Reportáž z tiskové konference k Velkému knižnímu čtvrtku 2018

Osm knižních překvapení

24.2.2018 Markéta Selucká Bez komentáře

Březen přede dveřmi. A s ním na ně – již po třinácté – klepe blížící se Velký knižní čtvrtek. Událost, jejíž existence a stále stoupající obliba jsou dokladem vzrůstajícího zájmu veřejnosti o knižní produkci. Jaké nové knihy pro potěchu čtenářů tentokrát přichystal?

Gene Deitch

Odpověď na tuto otázku v předstihu více než tří týdnů (Velký knižní čtvrtek je naplánován na 15. března 2018) dostali novináři a redaktoři ČT a ČRo na tiskové konferenci. Uspořádala ji společnost 2media dne 20. února 2018 od 11 hodin v prostorách Showroom 2media v Pařížské ulici 13 v Praze. Z patnácti chystaných titulů bylo představeno devět, a to ústy samotných autorů, respektive jednoho editora. Kteří z autorů se tiskové konference zúčastnili?

Průvodkyně setkání tvůrců s médii paní Simona Andělová poté, co představila přítomné hosty, jako prvnímu dává slovo muži, který co do věku i mezinárodního věhlasu náleží k osobám zde nejdůstojnějším, čtyřiadevadesátiletému Genu Deitchovi, americkému režiséru, scénáristovi animovaných filmů, z nichž protiválečný film Munro obdržel v roce 1961 Oscara. Stejně jako ve své knize Z lásky k Praze, tak i zde se rozhovoří o svém de facto nechtěném příjezdu do komunistického Československa roku 1959 (do něj byl proti své vůli poslán pracovně) a o svém naopak chtěném setrvání až do dnešních dní. To, co jeho pobyt protáhlo, bylo setkání se Zdenkou Najmanovou, produkční studia Bratři v triku. Ve svém rozpomínání zmiňuje řadu událostí spjatých s životem v Praze, mimo jiné svoji svatbu, přátelská i pracovní setkání s přehršlí významných osobností (s Jiřím Brdečkou, Jiřím Trnkou, Janem Werichem). Tato setkávání

„pro mě byla velká lekce, protože jsem přišel na to, že to, co nám v Americe tvrdili, totiž že Američané jsou ve všem nejlepší, není pravda“.

A své povídání Gene Deitch uzavírá:

„Nevím, co jsem sem přinesl, ale hodně jsem získal.“

zleva: Martin Vopěnka, Aleš Palán, Václava Jandečková, Lukáš Kuta, Daniel Petr, Tomáš Boukal

Štafetu přebírá vydavatel a spisovatel Martin Vopěnka, jehož kniha Biblické příběhy pro nevěřící děti obohatí spektrum beletrie pro mladší čtenáře.

„K titulu by bylo možné doplnit …napsané od nevěřího autora,“

začíná prezentaci své knihy Martin Vopěnka a poté vysvětluje, proč se tohoto námětu chopil.

„Dlouho jsem pociťoval absenci znalosti naší kultury, která vychází z židovsko-křesťanských tradic. Hodně beseduji se studenty a shledávám, že jejich znalosti – pokud jde o biblické příběhy – jsou velmi malé. Děkuji tatínkovi, že mě nutil se vzdělávat. A také děkuji židovským předkům z matčiny strany, od nichž jsem podědil zvídavost.“

Svou knihou chce spisovatel „otevřít věčnou aktuálnost biblických příběhů“, na vybraných příbězích ukázat, jak adresné mohou pro naši přítomnost být.

zleva Martin Vopěnka, Aleš Palán

Aleš Palán, publicista a spisovatel, společně s fotografem Janem Šibíkem připravili publikaci Raději zešílet v divočině: setkání s šumavskými samotáři. Na moderátorkou položenou otázku „Máte k tématu osobní vztah?“ Aleš Palán na základě mnoha kilometrového putování autem, ale především pěšky do neznámých, zapomenutých pošumavských hvozdů za samotáři a poustevníky, kteří žijí v nehostinných podmínkách a zcela odtrženi od jakýchkoli vymožeností civilizace, odpovídá:

„Představa, že bych odešel a žil někde, kde teď je metr sněhu, bez tepla, je silně nahlodána. Ti lidé žijí natolik jinak, že si to nedokážeme vůbec představit.“

A platí to i obráceně: Jeden z osmi samotářů (mezi nimiž jsou i dvě ženy), když k němu Aleš Palán doputoval, vyzvídal: „Vy jste přijel na koni?“.

