Tehdy to bylo ještě mírumilovné sousedlí ulic a drobných náměstíček honosících se jmény předních komunistických potentátů, jemuž – postavena na mírném návrší – vévodila naše škola. Před ní s cinkáním zastavovaly tramvaje, po jejím boku se tyčily vysoké listnáče a ze zadní strany k ní přiléhalo sportoviště ústící do nevelkého parku. Na parčík si moc dobře pamatuji, dostala jsem v něm totiž svoji úplně první dospělou pusu, a to od obtloustlého a zrzavého spolužáka Radomíra Vejvody.
Radomír byl mohutný a razantní rošťák, který čas od času něco rozbil, stále honil holky po zahradě, aby si na ně alespoň zlehka sáhl, pravidelně zvoníval na školníka, vzápětí zmizel a za rohem se tvářil jakoby nic, pral se, rozdával rozbité nosy, za což si domů nosil poznámky typu „Nezvladatelný“ nebo „Opakovaně porušuje školní řád“ a také „Napadá spolužáky bez zjevného důvodu“ (jakoby napadení spolužáka ze zjevného důvodu bylo snad ušlechtilejší). Nicméně patřil do kategorie rošťáků, jejichž podstata byla dobromyslná. Nikdy nechtěl nikomu ublížit, spíš se rád pral za svůj názor, chtěl na sebe za každou cenu upozornit a pobavit ty, kteří stáli v daný moment kolem. Dělal to neotesaně a hartusivě, ale pobité soupeře ze země vždycky zvedl, sám jim utřel slzy a pomohl sebrat rozházené školní pomůcky. I proto jsme mu všichni odpouštěli, učitelé si jej hýčkali, vždyť každá škola musí mít svého rošťáka, a pokud se s ním dá „vyjít“ příkrou domluvou a hrozbou vyloučení, je vlastně všechno tak, jak má být.
Ovšem ještě jeden rošťák chodil k nám do školy. Po dva roky navštěvoval – nebo spíše nenavštěvoval – naši školu asociál Zatopil. Zatopil pravidelně zatápěl všem učitelkám, byl drzý tak, že z něj hrůzou ani nedýchaly, nemluvě o nás, o nebohých spolužácích, u kterých míra děsu dosáhla hranice až posvátné. Když nastoupil do třídy, byl o dva roky starší než my, ale nikdo se neodvážil zeptat proč vlastně, málokdo si ho dovolil oslovit, a tak byla jeho postava opředena tajemstvím temných rytířů. Třídní učitelka nám později diskrétně sdělila, že Zatopil již dvakrát propadl a nyní musí ročník dokončit stůj co stůj z jakýchsi nám nepochopitelných organizačně-pedagogických důvodů. Naším úkolem bylo tohohle záporáka strpět za každou cenu.
Zatopil se mračil na celý svět. Mluvil přehlubokým hlasem a jen když on sám chtěl, což se stávalo opravdu zřídka. Výuku v hodinách zcela ignoroval, stejně tak jakékoli pokusy o sblížení z řad nás nejodvážnějších. Seděl sám v lavici v poslední řadě, na místě, které si zvolil, a nebylo nikoho, kdo by jej přesvědčil, ať si sedne jinam, když už se tedy ráčil do školy dostavit. Jak už jsem řekla, byl zlověstně tichý, sem tam zamručel, zatínal pěsti a čas od času v průběhu vyučování bezdůvodně zařval a uhodil pěstí do lavice. O školních přestávkách naopak ožil, démon zloby se v něm probudil, učitelky se orosily, neboť netušily, které z oken rozbije tentokrát, která skříňka v šatně neodolá jeho náporu nebo kolik svačin vytrhne spolužákům z ruky, aby je snědl či vyhodil z okna, což byla jeho nejoblíbenější činnost. Na učitele pořvával sprosté nadávky nebo je přehlížel, ať se dělo co se dělo.
Všichni, všichni do jednoho včetně školníka se Zatopila báli. Vedle něj zbledly Vejvodovy rošťácké kousky a i on se zpotil strachy, když se „pan Zatopil“ ráčil dostavit do vyučování. A tak jsme kolem něj chodili po špičkách a modlili se, aby následující den už do školy nepřišel, což se naštěstí stávalo velmi často, protože Zatopil navštěvoval výuku jen v nejvyšší nouzi – nebo trefněji ve chvílích nepřekonatelné nudy. Chodil se totiž do školy pobavit. Někdy se zdržel hodinu, někdy půlden, někdy se v průběhu vyučování zvedl a zařval „Du dom“ nebo „Du na pivo“ a zmizel.
Naposledy jsme pana Zatopila viděli dne, kdy v průběhu hodiny zeměpisu začal před sebe na lavici rozkládat papírové stokoruny. Dovedete si jistě představit, jakou hodnotu tehdy mělo několik set socialistických korun československých. Vlídná učitelka zbledla, roztřásla se a tichým hlasem se Zatopila dotázala: „Kde jsi vzal tolik peněz?“ Šlo z její strany o značnou odvahu, ale výskyt tolika peněz u žáka základní školy už nešlo přejít bez povšimnutí. Čekali jsme, že Zatopil exploduje, začne vyřvávat něco o kurvách, bude kopat do blízkého nábytku a vzápětí uteče ze třídy. Stáhli jsme ramena a přikrčili se hlouběji do lavic. Nestalo se. Temný rytíř se hromově zachechtal a houkl zpět: „To mně dal tata na pivo.“ Celá třída propukla v servilní smích, což Zatopila uspokojilo. Bylo mu jasné, že získal převahu, navíc byl oceněn bezcenným davem. Učitelka s předstíraným klidem dokončila výuku a pak velmi rychle zmizela v ředitelně. Zatopil mezitím opustil školní budovu a už nikdy se v ní neukázal.
A jako za každým příběhem se skrývá jiný příběh, později jsme se dozvěděli, že Zatopilova matka se o svého syna nikdy nestarala, byl jí jaksi ukradený, nechala ho dělat, co chtěl, zato jeho otec, pijan a násilník, ho pravidelně mlátil jako žito, mnohokrát zcela bezdůvodně. A tak onoho osudného dne Zatopil cestou do školy z protestu nebo snahy získat pozornost či respekt vlastních rodičů anebo možná z pouhého zoufalství přepadl místní pošťačku, aby jí sebral peníze, čímž vystoupil na pomyslný první stupínek směrem ke kriminálu, ve kterém taky skončil. A můžeme se sami sebe ptát, kde se stala chyba a co bývalo mělo být jinak a lépe. Hezký den!

