Poté, co nakladatelství CooBoo přišlo s mrazivou fantasy sérií Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové, vydalo 5. února 2018 další – rovněž mrazivý – příběh na motivy Krásky a zvířete s názvem Na lovu. Dodejme, že ještě připravuje převyprávění téže pohádky pod názvem Krutá krása od Rosamund Hodgeové, které by mělo vyjít 9. dubna 2018. Nakladatelství Egmont přitom poměrně nedávno vydalo hned tři tituly při příležitosti uvedení nového filmu: Kráska a zvíře – Nejkrásnější příběh, Kráska a zvíře – Román podle filmu a Kráska a zvíře – Zakletá v knize.

Jak je vidět, nesmírně oblíbená pohádka o Krásce a zvířeti je nevyčerpatelnou studnou nápadů pro četné retellingy. Nebo ne?

Na lovu je příběhem dívky Jevy, jejíž původní jméno znělo Kráska. Tak jí říkal otec, když byla ještě malá. Otec bohužel jednoho dne přijde o veškeré rodinné jmění a Jeva se tak spolu se svými sestrami, sluhou Albem a dvěma věrnými loveckými psy musí přestěhovat do studeného srubu kdesi hluboko v lesích. Jí to ale vůbec nevadí, protože miluje prostředí lesa, v němž může být sama sebou. Zbožňuje jeho ticho a možnost lovu, v němž se po letech nečinnosti opět zdokonaluje. Když ale v lese zmizí její otec, z radostných výprav se stává nebezpečná cesta za pomstou. Jeva ví, že jejího otce muselo zabít tajemné stvoření, které se snažil ulovit. Jde po stopách onoho tvora až do osamoceného zasněženého království v zakletém údolí, jež je plné zvláštních pohádkových bytostí. Dokáže ale přemoci Zvíře posílené kouzly a starou kletbou?

Varování: Následující část recenze vyzrazuje zápletku díla.

Meagan Spoonerová (autorka Ptačího zpěvu) zasadila děj knížky Na lovu do středověké Rusi, z hlavní hrdinky učinila nesmírně zdatnou a zkušenou lovkyni a z osamělého netvora její kořist. Celý příběh okořenila souvislostmi s ruskou pohádkou o careviči Ivanovi, ptáku Ohniváku a šerém vlku. Mohlo by se zdát, že tedy dala vzniknout jedinečné a originální verzi, od níž se čtenář nedokáže odtrhnout. Opak je bohužel pravdou.

Již první zmínky o ptáku Ohniváku, po němž Jeva odmalička touží, dávají tušit, že tato pohádková bytost bude hrát v příběhu zásadní roli. Když pak Jeva začne Zvířeti vyprávět příběh careviče Ivana, šerého vlka a Ohniváka, načež jí Zvíře sdělí, že ho může oslovovat Ivane, vytuší čtenář poměrně snadno, v čem tkví největší tajemství knížky Na lovu. A celý následující děj se tak stane předvídatelným, nezáživným i zbytečně dlouhým. Představa, v níž bych si měla Zvíře spojit s postavou ruského Ivánka, navíc není úplně tím, v co jsem doufala, když se mi knížka dostala do ruky.

„Proč jsi mi tu pohádku nepověděla hned na začátku?“
Jeva sevřela šíp. „Je sice nejznámější, ale já ji nemám moc ráda. Nemá správný konec.“
„Proč?“
Zaváhala. Přemýšlela, jak mu to vysvětlit. „Pohádky mají obsahovat ponaučení. Ti poctiví a pravdomluvní jsou odměněni, zato zlí a chamtiví potrestáni. Ivan by měl být chytrý a důmyslný, ale v tomhle příběhu to vypadá, že je jen chamtivý a lehkomyslný. Vlk ho stále dokola varuje, ale Ivan ho nikdy neposlechne. A přesto není Ivan nikdy potrestán. Vlk mu vždycky pomůže, ale žádný z nich nikdy nezaplatí za to, co udělali. Nakonec Ivan dostane všechno, co chce, a žije šťastně až do smrti.“
Její společník mlčel, ale Jeva slyšela jeho dech jen kousek vedle sebe. „Můžete mi říkat Ivane,“ překvapil ji nakonec.
„Protože se vám líbil ten příběh?“
„Protože váš Ivan není hrdina.“ (str. 105)

Konec části recenze, která vyzrazuje zápletku díla.

Snaha autorky o čarování na každém kroku (zejména ve druhé polovině knihy) a autentické vylíčení způsobů lovu mi nepřineslo ani tak okouzlení, jako spíš pocit mrzutosti. Z krásných popisů lesa, zimní přírody, ustavičného lovení a jakési podivuhodné hudby se stávají znovu a znovu opakované pasáže. Člověk mimoděk zatouží po tom, aby konečně přišlo léto, ale to se v zakletém údolí Zvířete nestane.