Do pohraničních oblastí je zasazen i reálný příběh další knihy nazvané Falešné hranice. Její autorka Václava Jandečková touto prací tematicky navazuje na své dílo předcházející, konkrétně na Kámen. Svědectví hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ u Všerub na Domažlicku; v obou odkrývá zákeřnou činnost StB v 50. letech minulého století spočívající ve vlákávání do pastí těch občanů, kteří se chtěli překročením hranic dostat z komunistické totality do svobodného světa. Co přivedlo Václavu Jandečkovou ke sledování těchto tragických událostí?

„Téma si vlastně našlo mne. Můj dědeček dostal provaz, nakonec strávil přes patnáct let v kriminále.“

Jeho vyprávění a posléze i bádání v archivech probudilo v autorce myšlenku jednotlivé příběhy osob, které byly chyceny do StB nastražených sítí „falešných hranic“, vyslýchány a následně dlouhá léta vězněny, literárně zpracovat.

„Moje knihy se staly součástí policejního vyšetřování,“

dodává na závěr Václava Jandečková, jejíž dílo zejména dnes, kdy temné síly komunismu a extremismu opět vystrkují své nebezpečné pařáty, je tolik zapotřebí.

S autorem dalšího titulu, houslistou, skladatelem a hudebním publicistou Lukášem Kutou, se ocitáme v současnosti.

„Původní rozhovor – podle zadání redakce nejmenovaných novin – měl být tak trochu bulvární,“

hovoří o počátcích vzniku knižních rozhovorů Lukáš Kuta.

„S tím jsem nesouhlasil, stejně jako paní Pecková. Chtěl jsem rozhovor striktně o hudbě. Noviny na to přistoupily, rozhovor měl úspěch a týden nato mi Dagmar Pecková sama telefonovala, jestli nenapíšeme celou knihu.“

Výsledkem je publikace nesoucí název Pecková: dítě štěstěny.

Se spisovatelem Danielem Petrem a jeho detektivním románem Sestra smrt se znovu ocitáme v pohraničních oblastech Čech, tentokrát na severu v okolí města Rumburka. Krajina bývalých Sudet, „města s vybydlenými domy a dušemi, těly zhuntovanými alkoholem a rodinami rozbitými jako sklo“ si v ničem nezadají s prostředím oblíbených severských thrillerů. S nimi si nezadá ani námět díla. Daniel Petr vychází ze skutečného příběhu zdravotní sestry pracující v rumburské nemocnici a obviněné z šesti vražd (nedávno byla sestra obvinění zproštěna). Knížka vraždy nerekonstruuje,

„do větší míry jde o fabulaci, ale jsou v ní zachyceny i skutečné příběhy. Dětství jsem strávil v blízkosti Rumburka a v tamní nemocnici jsem před několika lety ležel coby pacient. Budova je to strašidelná, léčil se v ní i Franz Kafka, všechno je tam drsný,“

uzavírá svůj vstup Daniel Petr.

Neméně drsná krajina je také ta, do níž je zasazen děj knihy Hřbitov Nevěst. Její tvůrce Tomáš Boukal, svou profesí etnograf, se dlouhodobě věnuje studiu původního obyvatelstva Severu, zejména Sibiře a severní Kanady.

„Krajina působí depresivním dojmem, ale mne zajímá, láká. A tyto protichůdné pocity vkládám do beletrie,“

svěřuje se badatel. Inspirací pro jeho vyprávění se stal nález hromadného hrobu mladých dívek. Zaujat tajemstvím oddává se pátrání po osudu jedné z nich. „Násilná smrt je součástí tamějšího života“, života posledních příslušníků domorodých skupin živořících v sibiřské tajze, v zapomenutých trestaneckých osadách obklopených bažinami.

Autor poslední knihy už bohužel není mezi živými; scenárista Jiří Křižan zemřel před osmi lety, v roce 2010. Jedinou jeho prózu Stín představuje veřejnosti Pavel Hájek, pracovník Knihovny Václava Havla, jejíž péčí novela vychází. Byť se jedná o první vydání v českém prostředí, nelze hovořit o tom, že by se kniha do rukou čtenářů nedostala dříve.

„Zjistili jsme,“ říká Pavel Hájek, „že novela vyšla před lety ve švédštině. Pátrali jsme po českém rukopisu, ale nenalezli. Objeven byl ve Švédsku na půdě.“

Jiří Křižan prostřednictvím své knihy přináší silně autobiografický pohled na své dospívání v 50. letech minulého století, na dobu, kdy byl jeho otec odsouzen za velezradu a popraven. On sám ocejchován jako syn vyvrhele a „třídní nepřítel“ je vyloučen z gymnázia a musí absolvovat vojenskou službu u Pomocných technických praporů, tzv. pétépáků. Stejně jako kniha Václavy Jandáčkové i dílo Jiřího Křižana by mělo být mementem všem, kdo neznají naši nedávnou minulost a koketují s krajně nebezpečnými populistickými výkřiky některých spoluobčanů.

Doporučení:

Share