Čtení ke kávě: Aljaška aneb Bacha, medvěd (Kristina Hlaváčková)

Aljaška aneb Bacha, medvěd

24.4.2018 Kristina Hlaváčková Bez komentáře

Ono se řekne medvěd. Na Aljašce vás zajímají obzvlášť dva druhy. Grizzly a baribal neboli černý medvěd.

Když máte štěstí, dostanete naprosto přesný návod, jak se v jejich přítomnosti chovat:

Medvědi v národních parcích jsou zvyklí na lidi a nejsou agresivní, ale jedná se o divoká zvířata, která mohou být nebezpečná.
Pokud vidíte mládě, matka nebývá daleko.
Na medvědy mluvte, aby věděli, že je poblíž člověk.
Abyste medvědy odhalili, používejte všechny svoje smysly.
Veškeré jídlo a vybavení mějte neustále u sebe.

Pokud zahlédnete medvěda:

Nechoďte k němu.
Mluvte na něj a pomalu začněte couvat.
Neotáčejte se k němu zády a neutíkejte.

Pokud se proti vám medvěd rozeběhne:

Neotáčejte se k němu zády a neutíkejte.
Zůstaňte stát a křičte. Většinou vyváznete bez úhony.
Pokud je medvěd agresivní, použijte pepřový sprej.

Pokud medvěd zaútočí (pomineme, že již předešlý odstavec lze pokládat za útok):

S černým medvědem se perte.
Pokud vás napadne grizzly, hrajte mrtvého. Pokud vás začne žrát, perte se s ním.

Zřejmě nejpodstatnější je poučka: Neotáčejte se k němu zády a neutíkejte. Jak nám bylo dosti laxně vysvětleno, v momentě, kdy utíkáte, děláte ze sebe kořist. I kdyby byl méďa najedený, doběhne si vás jen pro tu srandu a pro radost z toho, že si do vás plácne. Je to zřejmě jediná poučka platná za všech okolností.

Zdá se, že základní fór je rozeznat baribala od grizzlyho. Malinko problém je fakt, že medvěd černý je dost často hnědý. Grizzly může být i černý. Můžete mi věřit, že zjišťovat tvar čumáku fakt nemáte čas. Dobré rozpoznávací znamení je hrb mezi lopatkami, který má pouze grizzly. Jen se proti vám nesmí postavit dřív, než situaci zhodnotíte. Nejenže pak nemáte šanci hrb vidět, ale taky už vážně nehrozí, že uniknete bez úhony. To už je medvídek totiž pořádně naštvaný a lze s úspěchem pochybovat, že by se nechal ukecat. Zajímalo by mě, jak se pozná, že vás chlupáč zatím jen tak ožužlává, a kdy už vás začal žrát. Každopádně nejdřív vám půjde po břiše a po zátylku, takže se doporučuje schoulit se do klubíčka a přetáhnout si batoh přes hlavu. Už vám neřeknou, že „jídlo a vybavení mějte neustále u sebe“ rozhodně neplatí v noci ve stanu, a vlastně vůbec v táboře, protože rozhodně nestojíte o zvědavou chlupatou návštěvu.

To se ovšem dozvíte až tam, na Aljašce. I přesto, nebo možná i právě proto byla pro mě dovolená na Aljašce tou vysněnou, milionovou. Pár cest už mám za sebou a ve své podstatě je to pro mě ideální lokalita. Nejsou tam hadi. Je tam minimum měst. Zato jsou tam všechny možné druhy divokých zvířátek, které jsem vždy chtěla vidět. S vědomím, že medvídek není roztomilý chlupáček na mazlení, se na ně vážně těším. Kdo by nechtěl v přírodě potkat lachtany a lvouny, orla bělohlavého, vydry, losy a soby, ulovit si lososa k večeři. A nikdy jsem neviděla velryby…

Před odjezdem jsem se pokusila mámu uklidnit, že se mi nemůže nic stát. „Vždyť jaká je pravděpodobnost, že jednomu člověku poleze medvěd do stanu dvakrát?“ Mně už jeden do stanu lezl, takže pohoda.

Máma mi na to celkem suše odpověděla: „U normálního člověka nulová, ale u tebe stoprocentní.“ Tak prd, máma to bude muset holt přežít.

Aljaška je nádherná. Je nádhernější a kouzelnější, než jsem si představovala, a já mám hodně bujnou představivost.

Výlet na Aljašku je nejlepší v době, kdy táhnou lososi. Nejsem rybář. Na sezení u rybníka nemám trpělivost, je to na mě málo akční. I když… v mém dosud jediném podání byl rybářský pokus akční ažaž. Místo ryby jsem na háček chytila tetu. Pak jsem zašmodrchala vlasec do kamenů a větví tak, že už ho nikdy nikdo nerozmotal. A zvrtla jsem si kotník. Ale to mi bylo šest. To se nepočítá.

Přece na Aljašce neminu jedinou příležitost na zážitek a dobrodružství! Vždyť kolikrát za život budu mít příležitost ulovit si vlastní večeři? Alespoň to zkusím! K mému nesmírnému úžasu jsem svého prvního lososa z vody vytáhla už první večer. Nechali mě si ho nafiletovat. A čerstvý kaviár vylovený z řeky? No, mňam! Tahle dovolená bude boží!

