Knihu Útěk od autorky C. L. Taylor
vydalo nakladatelství Domino v edici Napětí.

1. kapitola

Někdo jde za mnou, vytrvale se mnou drží krok. Na patře mě zaštípá vůně ženského parfému – silná omamná kombinace pižma a nějaké květiny. Snad lilie, anebo jasmínu. Dotyčná se na mě nalepila tak těsně, že kdybych se zničehonic zastavila, narazila by mi do zad. Proč mě prostě nepředejde? Tahle ulice zastrčená vzadu za univerzitou je poklidná, lemuje ji řada parkovacích míst a chodník je dost široký na to, aby po něm šli dva lidé vedle sebe.
Zrychlím. Elisa už je ve školce určitě poslední, sama samotinká, a nejde jí do hlavy, kde vězím. Chtěla jsem odejít z práce na minutu přesně v pět, jenže za mnou přišla jedna studentka a v kanceláři se mi rozbrečela. Prý neodevzdala včas seminární práci a hrozně se bojí, že ji učitel z kurzu vyhodí. Nemohla jsem ji tam v takovém stavu nechat a odkráčet. Musela jsem ji uklidnit. Odcházela ode mě s úsměvem ve tváři, ale mě v podpaží štípal pot. Bylo čtvrt na šest. Nikdy neodcházím z práce takhle pozdě. Prostě nikdy.
K autu už mi chybí jen nějakých sto metrů. Ani ne za minutu vklouznu dovnitř, zabouchnu za sebou dvířka, rozvrčí se motor a spustí se muzika. Budu v bezpečí. Všechno bude v pohodě.
Ještě padesát metrů.
Žena za mnou ztěžka oddechuje. Taky zrychlila.
Dvacet metrů.
Ucítím na kabátu slabý tah; hmátla po mně, ale nepovedlo se jí látku uchopit.
Deset metrů.
Vkročím do ulice, mířím ke dveřím na straně řidiče a pořád mě pronásleduje klapot vysokých podpatků. Sáhnu do kapsy pro klíče, ale nahmátnu jenom zmačkaný papírový kapesník, pytlíček hrozinek a obaly od bonbónů. Zajedu rukou do druhé kapsy a konečně zavadím o klíče. Sotva je sevřu v prstech, na rameni mi přistane ruka.
Srdce mi vyletí až do krku, prudce se otočím a zvednu před sebe ruce v obranném gestu.
„Jejda!“ vykulí oči blondýna asi tak v mém věku a uskočí ode mě. Má na sobě tlustou bundu, přiléhavé džíny a boty na podpatku. „Jenom jsem se vás chtěla zeptat na cestu.“
Všechen strach mě v jediném rozechvělém výdechu opustí. Chce se mě zeptat na cestu.
Upírá na mě oči obtažené silnou černou linkou. „Nevíte, kde staví autobus, co mě doveze do Brecknock Road?“
Projede mnou úžas. „Brecknock Road? Tam bydlím.“
„Jo? To je mi ale náhoda.“
Na první pohled mi připadalo, že je jí něco přes čtyřicet jako mně, ale s hladkým čelem a klenutým obočím kontrastují povislé tváře a zvrásněná kůže na krku, které naznačují, že bude nejmíň o deset let starší.
Sjede pohledem k mojí ruce opřené o okénko auta. „Nejedete tam náhodou?“
„Prosím?“
„Do Brecknock Road. Nehodila byste mě tam?“
Nevím, jak zareagovat. Rozhodně ji u sebe v autě nechci. Ne když jsem v tomhle stavu. Potřebuju se před příjezdem do mateřské školky uklidnit. Nechci, aby mě Elisa viděla takhle rozhozenou.
Blondýna stočí zrak k chodníku, po kterém jde mladý kluk v těžkém kabátě. Zaobírá se telefonem a nevnímá svět kolem.
„Úplně jako můj syn a dcera – ti taky v jednom kuse čučí do mobilu,“ prohodí blondýna žoviálně, když mladík zmizí za rohem a zase jsme samy. Buď vůbec nepostřehla, jak mě svou žádostí zaskočila a jak je mi to proti srsti, anebo je jí to fuk.
„No… víte…“ Zastrčím klíč do zámku. „Nezlobte se, ale nejedu přímo domů. Potřebuju napřed vyzvednout dceru ze školky a –“
„Elisu, viďte?“
Krve by se ve mně nedořezal. „Prosím?“
„Takové krásné jméno. Kapku staromódní – ale taková teď frčí, nemám pravdu? Moje snacha chtěla pojmenovat dceru Ethel. No jen si to představte – Ethel!“
„Jak víte, že…“ Důkladně si prohlížím její tvář, ale ne, nepřipadá mi ani trochu povědomá. Přísahala bych, že jsem tuhle ženu v životě neviděla. „Nezlobte se, ale my se známe?“
Uchechtne se – je to takový chrčivý, hrdelní zvuk – a podá mi ruku. „Omlouvám se, že jsem se hned nepředstavila. Jsem Paula, Johnova máma. John bydlí v ulici kousek od vás. Vídám vás s vaší holčičkou, když ráno nastupujete do auta – chodím tou dobou s vnučkou do parku. Občas ji hlídám. Jsem z Tauntonu. Zas tak často do Bristolu nejezdím.“
Významně se zahledí na moje auto. „Tak svezete mě? Když už teď víte, že nejsem sériová vražedkyně?“
Ochromila mě nerozhodnost. Nikoho jménem John neznám, ale naše ulice je dlouhá. Odmítnout tu ženu by bylo nezdvořilé a navíc si nechci znepřátelit nikoho ze sousedů; vždyť je to taková příjemná ulice. Jenže takovéhle věci prostě nedělám. Věci, které se vymykají rutině.
„Prosím,“ naléhá. „Mám dneska večer hlídat vnučku a John si bude dělat starost, kde jsem.“
Bleskově se rozhodnu. Bude rychlejší ji svézt než to odmítnout a riskovat, že budu muset marnit čas dalším dohadováním. „No dobře. Ale vysadím vás u školky. Není to od Brecknock Road daleko.“
„Díky. Moc si toho vážím.“
Čeká, až odemknu dveře řidiče, pak obejde auto a nasedne vedle mě. Zapnu si pás a strčím klíč do zapalování. Paula na sedadle spolujezdce po pásu nesáhne. Místo toho přejede dlaní palubní desku, pak stiskne otvírání palubní přihrádky a otevře ji. Přehrabuje se uvnitř, odsouvá cédéčka, účtenky a manuály, načež se natáhne dolů a ohmatává spodní stranu sedadla.
Nevěřícně na ni zírám. Když se otočí a propátrává pohledem prostor pro nohy u zadního sedadla, zeptám se jí: „Hledáte něco?“
Ignoruje mě. Přeleze na zadní sedadlo, strčí ruku za Elisinu autosedačku a pod ni, pak nadzvedne odkládací poličku za sedadlem a nakoukne do kufru.
„Paulo…,“ odepnu si pás. „Nechte toho, prosím vás.“
Ohlédne se po mně, rty stažené do úzké linky a oči zúžené. „Neříkejte mi, co mám dělat, Jo.“
Ta proměna mi vyrazí dech; už ani trochu nepůsobí veselým přátelským dojmem. Lhala mi. Nemá syna jménem John, který bydlí v naší ulici. Nikdy se s vnučkou neprocházela v Perrettově parku. A já jsem se jí rozhodně nepředstavila.
„Chci, abyste vystoupila,“ pronesu co nejklidněji.
Pousměje se, urovná si bundu a uvelebí se na zadním sedadle. Levou ruku ležérně přehodí přes vršek Elisiny autosedačky.
„Vaše dcera je krásná holčička,“ pronese tlumeně, ale tak, abych ji slyšela. „Že mám pravdu, Jo?“
Z očí jí čiší taková zloba, že mi uvízne dech v hrdle.
„Vypadněte,“ poručím jí. Na konci ulice se objevil nějaký muž. Když otevřu dveře a zakřičím, uslyší mě. Paule neunikne, kam se dívám.
„Ale no tak. Nemusíte se hned chovat tak neurvale. Něco hledám, to je všecko. A mám dojem, že váš manžel by mohl vědět, kde to je.“
Ztuhnu. „Max? Co to má společného s Maxem?“
Paula se ohlédne – ten muž už je u auta hned za tím mým – a sáhne po klice. „On bude vědět, o co kráčí. Vyřiďte mu, ať se mi ozve. A ještě něco.“
Volnou rukou si sáhne do kapsy.
„Měla byste si dávat pozor na dceřiny věci,“ položí na Elisinu sedačku drobnou pestrobarevnou rukavičku.
„A na dceru,“ dodá a vystoupí z vozu.

