Čtení ke kávě: Nemohu za to… (Štěpán Neuwirth)

Nemohu za to…

27.3.2018 Štěpán Neuwirth Bez komentáře

… že jsem byl vychován tak, abych přírodu pokládal za ohromný dar, k němuž se člověk musí chovat s největší ohleduplností a s největším respektem…

– a to nejen kvůli tomu, že na přírodě jsme závislí mimo jiné z hlediska fyzické existence, ale také proto, že s vnímáním přírodního krásna a s chápáním všech souvislostí, jimiž je vše živé s přírodou propojeno, nabývá smyslu náš život. Jestliže pomineme tuto pravdu, pak se budoucnost lidstva stane vratkou a – ohroženou!
Díky své výchově dnes trpím. Ať jdu kamkoliv, všude narážím na obludné devastace krajiny, a tedy našeho (a nejen našeho) životního prostředí. Ať čtu nebo sleduji cokoliv o přírodě, vždycky mě zamrazí ze zjištění, čím se člověk na této MATCE VŠECH denně proviňuje. Znečištěním vodstva veškerého typu – studánkami počínaje a oceány konče – ničíme dostupnost základní složky naší potravy. Ničením lesů otevíráme cestu běsům eroze, vichřicím, ztrátě producentů kyslíku a prašnému znečištění toho, co vdechujeme. Bez lesů nebude dřevo, nebude ptactva a zvěře, nebude lesních plodů, zmizí ona mikroklimata, která jsme podvědomě vyhledávali ke svému odpočinku. Malebná krajina se promění v poušť.
Nemohu za to, že můj otec mi vštípil tak pevné základy ve vztahu ke zvěři a k rybám, takže dnes trpím pokaždé, když zamířím do polí, k lesům či k řekám, abych se s těmi nádhernými tvory, kteří planetu Zemi obývají od dob, kdy po člověku ještě nebylo ani památky, setkal a pokochal se pohledem na jejich krásu, jejich ušlechtilost, jejich přirozenost…
V této chvíli nebudu vyprávět o jelenech, kteří jsou vybíjeni. Nebudu vzpomínat na úhoře; postavili jsme jim do cesty přehrady, kde končí rozsekáni lopatkami turbín. Nemíním hovořit ani o koroptvích; mé děti ani děti vaše je už neznají, protože je zemědělci vyhubili. Stejně jako chemie vyhubila další – kdysi hojné – obyvatele polí a luk.
Na jednom příkladě skromné a krásné zvěře, kdysi tak početné a námi milované, zajíci polním, se pokusím demonstrovat, jak jsme naložili a nakládáme s přírodním bohatstvím, za kterým ještě nedávno přijížděli lovci z celého světa. Pokud chcete, projděte se mnou jeden rok života tohoto pozoruhodného obyvatele polí a lesů.
První mláďata zajíce polního přicházejí na svět už koncem února nebo začátkem března; to podle průběhu zimy. Zaječice vrhne své potomky na holou zem bez toho, aby jim připravila sebeskromnější pelíšek. Je to její varování: Mládě, tvůj život bude jedním z nejtvrdších, tak si zvykej! A zajíček leží pod rodnou hroudou, odkázán na mateřské mléko a odsouzen k tomu, že první lístečky trávy uvidí bůhví kdy, protože oranice dnešních nekonečných lánů děsí svou pustotou i vnímavého člověka. Tam ho najde jestřáb, káně, pochop, šedivka, krkavec, liška, kuna, toulavá kočka i pes – a to není výčet predátorů konečný. Ze stovek narozených mláďat tak přežije do jara pár desítek. Zaječice doplní prořídlé stavy dalším vrhem. Ale to už přijdou ke slovu jarní zemědělské práce. Obludné stroje začnou připravovat zorané lány pro setí. Řvoucí traktory potáhnou za sebou brány, smyky, válce. Za technikou zůstanou roztrhaná, umlácená, rozmačkaná zaječí tělíčka. Na tuto, člověkem připravenou hostinu, se slétnou rackové, čápi, volavky, vrány, krkavci. To už z novorozených ušáčků žije pár jedinců, kteří se zachránili bůhví jak.
Zeleň roste, vegetace dozrává, jeteliny a louky jsou sečeny na krmení dobytka, sečeny jsou ze stejného důvodu i některé ozimé směsky. Do lánů vyjedou traktory s rotačními sekačkami. Jejich ostří jsou neúprosná. Mladí zajíčkové se marně snaží pudově přitisknout k zemi. Posečená zeleň je krvavým svědectvím lidské krutosti.
Ani další období sklizně nedává zbylým zajícům naději. Marně hledají úkryt v kukuřičných lánech či v lánech obilovin. Samozřejmě, že člověk ještě drama vystupňuje chemickými postřiky. Zajíc je tvor neobyčejně čistotný, olíže si srst – a… vběhne na frekventované komunikace – a… nachytá se na sladkost řepky – a…
A to ještě není podzim, kdy člověk promění orbou většinu lánů na krajinu hladu. Čtete dobře: naše rodné lány neúprosní zemědělci promění v hladomornu. Neexistují meze, ekonomika přinutila uživatele polností pěstovat především tzv. energetické plodiny, které z velké části končí v bioplynových stanicích. Že tam zahnívá spolu s kukuřicí a jinými obilovinami i zvěřina? Slýchávám od jejich provozovatelů sarkastické poznámky – cituji: „Aspoň je toho plynu více!“
Tak se rok co rok vrší svědectví o lidské zvůli, krutosti a bezohlednosti. Nic však nezůstane bez trestu.
Opravdu nemohu za to, že mi otec vštípil do paměti veškerou krásu, bohatost a taje přírody ještě v době, kdy rána, poledne i večery byly plné krásy a života. Dodnes jsem mu za jeho školu v přírodě vděčný. Stejně jsem vychoval své děti a stejně se snažím vše důležité vštípit i svým vnoučatům. Důvod je prostý: přeji si, aby se mí potomci připojili k těm, kdo se pokusí zvrátit přístup současné lidské civilizace k přírodním hodnotám. Už vzali za své moje poselství a výstrahu: „Člověk bez přírody existovat nemůže. Příroda bez člověka však ano!“
Chcete-li, věřte a – doufejte!