---

Sylva Lauerová

Sylva Lauerová je označována za kontroverzní osobnost české literární scény, a to zejména proto, že její tvorba osciluje mezi dvěma extrémními póly: ryze komerční literaturou a uměleckými projekty. Navíc se nevyhýbá tabuizovaným tématům. Každým svým dalším dílem rozšiřuje autorský záběr, a nikdo z jejích příznivců tak není schopen odhadnout, čím překvapí příště. Na svém kontě má bestsellery, jako například zábavnou a populárně naučnou Sexy strategii (2015; Výroční cena za nejprodávanější knihu vydavatelství MF) či svůj literární debut, erotický bestseller Hračka (2007), dále pak provokativní BDSM thriller Otrok (2009), exotické a dobrodružné Jumaroro (2010) a mystický román Tichošlap (2012), jehož plnobarevné komiksové zpracování představila svým čtenářům v roce 2016.
Je autorkou filozoficko-religiózní sbírky básní Michael2007, výběr z její poezie vyšel v roce 2012 pod názvem Ovace nevlídnosti.
Sylva Lauerová je brněnská rodačka, částečně žije na Seychelských ostrovech, pravidelně publikuje v českých časopisech, účastní se řady výtvarných happeningů, věnuje se experimentální poezii, je kurátorkou výstav a podporuje umělecké i kulturní projekty (edice almanachu české ženské milostné poezie, Dressing Portfolio, designgate.cz).

Související knihy

Hračka

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2010

Tichošlap

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2012

Sexy strategie
Staňte se lékem i drogou!

Lauerová, Sylva

Mladá fronta, 2015

Tichošlap komiks

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2016

Ovace nevlídnosti

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2012

Jumaroro

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2011

Královny slz a ostružin

ed. Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2010

Michael2007

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2008

Otrok

Lauerová, Sylva

van Aspen, s.r.o., 2009