——————–

Prolistujte si další ukázku.

——————–

O autorce

C. L. Taylor poslala svůj první rukopis do nakladatelství, když jí bylo osm let. Odmítnutí ji nezlomilo; psala dál, ale dlouhá léta jen pro sebe. Teprve když BBC vyhlásila soutěž pro začínající autory, odhodlala se svou tvorbu předložit světu podruhé. Tentokrát uspěla a její povídka byla zařazena do antologie britských literárních talentů. Během následujících dvou let byly její povídky publikovány tolikrát, až sama autorka ztratila přehled (k čemuž se nerada, ale dobrovolně přiznává). Stejně tak nedokáže říct, kolik nominací či literárních cen v tomto období své spisovatelské kariéry posbírala. S jistotou ví jediné: že teprve opakované úspěchy, které sklidila za povídkovou tvorbu, ji podnítily k napsání románu. Bylo to velmi dobré rozhodnutí, protože její psychologické thrillery patří mezi to nejlepší, co v tomto žánru momentálně vychází. Kniha Lež dobyla první příčky všech významných žebříčků bestsellerů v Británii a byla přeložena do patnácti světových jazyků. Následovaly knihy Nehoda (naše ukázka) a Zmizelý.

Zdroj informací a fotografie: nakladatelství Domino

Nakladatelství Domino vzniklo v roce 1997. Mnohé se od té doby změnilo, základ však zůstává stejný: ve všech edicích se čtenářům snaží nabídnout takové knihy, které stojí za to číst. Vydává knihy mnoha žánrů a autory, kteří patří mezi světovou špičku, např. Jefferyho Deavera, Rowan Coleman, Lucy Diamond nebo Richelle Mead atd.

Související knihy

Taylor, C. L.

Domino, 2018