem druhým z původně předpokládaných pěti. Jeho název Ta naše písnička česká by mohl vzbudit dojem, že na pořadu dne budou osudy našich pěveckých i hudebních talentů, ale ve skutečnosti je tu umělecký svět použit jen jako kulisa a kostra příběhů mnoha lidských osudů, tématicky i obsahově ne nepodobných tomu, o čem se psalo v Kořenech.

Vezměme to ale popořadě. Časový rámec, jenž tentokrát Jiří Zídek (nově se svou dcerou Jenifer) pokrývá, začíná zhruba rokem 1938 a zasahuje až prakticky do současnosti. Mnohé napoví přehled základních kapitol, z nichž každá je ještě rozčleněna do mnoha dílčích částí, v nichž se kolem titulní postavy jako vodicí linie odehrávají příběhy i postav ne vždy umělecky zaměřených, ale zpravidla se zásadním politickým či jiným vlivem na dění ve společnosti. A tak v první kapitole čteme o osudech předválečných a válečných „Ta naše písnička česká (Karel Hašler) 1938–1945: O písničkářích a lidech“. Vítězný únor a doba přilehlá se rozvíjí ve druhé kapitole s názvem „Slunečnice (Inka Zamánková) 1948: Jak jsme znárodnili kulturu“. Následují období s mnoha vysvětlujícími názvy a podtituly: „Docela všední obyčejný den (Vlasta Průchová) 1957: Osudová hříčka o potřebě žít svůj den“, „Dobrý den, majore Gagarine (Pozdrav astronautovi) 1961: Text o triumfu lidstva a o ničem“, „Čekej tiše (Eva Olmerová) 1968: Opojení a vystřízlivění jednoho osudového roku“, „Modlitba pro Martu (Marta Kubišová) 1970: Intimní song nejen o zabité naději“, „Muž bez uší (The Plastic People of the Universe) 1977: Alegorie všeho možného i nemožného“, „Světlo a stín (Hana Zagorová) 1982: Panelák, králíkárna lidských osudů“, „Poupata (Michal David) 1985: Perverzní pop song o potlačovaném já“, „Vzpomínky mi zůstanou (Rudolf Cortés) 1986: Jeden rok, kdy zemřel swing“, „Zlatý slavík 1989 (různí interpreti) 1990: Fabulace na rozličná, nejen hudební témata“, „Demokracie (Karel Kryl) 1994: Protistátní píseň o marnosti“, „Dvě malá křídla (Helena Vondráčková) 2000: HDP (Hodně divné príběhy): Potrat“, „Úplně nahá (Lucie Bílá) 2006: Rozpolcený příběh o černé a bílé“, „Tři oříšky pro popelku… (Iveta Bartošová) 2014: Bulvární klišé o vzestupu a pádu“ a konečně pověstný zlatý hřeb „Zůstanu svůj (Karel Gott) 2017: Prosté umění transformace“.

První, čeho si čtenáři nepochybně všimnou, je rozsah knihy. Šest set třicet stran velikosti téměř B5 už je úctyhodná sada informací. Kromě zmíněných šestnácti kapitol se text dále člení na většinou pojmenované podkapitoly, jejichž hlavní úkolem je proplést v rámci daného bloku osudy více postav. Vzájemná provázanost lidských příběhů je vůbec základním principem publikace, která by na první pohled mohla vzbudit mylný dojem obří bulvární příručky. K povrchnímu hodnocení této kategorie by mohl přispět i zdánlivě omezený výčet aktivit představovaných aktérů. Sex, násilí, boj o moc, návykové látky, závist, udavačství… to je jen pověstná špička ledovce. Pravdou také je, že i převládající telegrafní styl, založený na krátkých větách s rychle se měnícími pohledy, může vzbudit dojem určité psychedelické seance. Leč nenechme se mýlit. Za knihou Ta naše písnička česká musí stát neuvěřitelné množství práce. Čím více se čtenáři noří do jejích stránek, tím srozumitelnějším se text stává. Skoro by se dalo říci, že pokoušet se o nějaké sondy do obsahu bez znalosti předchozího děje by vlastnímu pochopení i atmosféře mohlo uškodit. Teprve jako souhrn souvislostí dává publikace svým čtenářům to, pro co si (snad) přišli, tedy poodhalení zákulisních výher i proher mnoha z těch osobností, jež hýbaly našimi dějinami, ať už jsme o tom věděli, nebo ne.

S první knihou série Bídnici.cz má Ta naše písnička česká společné nejenom poodhalování faktů, jež mohly zůstat díky různým výkladům minulosti naší společnosti utajeny, ale i slušnou dávku korekturních průsaků. Pravda, překlepy, nekonzistence označování či prostá přehlédnutí gramatických nešvarů tu nejsou tak četným prohřeškem, jako tomu bylo u Kořenů, ale i tak se jim kniha nevyhnula v míře těžko přehlédnutelné. Na druhou stranu, jak již bylo opakovaně řečeno, jde o práci velkého rozsahu a věřím, že informační hodnota výrazně převáží nad rozčarováním z řemeslně nedotaženého vydání. Možná i nepřesnosti typu „pozdrav astronautovi“ bude možné akceptovat, i když poučený čtenář ví, že slovo astronaut je od počátku kosmické horečky používáno ve spojení se západními dobyvateli kosmu, zatímco ve východním a specificky sovětském bloku se používal výraz kosmonaut. Leč nebuďme hnidopichy a zaměřme se na celkový dojem a sdělení, jehož se nám dostává.

Ta naše písnička česká je kniha, která může svým titulem mnohé zájemce zmást. Neuškodí tedy ještě jednou podtrhnout, že se nejedná ani o zpěvník lidových písní, ani o bulvární pohled do zákulisí našeho hudebního světa, ale že jde o dílo veskrze vzdělávací a poznávací. Abyste ale dokázali ocenit či pohanět jeho rozsah i velmi svérázný styl, měli byste si je přečíst sami. Vřele takový krok doporučuji, i když je mi jasné, že to není kniha pro každého. Možná bych si mohl vypůjčit dřívější označování televizních pořadů a připsat, že jde jednoznačně o pořad s hvězdičkou. Nevysílat před desátou hodinou večerní. Číst až po setmění.

Související knihy

Zídek, Jiří – Zídková, Jenifer

No Limits, 2018