Přinášíme vám ukázku z knihy Florentýna a kouzelná kniha,
kterou vydalo nakladatelství Grada.

1. kapitola

Florentýna Tréglová

Florentýna ležela v posteli a přemýšlela, jestli se jí chce usnout, nebo ne… Pro hovořilo to, že je už večer, úkoly má hotové, je po večeři, vykoupaná, převlečená do noční košile a „potřebuje načerpat síly do dalšího dne“, jak by jistě řekla slečna Monique. Proti naopak hovořilo to, že se jí vůbec, ale vůbec nechtělo spát, protože skrz zatažené závěsy do pokoje pronikala ještě troška světla. Zahradník pleje pod oknem záhon barevných mečíků, píská jakousi zvláštní melodii, která se jí docela líbí a už si k ní v hlavě skládá svá vlastní slova…
Překulila se na levý bok, zády k oknu, a pohladila po hlavě blonďatou panenku Isabelle, kterou jí tatínek přivezl minulý měsíc z obchodní cesty do Paříže. Měla stejný blond odstín vlasů jako Florentýna. Ta teď obdivovala její dlouhé, do spirálek stočené lokny. Ach jo, takové mít nikdy nebudu, pomyslela si. Její vlasy byly sice dlouhé skoro až do pasu a tak pevné, že  kdyby z nich chtěla uplést lano, určitě by se nepřetrhlo a bylo by dlouhé nejméně tisíc kilometrů, možná by několikrát obtočilo celou zeměkouli, napadlo Florentýnu a pobaveně se při té myšlence usmála, ale ty nepoddajné kadeře se kroutily a vlnily, jak se jim zachtělo. Nepomáhalo ani vytrvalé kartáčování nebo natáčení horkým želízkem, u kterého si slečna Monique vždycky popálila předloktí. Florentýniny vlasy si zkrátka žily svým vlastním životem, jako by na hlavě nosila nějakou samostatně existující, dýchající a myslící bytost, která svou vzpurnou povahou odolává podlehnout všemu a všem. Měla vlasy po své mamince. Když si někdy prohlížela její fotky, viděla krásnou mladou ženu s neposlušnými kadeřemi barvy slunečního svitu, které se někdy snažila zkrotit vysoko vyčesaným drdolem, jindy slonovinovou sponou, ale ať dělala cokoliv, vlasy stejně neposlušně poletovaly kolem její hlavy.
Panenka ležela a v jednu chvíli Florentýně připadalo, že se jí nadzvedl hrudník, jako by opravdu dýchala… Ale ne. Bylo to jen zdání. Něco takového přece není možné. Isabelle dál odpočívala ve stejné poloze, v jaké ji Florentýna zanechala poté, co ji převlékla do noční košilky, úplně stejné, jako měla ona sama, a se slečnou Monique ji uložila do malé vyřezávané postýlky hned vedle té své. Florentýně se pak dostalo suché, nemastné a neslané odměřené pusy na pravou tvář a přání: „Bonne nuit! Dormez comme un bébé!“
Hmm… Ona si zřejmě myslí, bůhvíjak není legrační. Já už přece nejsem žádné miminko! Je mi deset a tenhle pozdrav ať si nechá pro nějaké francouzské dětičky, ke kterým se snad vrátí co nejdřív, myslela si v tu chvíli Florentýna. Věděla ale, že u slečny Lavasseurové se nevyplácí diskuse, takže jen odvrátila tvář a zavřela oči. Slečna Monique z toho mylně usoudila, že se Florentýna již odebrala do říše spánku, nebo se tomu tak co nejdříve stane (opravdu se v dětech vůbec, ale vůbec nevyznala), a po špičkách opatrně opustila pokoj. Jakmile holčička uslyšela cvaknutí kliky, jako střela vyskočila z postele a vzala si panenku k sobě. Bylo jí přece jenom smutno. Tatínek přijde z práce někdy pozdě a maminka… maminka… ne.
Florentýně se na to teď nechtělo myslet, protože věděla, že kdyby se oddala smutku, může klidně proplakat celou noc a usne při velkém štěstí až nad ránem. Takže se radši hned soustředila na jiné myšlenky.
„Je t’aime, Isabelle,“ pohladila ještě jednou panenku po vlasech. To snad ne, blesklo jí hlavou, už jsem jako slečna Lavasseurová.
„Miluji tě, Isabelle,“ opravila se hned. Přece nemusí začít i francouzsky myslet, dopadla by nejspíš jako ta „žabožroutka“, jak ji nazývá kuchařka Tonka. Lepší by bylo, kdyby její vychovatelka uměla italsky. Maminka italsky uměla a učila ji. Jenže za ten rok, co je maminka pryč, už toho asi hodně zapomněla. Snažila se občas číst v italských knihách, kterých byl v knihovně dostatek, ale zjistila, že už neví, co některá slovíčka znamenají. Jak se to rychle vypařuje z hlavy! Posteskla si Florentýna. A přitom italština byla něco, co ji s maminkou i nadále pojilo. Byla to jedna ze vzpomínek a ona o ni nechtěla přijít. Bude muset poprosit tatínka, aby sehnal ještě někoho, s kým by si mohla povídat italsky.