Na příbězích pro mládež vždy oceňuji humor. Kdykoli příběh potemní až příliš, objeví se sympatická postava s vtipnou či sarkastickou poznámkou a tíživou atmosféru příjemně odlehčí. Osobně si jako čtenář občas potřebuji ulehčit od neustálé melancholie zasněženého lesa, opuštěného zchátralého hradu či studených podzemních cel. Tady ovšem žádný humor nepřichází, a co je horší, není zde jediné postavy, o jejíž osud by se čtenář opravdu obával, nepočítáme-li Jevinu věrnou a dobrosrdečnou fenku Laňku. Protože my přece od začátku víme, jak to celé skončí. Jakkoli se autorka snaží hlavní hrdinku trápit, ba přímo ničit, příběh Krásky a zvířete nemůže skončit jinak než šťastně. A to je v tomto případě možná oním problémem. Autorka se urputně drží pohádek, které MUSEJÍ skončit dobře. Kdyby se však rozhodla pro jiné, vlastní, zajímavější zakončení, jež by tolik nevycházelo ze světoznámých verzí, zaujala by možná daleko víc.

Zvíře hluboce, výhružně zavrčelo. „Vy mi patříte.“
„Můžete mě věznit,“ opáčila Jeva. „Můžete mi nařizovat, kdy můžu odejít, co mám jíst, můžete rozhodnout, jak dlouho budu žít. Ale nevlastníte mě.“ Odmlčela se a vztekle dodala: „A neříkejte mi děvče, jako kdybych neměla jméno.“
Zvíře vztekle švihlo ocasem. „Vy mi taky říkáte Zvíře.“
„Protože jste zvíře. Dal jste mi důvod, abych vám říkala jinak?“
Zvíře váhalo a mračilo se na ni přes krví potřísněný sníh. „Tak vám budu říkat Krásko. Protože jste krásná.“ (str. 153)

Jeva má dvě sestry, což jsou mimochodem nejlaskavější osoby na celém světě. Má hodného otce, jenž v lese přichází o život – a to je také jediná skutečně špatná zpráva, která ale přesto nedokáže vzbudit žádoucí lítost. Jeva má i nápadníka Solmira, po němž odjakživa touží její starší sestra Jasenka, ale on sám si k sobě přeje manželku, která miluje lov stejně jako on. Než Jeva zmizí v údolí Zvířete, slíbí Solmirovi, že si ho po návratu vezme, ačkoli ho vlastně nemiluje a do svazku s ním se jí zrovna moc nechce. Naštěstí se tento problém vyřeší sám. Solmir se během Jeviny nepřítomnosti zamiluje do Jasenky. Jak jednoduchý a příhodný obrat! Smeťme hrdince z cesty překážky, které jí kladl život ve městě, aby mohla konečně dosáhnout toho, co doopravdy chce.

A to je další věc. Z Jevy se nemůže stát doopravdy sympatická hrdinka, o niž bych jako čtenářka měla obavy a přála jí, aby všechno dobře dopadlo. Je to proto, že od začátku do konce je příšerně nerozhodná a vlastně neví, po čem touží. Neustále nad tím přemýšlí, neustále vnímáme tlukot jejího rozpolceného srdce, její protichůdné myšlenky a chytáme se za hlavu, křičíme: „Proboha, už se rozhodni!“. Jeva neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Co na tom, že má milující rodinu, laskavého a pohledného nápadníka, možnost žít v blahobytu do konce života? To všechno je jí málo a vyměnila by to za nekonečné bloudění úžasným tichým lesem.

Přesto nemohu říci, že by Na lovu byla špatná knížka. Nicméně je to příběh, který ničím zvlášť neohromí, třebaže má slibný začátek. Doporučila bych ho těm, kdo mají Krásku a zvíře rádi, jen ji možná ještě nemají tolik načtenou a nakoukanou z televize. Těm, kdo zbožňují pohádky a jsou jako ta dívka, jíž patří věnování na samém začátku knihy. Toto věnování hodnotím jako vůbec nejpěknější část. Věřím, že Na lovu si své nadšené čtenáře najde.

Navzdory všemu řečenému se příběh čte rychle. Má 324 stran a je rozdělen do osmadvaceti kapitol, které doplňuje ještě krátký epilog. Každá kapitola je psána v er-formě, sleduje osudy, myšlenky a touhy Jevy a je pokaždé zakončena jednostránkovým až dvoustránkovým dodatkem psaným z pohledu Zvířete. Zvíře se o sobě často vyjadřuje v množném čísle, občas se ale zapomene a přejde do klasické ich-formy. Tyto „zvířecí“ části byly vítaným zpestřením, graficky hezky a příhodně vyvedeným. Jenom je škoda, že se Zvířeti nedostalo více prostoru a že na jeho hradě nežijí žádní dobrosrdeční služebníci, kteří by s ním jeho kletbu sdíleli. Je to ale pochopitelné, protože autorka se jistě snažila zdůraznit samotu a šílenství Zvířete, jeho potřebu po přítomnosti Krásky, která by ho mohla vysvobodit.

Snad ale mohlo zvolit jiný přístup. Nemuselo Jevu věznit v cele, vrčet na ni, posilovat její touhu po pomstě a vyhrožovat, že jestli neudělá, co od ní chce, vyvraždí celou její rodinu přímo před jejíma očima. Klidně mohlo říct: „Potřebuji lovce, který pro mě uloví jistého tvora. Nemohu vám prozradit, o jakého tvora jde a proč si ho nemohu ulovit sám. Zkrátka potřebuji Vaši pomoc. Když mi vyhovíte, nechám Vás jít.“ Ale pak by to bylo příliš jednoduché, pravda?

Související knihy

Spooner, Meagan

CooBoo, 2018