Konec prosince. Po svátcích. Zamrzlá zem pokrytá jemným popraškem sněhu, který pod podrážkami bot detektiva šéfinspektora Tiffa Rowlinsona nenápadně skřípal. Před ním na mýtině se objevil dřevěný srub, který vypadal, jako kdyby se právě vynořil z nějaké pohádky, a to včetně svého vysokého kamenného komína a vyřezávaného srdce nade dveřmi. Místní statkář srub postavil před šedesáti lety jako letní sídlo pro svoji dceru, ale už dlouho byl dům opuštěný a málem se ztrácel pod závojem popínavých rostlin a mechu. Útočiště vybudované se vší láskou a nevinností, teď zneuctěné tím nejnepochopitelnějším způsobem.
Rowlinson s rukama za zády pomalu obešel malou dřevěnou stavbu, zdvižený límec kabátu mu vykukoval zpod bílé igelitové kombinézy. Vyšetřovatelé se váhavě pohybovali po místě činu a dávali pozor na každý svůj krok. S pomocí obrovského množství bílo-modré plastové pásky vymezili široký okruh okolo mýtiny. Rowlinson už byl na takových místech nesčetněkrát. Viděl již příliš mnoho těl, potkal příliš mnoho plačících pozůstalých a zažil příliš málo soudních procesů. Necítil při práci už téměř nic. Ten nekonečný koloběh ho otupil.
Ale v těchto lesích to bylo jiné.
V těchto lesích Rowlinsonovu otupělost znovu přebily nečekaně silné emoce.
Přistoupil ke vchodu do srubu a vkročil dovnitř. Vzduch tu byl těžký a zkažený. Zalovil v kapse po inhalátoru. Pocítil drobnou vlnu úlevy, jakmile nahmatal známou plastovou tubičku s kovovou nádobkou uvnitř. Pronikavý chlad kolem ani nevnímal.
Místnost byla prázdná. Tedy prázdná až na tělo oběti. A všudypřítomné mušky, které se rojily okolo toho, co z něj zůstalo. Hlava oběti visela dozadu přes opěradlo dřevěné židle, oči i ústa byly do široka otevřené. Kůže zežloutlá a svraštělá. Reakce na jed, jak bylo Rowlinsonovi vysvětleno. Ale až teprve teď pochopil poznámku, kterou slyšel jednoho ze členů vyšetřovacího týmu utrousit před krátkou chvílí: „Ten chudák vypadá, jak kdyby z něj doslova vysáli duši.“
Oběť byla nahá a ruce měla pokryté hlubokými řeznými ranami, ale to nebylo nic v porovnání s její hrudí. Maso z ní viselo v cárech a rány odhalovaly rudou tkáň a změť svalů. Podobná zranění pokračovala až do spodní poloviny těla, ale vše se koupalo v krvi, a tak bylo opravdu těžké rozeznat, jestli alespoň některé jeho části zůstaly netknuté.
„Ježíši.“ Někdo za Rowlinsonem zalapal po dechu.
Otočil se a ve dveřích uviděl Hardwicka, který si zakrýval ústa rukou.
„Co to tady sakra máme, šéfe?“
Detektiv seržant Hardwick byl asi o půl druhé hlavy menší než jeho nadřízený, ale i tak dokázal svou statnou figurou hravě vyplnit celý vnitřek srubu. Byl to skrz naskrz městský kluk se sebevědomým vystupováním, který se navzdory nepopiratelnému nedostatku šarmu ukázal být zároveň moc dobrým policistou.
„Ta zranění si způsobil sám,“ pronesl Rowlinson tiše.
„Sám sobě rozcupoval kůži na hadry, šéfe?“
Rowlinson se naklonil blíž k tělu. Ptyalismus – nadměrná produkce pěnivých slin – se v tomhle případě projevil dokonce v tak extrémní míře, že oběť už sliny ani nebyla schopna spolykat. V jednom okamžiku si zřejmě do úst strčila ruku, aby vyvolala zvracení, ale vzápětí se do ní zakousla tak silně, že si ji namísto toho málem amputovala.
„Alkaloid způsobil dlouhé hodiny naprosto nepředstavitelné mučivé bolesti. Aby se jí oběť zbavila, pokusila se rozdrásat samu sebe.“
„Ale proč?“
„Aby se dostala k srdci, Hardwicku. To bylo to jediné, co mohlo bolest zastavit.“
O tři hodiny dříve seděl sir Philip Wren ve studovně svého domu v Kentu, žaludek měl plný portského vína a kuřete a mysl plnou procítěných frází, které se chystal přednést během své děkovné řeči na slavnostním udílení vyznamenání Řádu britského impéria. Telefonovali mu teprve předchozího dne ve vší důvěrnosti – komise se rozhodla ocenit úřadujícího generálního prokurátora za jeho přínos právnímu odvětví i vládě Jejího Veličenstva a zařadila ho na svůj výroční list vyznamenaných. Nakonec se tedy jeho celoživotní oddanost veřejné službě přeci jen dočká uznání. Wren se během posledních čtyřiadvaceti hodin téměř vznášel ve stavu euforie.
Avšak jeho radost neměla dlouhého trvání. Nyní se nacházel kdesi v lesích jižního Walesu celý promrzlý a plný úzkosti a hlava mu třeštila pronikavou bolestí.
Místo činu vypadalo přesně tak, jak očekával – na mýtině se to hemžilo specialisty z forenzního týmu. Záblesky modrých světel. Pocit nejistoty vznášející se ve vzduchu. A uprostřed toho všeho malý dřevěný srub s vyřezávaným srdcem nade dveřmi.