Výšlap na GraceRidge. Převýšení 920 metrů. Trpaslík je dobrý plavec, ale dlouho nevydrží. Já ujdu tedy ledacos, ale chůze do kopce mi nedělá úplně dobře. Kdo by ovšem vynechal výlet a možnost na naprosto úžasný výhled, že. Do kopce jsem sice mizerný chodec, ale ukázalo se, že v naší skupině jsou i horší. Tak se stalo, že půlka lidí mi výrazně utekla a ta druhá byla někde za mnou. Ve své podstatě jsem šla sama. To by mě tedy zajímalo, jak podle pouček budu dělat velkou skupinu, až potkám medvěda. Vlastně to nebyl ani tak les jako spíš prales. Rozhodla jsem se sledovat okolí a pokud možno případné medvědy vidět dřív než oni mě. Nebudu popírat, že jsem se kochala. Občas jsem se zastavila u keřů s velkými malinami. Rozhledu brání spousta křovinného porostu, listy, co vypadají jako lopuchy, ale na spodní straně mají drobné háčky, takže místo toaleťáku se jejich použití nedoporučuje. Není to takový ten krásně přehledný les, jaký znám z domova. Tou dobou už jsem slyšela tolik medvědích historek, že jsem opravdu obezřetná. Na medvídky se sice těším, ale že bych byla cvok, co se nechá s radostí sežrat, to tedy ne.

Vylezla jsem z lesa. Čistě teoreticky to byla mýtina. Prakticky to byla travnatá plantáž, skrz kterou vedla úzká stezka. Jako vážně? Ta tráva je vyšší než já! Rozhled nula. Chvíli jsem stepovala v naději, že mě třeba dojde ta zadní část skupiny. To nehrozilo. Pokřižovala jsem se a vyrazila. Jestli na mě v tom porostu něco bafne, tak mě drbne!

Opravdu se mi ulevilo, když jsem nechala trávu za sebou a vnořila se do další části lesa. Věřte mi, že teď mi přišel naprosto úžasně přehledný. Druhá cestička travou. A třetí. Když už jsem si začala říkat, že je to v pohodě, těsně vedle mě se ozvalo zamručení a něco se… asi zvedlo. Tráva se jaksi vybočila do cestičky. Íííík!! Nebýt základní poučky, nejspíš bych si úspěšně zahrála na Toma a Jerryho, nožičky by se mi rozmazaly vyvinutou rychlostí a vzala bych takovou čáru, že by se za mnou jen prášilo, kopec nekopec.
Mluvit na medvěda. Jasně. „Hele, kámo, mazej, já nejsem k jídlu, určitě jsem dost tuhý maso,“ oznámila jsem mu zcela nelogicky. Dobře, randál. Tak jsem si začala zpívat. Brácha tvrdí, že bych na svůj zpěv měla mít zbrojní průkaz. Jen nevím, proč jediná písnička, co mě napadla, byla I don’t like you, but I love you… Kdybych couvala, nejspíš bych se přerazila nebo nacouvala do trávy nebo dalšího chlupáče, a tak jsem to vzala krabími přískoky bokem vpřed. Medvěd, tedy myslím, že to byl medvěd, se naštěstí vydal porostem někam pryč ode mě.

Na zpáteční cestě na tom samém místě vyplašil medvěda předvoj naší skupiny. Nebo že by medvěd vyplašil předvoj naší skupiny?

Trochu mě mrzelo, že jsem do tábora dorazila s těmi, kteří nemuseli sedět v kajaku a čekat, až se medvědí návštěvník naší malé plážičky uráčí odcestovat. No nic, nemůžu mít na zvířátka štěstí pořád jenom já. My zase viděli medúzy, mladé halibuty, hvězdice a na kajaku jsme si hráli na schovávanou s lachtanem.

To je přece jasné, že se mi v noci chtělo čůrat. Vždyť kdo by se na Aljašce nechtěl uprostřed noci vyškrabat ze stanu a jít do lesa. No co, třeba alespoň uvidím polární záři. Ne? Tak prd. S čelovkou na hlavě jsem se vydala do lesa a vzorně dost daleko od tábora zahučela do křoví. Byl to jeden z momentů, kdy si člověk říká, že to chlapi mají jednodušší. No nic. Hlavně si nepočůrat gatě od pyžama nebo boty.

Jak si tam tak dřepím, kalhoty na půl žerdi, čelovku namířenou přímo před sebe, zaregistrovala jsem pohyb. Do tenkého proužku světla ze tmy vkráčel medvěd. A zastavil se. Světlo ho překvapilo. Začal větřit. Otočil se na mě, chvíli se pohupoval z jedné nohy na druhou. Pak se postavil, přední tlapy svěšené. Byl možná tři metry ode mě. Krve by se ve mně nedořezal. Ještě nejsem vyčůraná, dřepím tu v křoví se staženými kalhotami – a teď co. Neslyšela jsem jedinou poučku na téma, jak medvěd reaguje na světlo. Hrb jsem neviděla, jsem si poměrně jistá, že jde o černého medvěda. Z tohohle pohledu je velký jako kráva a já doufám, že bude mít rozum a půjde pryč. Poučka nepoučka, dělám mrtvého brouka. Měl rozum. Spustil se na přední a odloudal se pryč. Směr tábor. To jsme si tedy pomohli.

…pokračování příště…

Kristina Hlaváčková

Spisovatelka se narodila 1979 v Praze do rodiny architektů. Část svého dětství strávila s rodiči v Nigérii. Jazykové dovednosti získané v Africe jí dopomohly k ročnímu stipendiu na střední škole v USA, kde si našla cestu k jedné ze svých životních „lásek“ – ke keramice. Velmi brzy začala psát, i když většinou „do šuplíku“. Je autorkou fantasy trilogie Dračí oči. V minulosti kromě jiného překládala titulky seriálů pro MTV a texty pro prestižní čínský architektonický časopis. V současné době spolupracuje s ČVUT jako překladatelka a jako Office Manager působí v architektonické firmě. V dubnu 2018 vydala soubor historek Ono samo se to…