Štěpán Neuwirth

Novinář, publicista, spisovatel. Do literatury vstoupil románem Pazderna, který publikoval v Ostravském večerníku (1977/78) pod pseudonymem Roman Jiříkovský. Na přelomu let 2002/2003 napsal řadu esejů, v nichž zaujímá kritický postoj k vývoji naší země po roce 1989. Soubor esejů, který nazval Zastavení uprostřed života, nebyl oficiálně nikdy vydán, protože nakladatelé se obávali reakce tehdejší politické garnitury. Eseje byly tedy šířeny jednak po internetu, jednak samizdatovou formou. Další část tvorby věnoval dětem: Pohádky s vůní luk a lesů, Srna z olšového mlází, Smrt číhá v tůni, Paseka živých jelenů. Z přírodních námětů čerpají knihy pro dospělé: Povídky od loveckého krbu, Dříve než zemřou řeky, Toulky nejen s kulovnicí, Ostroretky v proudu, Lovci v krajině divokých sviní, Vyznání krajině, Nejkrásnější ze vzpomínek.
Z jedenáctiletého působení ve funkci tiskového mluvčího ostravské fakultní nemocnice vytěžil knihu Tep nemocnice, která získala v roce 2003 prestižní literární cenu E. E. Kische. Toto téma později rozšířil knihou Puls nemocnice. Jako spoluautor se podílel na monografii Zemědělské družstvo v Polance nad Odrou. Spoluautorsky rovněž přispěl do antologie mysliveckých povídek v knihách Myslivecká vyznání a Z lesů, luk a strání. Rovněž přispíval do časopisu Myslivost a jeho příloh Myslivecké zábavy. Autorovy povídky se pravidelně objevují v Magazínu myslivosti.
Dlouholetá spolupráce s Českým rozhlasem Ostrava a Olomouc zvlášť vynikala v pořadech Dagmar Misařové – Apetýt – a Petra Breitkopfa – Větrník. Byl protagonistou a někdy i spoluautorem pořadů České televize (např. Krásná neznámá, Jak se máte, sousede, Náš venkov a další).
K posledním autorovým dílům patří kniha povídek Když myslivci vyprávějí, přepracovaný román Pazderna a výběr z díla Zelené dědictví.