A je to tady zase.
Bylo mu řečeno, že detektiv ve službě Rowlinson je dostatečně kompetentní. O čemž ani v nejmenším nepochyboval, ale žádný místní detektiv by si právě tenhle případ nemohl ponechat. Ne potom, co se Wrenovy obavy ukázaly jako opodstatněné. Zastihl Rowlinsona, jak ještě s jedním mužem postávají poblíž dveří do srubu a oba k němu vysílají stejně znepokojené pohledy, jaké zažil v průběhu let i od všech ostatních detektivů. Nemohl jim to mít za zlé. Kdyby záleželo jen na něm, nechal by je v klidu dělat jejich práci, ale to nemohl. Rozhodně ne v těchto případech.
Přešel mýtinu a cítil na sobě všechny ty tázavé pohledy, které ho sledovaly.
„Philip Wren,“ nabídl ruku k pozdravu a odpovědí mu byl skutečně pevný stisk.
„Detektiv šéfinspektor Rowlinson. Nečekali jsme generálního prokurátora, pane. Je tu nějaký problém s jurisdikcí, co bychom…?“
„Ale ne, to vůbec ne. Nechceme vám to tady příliš pošlapat, šéfinspektore. Vaše autorita nebude nijak zpochybňována.“
Což byla lež. Už v tu chvíli se na místě nacházel i spe­ciálně sestavený tým připravený převzít vyšetřování, skupina podřízená celostátnímu útvaru pro vyšetřování extremismu. Tajná jednotka specialistů metropolitní policie.
„Pak nechápu…“
„Můžu vidět tělo, šéfinspektore Rowlinsone?“
Rowlinson přešlápl z jedné nohy na druhou. Generální prokurátor dorazil v Jaguaru XJ v doprovodu nevelké skupinky mužů v černých oblecích. Tito muži si zatím k sobě svolali celý zmatený tým vyšetřovatelů a předkládali jim k podpisu dohody o mlčenlivosti. Po několika dlouhých vteřinách váhání Rowlinson ustoupil stranou.
Wren se zhluboka nadechl studeného vzduchu, než vkročil dovnitř srubu. Žaludek se mu začal obracet. Podobný pohled už si znovu připomínat nechtěl.
Rowlinson stál ve dveřích a zvědavě ho pozoroval s rukama zabořenýma hluboko v kapsách.
Odkašlal si.
„Jed do něj vpravili hadičkou skrz zápěstí, pravděpodobně byl v té době v bezvědomí. Tenhle druh jedu se rychle rozšíří do celého těla a ochromuje každý jednotlivý nerv. Bolest je nesnesitelná, ale mozek je příliš zaneprázdněný, než aby se dokázal vypnout. Domníváme se, že takový stav trvá až několik hodin, během kterých se oběť, jak můžete vidět, sama fatálně znetvoří.“
„Našli jste něco v jeho ústech, šéfinspektore?“
Rowlinson zaváhal. „Cože?“
Wren ucítil, že se mu v krku začíná tvořit knedlík, jako kdyby se najednou nemohl nadechnout. „V jeho ústech, šéfinspektore. Našli jste něco v jeho ústech?“
Rowlinson se zadíval kamsi do prázdna za něj, jako kdyby chvíli uvažoval o tom, zda by to nemohl být nějaký test, pak se ale pár rychlými kroky přesunul do bezprostřední blízkosti těla oběti. Pěna okolo otevřených úst mrtvoly už začínala tuhnout, ale potůčky slin se táhly dolů po tváři jako vaječný bílek. Wren sledoval, jak Rowlinson nahlíží oběti do úst.
„Nic tam není.“ Rowlinson se znovu narovnal.
„Podívejte se pořádně.“
Rowlinson se ještě jednou nahnul nad tělo a podíval se skutečně zblízka. Wren zatnul obě ruce v pěst. Možná, že měl Rowlinson pravdu. Možná tam opravdu nebylo nic.
„Moment,“ zaváhal Rowlinson a z kapsy vylovil propisku a pár gumových rukavic. „Něco tam je…“
Wren ucítil, jak celé jeho tělo ztuhlo napětím, zatímco Rowlinson se postavil tak, aby mohl co nejsnáze sáhnout do úst oběti. Zastrčil do nich pero a jemně jím rozevřel čelisti.
„Co je prokristapána tohle?“ Zvedl směrem ke světlu něco tmavého.
Hned nato Philip Wren rychlým krokem vyšel ze srubu ven.

——————–

A nezapomeňte si také prolistovat ukázku.

——————–

O autorovi

Než se James Hazel rozhodl věnovat psaní a literatuře, pracoval jako právník v soukromé advokátní kanceláři specializující se na korporátní a obchodní spory a pracovní právo. Byl uznávaným právníkem a partnerem v regionální právní firmě, kde měl na starost vedení několika samostatných oddělení. Pak se ale rozhodl skončit s právní praxí a věnovat se tomu, co chtěl vždycky dělat nejvíc – jeho snem totiž bylo stát se spisovatelem. Román Jepice bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co se v současné době objevuje na poli britského thrilleru – jedná se o autorovou knižní prvotinou a zároveň je prvním dílem série s detektivem Charliem Priestem, o kterém toho ještě jistě mnoho uslyšíme. James Hazel žije s manželkou a třemi dětmi na okraji Lincolnshire Wolds, zajímá se o kriminologii a je vášnivým čtenářem krimi thrillerů. Miluje indie hudbu a líbí se mu všechno, co je retro.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Hazel, James

Domino, 2018