Její maminka se jmenovala Alessia de Rosario, a jakkoliv to znělo italsky, a v Čechách tedy exoticky, byla to skutečně Češka. Florentýnina babička, která ještě za Rakouska-Uherska působila jako vychovatelka v jedné rodině ve Vídni, šla jedno slunečné květnové ráno do pekařství na rohu ulice pro čerstvé pečivo a ve frontě ji předběhl mladý Ital. Nejdříve mu jaksepatří vynadala, ale on si z toho nic nedělal, usmíval se na ni od ucha k uchu a pak jí lámanou němčinou řekl, že je krásná. To dívce vyrazilo dech, dala mu políček a odešla. Bez pečiva. Musela se proto chtě nechtě vrátit a ten mládenec tam na ni samozřejmě čekal. A čekal pak i další dny ráno, aby ji zahlédl a prohodil s ní pár vět. Mládenec nebyl nikdo jiný než Florentýnin dědeček Cesaro de Rosario, který ve Vídni pracoval na stavbě mostů s mnoha svými krajany. V Itálii tou dobou byla nouze o práci, proto se vypravil hledat štěstí až do dalekého Rakouska-Uherska a také ho tam našel… S tou krasavicí se do sebe zamilovali a po krátké známosti se vzali. Mladá babička s Cesarem za několik měsíců odešla do Itálie. Měli spolu dvě děti, staršího chlapce Marka a mladší holčičku Alessiu, a spokojený život plný lásky a italského slunce. Bohužel když bylo dětem deset a sedm let, Cesaro zemřel na komplikovaný zápal plic a babička, kterou už v Itálii nedržela žádná láska, se vrátila ke svým rodičům do Čech. Rodiče ji i obě vnoučata vroucně přijali a bydleli pak spolu v Budiměřicích ve velkém domě. Děti vychodily místní obecnou školu a obě pak studovaly na místním reálném gymnáziu. Strýček Marco vystudoval vysokou školu v Praze a pracoval jako lékař. Hodně cestoval, naposledy, co si Florentýna vzpomíná, jim poslal pohled až z dalekého Španělska.
Najednou Florentýnu vytrhlo ze vzpomínek ticho – v tu chvíli si uvědomila, že pískání zvenku ustalo a místo něj slyší tlumený hovor prokládaný ženským smíchem. Ať ale napínala uši sebevíc, nepodařilo se jí zaslechnout žádné slovo. Věděla jen, že si povídají dvě osoby, a svou bujnou fantazií je odhadovala na zahradníka pana Dvořáka a kuchařku Tonku Sedláčkovou. To byla osoba, která tu jako jediná (samozřejmě musí počítat ještě tatínka) pro ni měla vlídné slovo a hřejivou náruč. Právě k ní se Florentýna někdy utíkala schovat. Z naškrobené zástěry nasávala vůni jablečného štrůdlu, vepřových ledvinek s vídeňským knedlíkem a zeleninové polévky, svých oblíbených jídel. Hovor však utichl tak rychle, jak začal. Pak zaslechla nějaký jiný zvuk uvnitř v domě. Radostí v ní hrklo. To musí být tatínek! Právě on má totiž pracovnu přímo pod jejím pokojem (což je někdy docela nevýhoda) a vždy, když přijde domů z práce, otevře velké francouzské okno dokořán, rozhrne záclony, postaví se na práh a vychutnává si doutník. Ano… teď se k jejímu nosu, jako tenká stužka vznášející se ve větru, mihotavě dostal nasládlý pach tatínkova kubánského doutníku. Tenhle rituál si nikdy neodpustil a ve dnech (nebo spíše nocích), kdy malá Florentýna ještě nespala, díky němu bezpečně poznala, že je otec doma. Pak se obvykle spokojeně zavrtala do hedvábných peřin a okamžitě usnula.
Většinou ani nevěděla, že se po chvíli otevřely dveře pokoje a tatínek, který v práci strávil těžký den, se přišel podívat na svůj malý poklad. Byl to jeho železný zvyk, který nikdy, opravdu nikdy neporušil. Ani když měli minulý měsíc v továrně spoustu práce, protože vyřizovali obrovitou zakázku na výrobu tří tisíc kusů cylindrů a pěti tisíc buřinek pro přední londýnský obchod Bowler & Stanley. Takové množství bylo v měřítku malé, ale úspěšné továrny na klobouky pana Václava Trégla nevídané. Toto číslo totiž představovalo zhruba tříměsíční produkci celé firmy. Objednávka ale musela být odbavena během tří týdnů, nebo vůbec.

———————————-

Iva Gecková

Iva Gecková pochází z jihočeského Písku, kde vystudovala obchodní akademii. Po studiu dlouhou dobu pracovala ve státní správě a při třetí mateřské dovolené se konečně začala naplno věnovat svému koníčku – psaní. Pro Český rozhlas napsala několik pohádek, jejichž knižní vydání se chystá. Se svojí velkou rodinou žije v Lysé nad Labem.

Informace byly čerpány ze stránek nakladatelství Grada.

Knihy s logem Grada vycházejí v České republice již od roku 1991. Nabídka společnosti pokrývá široké spektrum odborné literatury z nejrůznějších oblastí lidské činnosti. Vydává např. tituly s právní tematikou, ekonomické, z oblasti financí a účetnictví, psychologické, zdravotnické, s počítačovou tematikou, o architektuře a stavebnictví atd. Značka BAMBOOK je určena všem dětským čtenářům. Nabídkou dětských knížek provází její maskot, pandí kluk Bambook, který seznamuje děti se světem čtení a příběhů.

Související knihy

Gecková, Iva

Grada, 2018